EpShark

Když se řekne velký stát s rozsáhlými kompetencemi, první země, která ze západních států mnohé napadne, je Francie. Jde o zemi, která se ve své historii definovala silou a velikostí svého státu.

Úvod

Od momentu, kdy Ludvík XIV. vyslovil známou větu „Stát jsem já,“ přes Velkou francouzskou revoluci, Napoleona I. a Napoleona III. až po pět francouzských republik, byla kontrola státu definujícím aspektem Francie jako země, což může být i důvodem, proč v jeho historii došlo tolikrát k revolucím a změnám režimu.

Velká a do životů lidí zasahující veřejná moc se přenesla i do oblasti sociálního státu, ačkoli to tak historicky nebylo. Francie dala světu řadu významných myslitelů prosazujících myšlenky osobní svobody, jako Jean-Baptiste Say, jehož vnuk Léon Say se vyjádřil, že pomoc obyvatelům v podobě sociálních programů by neměla pocházet od státu jako poskytovatele takové podpory.

Navzdory této tradici se z Francie už během devatenáctého století stal silný sociální stát. Tato kapitola se dívá na původ a zavedení sociálního státu ve Francii a jeho dopad na společnost, ekonomiku a politický systém, který je ve Francii v posledních letech poznamenán výraznými společenskými distorzemi.

Původ a charakteristika francouzského sociálního státu

Neformální sociální stát

Kořeny francouzského sociálního státu sahají až do konce 19. století, kdy se rozsah francouzské veřejné správy omezoval stále na základní aktivity jako poskytování základní bezpečnosti pro dodržování závazků prostřednictvím policie, soudní moci, diplomacie a národní obrany. Významnou roli při tom sehrála i tradičně silná katolická církev, jejíž čelní představitel papež Lev XIII. v roce 1891 varoval křesťany, aby neapelovali z hlediska sociálních aspektů na stát. Ten by podle něj mohl růst na úkor zájmů běžných lidí a i bez jeho existence by měli občané všechna přirozená práva a svobody, jako právo na život a ochranu své existence. Už v daném období věděl, proč vydává takové varování.

Katalyzátorem rozvoje sociálního státu ve Francii byl pád druhého impéria pod vedením Napoleona III. v roce 1870. V dopadu pádu tohoto impéria a nástupu Třetí republiky zažilo Francie revoluční války a ve Francii se začaly vytvářet komuny, z nichž nejznámější byla Pařížská komuna. Ta začala poskytovat dělníkům první formu sociální podpory pod názvem La sociale. Toto období nestátní a spíše občanské formy sociální podpory přežilo i poražení Pařížské komuny 29. května 1871.

Důsledky prusko-francouzské války však nebyly v prvním okamžiku z hlediska rozmachu státních výdajů takové, jako dosahy pozdějších světových konfliktů. Tato válka spíše způsobila ve společnosti sociální cítění (jako pocit sounáležitosti za sociální situaci chudších spoluobčanů), které vytvářelo tento tlak pouze postupně. I proto je význam slova sociální ve Francii mnohem širší a zahrnuje různé aspekty sociálního rozvoje od snahy o odstranění chudoby, přes odstranění nehygienických podmínek v chudých čtvrtích. Výraz La sociale zahrnoval úplnou reorganizaci všech společenských vztahů a hierarchií, a zejména zrovnoprávnění všech občanů před soudem a v oblasti hospodářského života.

Mimo aktivit Pařížské komuny se La Sociale začala poskytovat na lokální úrovni, čemuž stát nedokázal zabránit. Dvě základní vlastnosti tohoto systému byly:

1. poskytování sociální ochrany a pojištění vůči rizikovým situacím a
2. dobrovolná organizace občanů vůči státu zejména v prostředí války (a fungoval i v období těsně po druhé světové válce v roce 1945).

Boj státního aparátu vůči tomuto systému neformální a decentralizované podpory trval až do devadesátých let devatenáctého století.

