EpShark

Pod minulým článkem o situaci v USA se rozpoutala debata o volbách samotných, řeší se tam otázky věrohodnosti, platnosti, regularity a falšování. Neuškodí tedy si zopakovat pár základních informací a pravidel z této oblasti. Bude to takové husovské pojednání o tom, jak by to mělo být, jakož i zlořádech, které leckde panují.

Jaké volby — vymezení oblasti

Předmětem pojednání budou volby do zákonodárných orgánů nebo hlavy státu, tedy do nejvyšších orgánů svrchované demokratické země. Nebo to může být zodpovězení závažné otázky v referendu — což je vlastně nejvyšší forma demokratické volby v demokracii.

Volí se samozřejmě i jinam — Zlatý Slavík, Předseda třídy, velitel před zásahem, sekundant, šerif, soudce, vyplňují se ankety atd. Těm se věnovat nebudeme, a pokud, tak jen proto, abychom zvýraznili rozdíl a vysvětlili význam některých pravidel a zásad.

K čemu volby jsou

Většinou celkem k ničemu … možná to bude znít paradoxně, ale je to opravdu tak. Volby ve své naprosté většině nebývají klíčové pro budoucnost země, většinou jde o to, jaká heterogenní skupina bude formálně zabezpečovat chod země a je třeba říci, že stabilní země běží samospádem, nepotřebují ani parlament ani vládu. V Belgii vládu neměli rok a vůbec nic špatného se nedělo.

Na druhé straně, situace v zemi se může vyhrotit tak, že před občany stojí velmi klíčová otázka. Buď se naformuluje do referenda (chcete vstoupit do EU?) nebo v presidentských systémech stojí proti sobě nejen dva nesmiřitelní kandidáti, ale oni navíc představují zásadně jiné směřování země. Anebo tak proti sobě stojí dva bloky a bude naprosto klíčové, kdo bude zastupovat občany v parlamentu.

V extrémních situacích může jít o poslední šanci zabránit převzetí moci šílenci. Hovoříme o volbách, po nichž se dostává k reálné moci jednotlivec nebo skupina, kteří tím získají moc nad všemi občany. A tito občané tak pocítí důsledky volby nejen své, jinak řečeno, v zemi budou žít vedle sebe všichni bez ohledu na to, jestli jejich kandidát vyhrál nebo prohrál a on vyhraje, když získá např. většinu.

Tedy volby, o kterých se bavíme, musejí ve zlomových okamžicích dát nezpochybnitelnou odpověď na otázku „jaká je skutečná vůle občanů“. Přičemž již od dávného starověku všichni vědí, že tu vůli bývá nejen nesnadné zjistit, ale zejména ji bývá velmi riskantní vyjevit, pokud se následně občan ukáže býti v menšině. Pak se projeví důležitost principu tajného hlasování, které občanovi může zachránit život, pokud následují politické represe proti opozici.

Ale pojďme popořadě…

Zásady

Encyklopedické heslo většinou hovoří o volebním právu aktivním/pasivním dále všeobecném, rovném a přímém a o již zmíněném tajném hlasování. Pojďme je probrat postupně, a to včetně toho, jak je vhodně realizovat a čemu se naopak vyhnout na sto honů. A hlavně nezapomínejme na moudro přisuzované jistému Josipu Visarionoviči, který údajně řekl, že „nezáleží na tom, jak lidé volili, záleží na tom, kdo hlasy sčítá“. A řekněme si rovnou, že naivní představa „necháme to spočítat stroj, který nedělá lidské početní chyby“, je velmi nebezpečná.

Aktivní/pasivní

Zde je to snadné — aktivní znamená možnost kandidovat, být (z)volen, kdežto pasivní je právo volit.

Všeobecné

Historicky aktivní forma byla vyhrazena typicky nejvyšší šlechtě z královských rodů, pasivní pak šlechtě příslušné hierarchie a v zásadě i svobodným pánům.

V současnosti v našem civilizačním okruhu v zásadě obě práva splývají a týkají se svéprávných dospělých občanů země. Tj. až na drobné technikálie, kdo volí, by se teoreticky také mohl o volené místo ucházet.

To je tedy význam všeobecného volebního práva — volit mohou všichni dospělí občané dané země (pro jednoduchost … ale i obce, kraje, samozřejmě s výjimkami lidí ve vězení apod.). Znamená to ale také to, že se to týká pouze a jen občanů. Tj. hosté, cizinci, turisté … neobčané volit nemohou.

Praktická stránka

V praxi to znamená, že volební systém musí být schopen spolehlivě zajistit možnost volit všem právoplatným voličům (tj. občanům) a na druhé straně tuto možnost zamezit všem ostatním.

Ale nejen to, vzhledem k tomu, že volič by měl rozhodovat o tom, kde žije a nést důsledky volby, nedává smysl, aby volili formální občané, žijící trvale v zahraničí. Volit má pouze občan v zemi žijící, v zemi, kde má těžiště svého bytí. Výjimkou mohou být např. rodiny diplomatů, kteří z podstaty práce nežijí v zemi, ve které volí.

Rovné

Smyslem tohoto práva je pravidlo, že každý volič má stejnou váhu, bez ohledu na pohlaví, věk, majetek, sociální postavení … opět, je to výdobytek moderní doby, historicky to zdaleka nebylo ani běžné, ani to nebylo pokládáno za správné. Proč by měl mít hlas otroka stejnou váhu jako hlas prince?

Většinou se to interpretuje tak, že každý volič má právě jeden hlas. Je-li voličů N, pak jeho váha je 1/N.