Formalizace sociálního státu a důsledky dvou světových válek

Teprve v roce 1884 Francie zlegalizovalo vytváření odborových organizací a v roce 1892 byl vytvořen inspektorát práce. Tyto dva zákony způsobily rozdělení francouzského sociálního systému na dva paralelní systémy. První část sociálního státu vytvořila systém veřejné sociální podpory přes následující zákony:

• zákon ze dne 15. července 1893 o bezplatné lékařské pomoci, kterým bylo nařízeno sestavit roční seznamy osob, oprávněné na bezplatné ošetření doma nebo v nemocnicích;
• zákon ze dne 7. července 1889, který přinesl první útok na rodičovskou odpovědnost přes vytvoření státní podpory dětem;
• zákon ze dne 14. července 1905 o vládní pomoci starším, nemocným a nevyléčitelným.

Druhou částí byl systém sociálního pojištění a rodinných přídavků prostřednictvím a několika rozhodnutí veřejného sektoru:

• zákon ze dne 9. dubna 1898 o odpovědnosti za pracovní úrazy;
• zákon ze dne 30. května 1930 o sociálním pojištění, kterým se poskytovalo pojištění ve stáří, nemoci, mateřství, smrti a postižení;
• zákon ze dne 11. března 1932 o rodinných přídavcích.

Tyto zákony vytvořily základ sociálního státu, byly to však dvě světové války (zejména první), které nastartovaly v zemi výraznější růst veřejných výdajů a zrod sociálního státu. Indikátorem toho je vývoj poměru veřejných výdajů k HDP, který jen mezi lety 1912 a 1920 vzrostl z 12,6 % na 32,8 %. Na jejich krytí mělo sloužit i zavedení všeobecné daně z příjmu v roce 1914.

V důsledku první světové války se zvyšovaly náklady státu, například pro válečné invalidy, vdovy a sirotky. Jen tyto faktory znamenaly, že do roku 1927 sociální péče vycházející z této války musela pokrýt 1 060 000 invalidů, 630 000 vdov a sirotků a 875 000 předků válečných obětí.

První světová válka tak podpořila zapojení státu do bytové politiky, kdy bylo v roce 1914 zavedeno první moratorium na nájemné s kompenzací pro majitele bytů a domů. Zajímavá byla i změna zaměření státu v oblasti bytové politiky. Zatímco před první světovou válkou se francouzský stát zajímal zejména o kvalitu bydlení, v poválečném období se přidala péče o kvantitu bydlení, která se dostala do centra pozornosti. Politika výstavby sociálních bytů se naplno rozvinula během 20. let 20. století.

Tyto nové priority veřejné správy znamenaly kompletní přerod francouzského státu z laissez faire na systém podrobného ekonomického plánování. Ten se rozvinul během druhé světové války a po ní kvůli hrůzám a úmrtím, které v několika zemích západní Evropy vedly k zavedení institucí k zabránění opakování historie radikalizace obyvatelstva vedoucího k fašismu nebo komunistické revoluci.

Rozvoj sociálního státu byl také poháněn vůlí lidí a jejich vlád zabránit opakování situace z meziválečného období, které destabilizovalo země v regionu. Atlantická charta ze dne 14. srpna 1941, kterou navrhli Franklin Delano Roosevelt a Winston Churchill přislíbila „zlepšení pracovních podmínek, hospodářského pokroku a sociálního zabezpečení“ (článek 5). Při tvorbě charty se přihlíželo na dvě úvahy. První jsou příčiny války v letech 1939 až 1945. Její průběh byl zvýrazněn důsledky velké hospodářské krize z roku 1929. Znásobením počtu nezaměstnaných se zvýšilo napětí ve společnosti, které umožnilo příchod Adolfa Hitlera k moci. Právě ten si svou popularitu posílil prostřednictvím sociální legislativy jako první z politiků v zemích Západu.