Praktická stránka

V praxi toto pravidlo znamená nejen prostý fakt započítávání každého hlasovacího lístku jako +1 hlas, ale také to, že voliči volí svobodně, osobně, bez vlivu nějaké další osoby během aktu volby. Tímto se budeme zabývat později, ale v zásadě to naplňuje požadavek rovného volebního práva.

Dalším praktickým důsledkem je nutnost spolehlivě zajistit, aby volič volil opravdu jen jednou. Tedy nemohl volit vícekrát nejen do stejné volební urny, ale ani do jiných. Ve standardní implementaci to znamená, že každý volič má určenu konkrétní komisi dle svého bydliště, a pouze jednou a jedině tam je mu volba umožněna.

Přímé

Podstatou přímého hlasovacího práva je to, že volič volí variantu přímo, bez zprostředkovatelů nebo nějakou prázdnou schránku bez předem známého obsahu. Většinou volí konkrétní osobu nebo jejich skupinu. Nikoliv např. název skupiny bez jmenovitého výčtu kandidátů.

Praktická stránka

V praxi se potkáváme s příklady, kdy to neplatí, ale nenarušuje to princip. V USA občané nevolí presidenta přímo, nýbrž volí tzv. volitele, kteří následně teprve volí presidenta. Systém je to archaický, poplatný reáliím 18. století, na druhou stranu občané USA princip chápou a nevede to k principiálnímu nedorozumění.

Na druhé straně, princip přímé volby se leckdy obchází tak, že se sice volí skupina (politická strana) s jasně definovaným seznamem kandidátů, kterým bývá možno udělit tzv. preferenční hlasy, ale např. prvních 10 kandidátů je po volbách stranou přinuceno se vzdát mandátů ve prospěch lidí od místa 11, které by voliči nikdy nevolili. Toto je většinou považováno za volební podvod, minimálně ze strany voličů

Tajné hlasování

Tento princip především chrání voliče před jeho okolím jak v okamžik samotného aktu volby, tak i po něm.

Musí být zaručeno, že volič bude mít možnost svoji volbu provést, ale zároveň nikdo nesmí vědět ani v tu chvíli ani nikdy potom, jak daný člověk volil.

Proč? Volič by se nemohl rozhodnout svobodně, musel by brát v úvahu např. to, co na to řeknou sousedi, nebo to, že když vyhraje druhá strana, půjde na šibenici.

Tento princip je velmi nesnadné splnit ve formě elektronického hlasování, zejména ve spojení s potřebou zabezpečení voleb proti zfalšování a možností přepočtu hlasů. Budeme se tomu věnovat později.

A je také zajímavé, jak mnohdy nedoceněný tento princip bývá i mezi politiky, kteří princip tajného hlasování tu a tam demonstrativně poruší, a pak se podivují sankcím.

Praktická stránka

Klasickým způsobem realizace voleb je způsob volení standardizovaným lístkem umístěným voličem za plentou (kam se musí povinně a samostatně odebrat) do neprůhledné volební obálky a jejím následným vhozením do průhledné volební urny. Tím je zajištěno, že volič není za plentou ovlivněn nikým dalším, lístek dá do obálky sám a má vizuální kontrolu, že byl lístek umístěn mezi ostatní. Obálku ani lístek není nikdo schopen identifikovat. Volič sám má naopak možnost lístek upravit, aby jej rozpoznal při eventuelním přepočítávání.

Svobodná a osobní volba

Plyne sice z předchozího, ale shrňme si, že volební systém MUSÍ ZAJISTIT (nikoliv jen umožnit), že volič, který se rozhodne volit, tak učiní osobně, bez vlivu další osoby v době volby, svobodně a zároveň systém NESMÍ PŘIPUSTIT k volbám osoby, které nejsou oprávněnými voliči.

Nepřímo z toho plyne nutnost mít jmenný seznam oprávněných voličů, typicky i jejich příslušnost k okrsku/komisi, neprůstřelnou metodu identifikace voliče a jeho přiřazení k záznamu v seznamu a schopnost jednoznačně a v každý okamžik určit, kdo již volil.

Praktická stránka

Tento požadavek například předem vylučuje volby ve formě hlasu poslaného poštou, kurýrem, nebo distančně elektronickým systémem. Zde nelze zajistit, že akt provádí volič osobně bez vlivu jiné osoby, tudíž taková volba je z principu neplatná a propagátoři takové realizace jsou v principu iniciátory falšování voleb ve fázi přípravy, ať už z hlouposti nebo s motivací skutečně zločinnou.

Jednoznačnost a jistota volby

Je to spíš otázka realizace, ale velmi důležitá. Volební systém musí být intuitivní, jednoduchý a jednoznačný. Volič musí mít plnou a přímou kontrolu nad celým procesem. Jinak řečeno, chce-li zvolit možnost A, musí být možnost A pro něj dostupná, zvolitelná a volba zřejmá do okamžiku ukončení aktu a z principu nemožná její následná změna.

Praktická stránka

Klasická realizace — chci zvolit Zemana, vložím za plentou lístek s jeho jménem do obálky a tu potom do urny. Vím, co jsem hodil a nikdo to není schopen změnit.

Protipříklad: Volič ve Floridě přijde k volebnímu zařízení, označí Al Gorea, ale systém započte hlas Bushovi. Stroj může voliči stále předstírat, že volil, co chtěl, ale započítat něco jiného. Volič tak ani neví, že byl podveden.

Z uvedeného plyne, že elektronická realizace je opět velmi problematická právě proto, že volič nemá proces pod přímou kontrolou. Jeho hlas může být změněn, vyřazen, znásoben, nebo vyzrazen, dokonce bez jeho vědomí.

Dokončení zítra

Článek vyšel na svobodny-svet.cz