Proto považovali za nutné na konci války zvýšit sociální ochranu, aby se předešlo dalším rozdílům v rámci státu. Druhý důvod souvisel s následky samotné války. Vzhledem k počtu mrtvých a zmrzačených lidí se speciálními potřebami nebo neschopných pracovat by státy nemohly zůstat neaktivní.

Poválečný vývoj a predátorský sociální stát

Historie sociálního státu po roce 1945 je novou etapou etatizace sociálního systému. Přesto v roce 1945, i díky obnovené existenci systému La Sociale, byl prvotně francouzský systém decentralizovaný. To bylo reflektováno i v prvotních návrzích sociálního systému, který byl shrnut ještě během války Národní radou odporu, bylo vytvoření komplexního systému sociálního zabezpečení k zajištění důstojného živobytí pro všechny občany.

Zákonem z roku 1946 o všeobecném sociálním zabezpečení se vytvořil univerzální systém sociálního zabezpečení založený na právu každého občana získávat příjem z tohoto systému. Originalita tohoto systému spočívala v kombinaci předešlého francouzského systému sociálního pojištění a britského návrhu univerzální sociální ochrany, Bismarckova systému průběžně financovaných odvodů zaměstnavatele a zaměstnance a systému Williama Beveridge, založeného na daňovém financování.

Na jedné straně vytvořil syntézu systému financovaného povinnými odvody zaměstnanců v kombinaci se společným managementem ze strany odborů a zaměstnavatelů, na druhé straně ho charakterizovala obecnost a centrálnost poskytování sociálního zabezpečení.

Další systémové změny a rozvoj tohoto systému přicházely postupně. Již v roce 1957 vznikl ve Francii systém pojištění v nezaměstnanosti. Klíčovým v tomto směru bylo i garantování systému sociální ochrany přímo ve francouzské ústavě z roku 1946, která garantuje, že každý, kdo kvůli svému věku, fyzické nebo psychické příčině nebo ekonomické situaci není schopen pracovat, má právo na dostatečné prostředky na přežití. Následná ústava z roku 1958 potvrdila toto směrování definováním Francie jako „sociální republiky“. Takto byl do srdce Francie finálně zasazen sociální stát. Výsledkem je fakt, že se od konce 19. století zvýšila míra veřejných výdajů k HDP z 12 % na současných více než 56 %.

Nabalování systému a dopady na ekonomiku a podnikatelské prostředí

Mezi lety 1974 a 2000 se tento systém částečně několikrát měnil. Hlavní charakteristikou změn byla centralizace a přerod systému ze systému občanské solidarity na systém pod dominancí státu. Tento proces se udál i proto, že občanský sektor nevyhovoval politickým, ekonomickým a sociálním silám ve společnosti.

Vývoj od roku 1945 byl tak vývojem kontinuální snahy státu uchopit stále více moci, tedy procesem etatizace francouzského systému. Událo se tak ve třech hlavních fázích, v letech 1946, 1967 a 1996. Jedním z faktorů v tomto rozvoji byl vliv generála de Gaulle, který byl příznivcem silného centralizovaného státního aparátu. Výsledkem byl přerod specifického občanského systému sociálního státu na státem dominovaný systém. Tyto reformy vedly k vytvoření čtverného základu francouzského sociálního státu: zdravotní pojištění, důchod, rodinné přídavky, pracovní ochrana.

Posledním aspektem budování tohoto systému bylo v roce 2000 vytvoření univerzální zdravotní péče, která fungovala na bázi pokrytí pro všechny rezidentů v zemi. Vzhledem ke kontinuálnímu zatížení tohoto systému již v roce 1981 označila OECD ve zprávě Crisis of the Welfare State (Krize sociálního státu) francouzský systém jako „sociálního giganta“ s „hliněnými nohama“. Krize, kterou prožíval francouzský systém, byla dvojitá: byla to krize efektivity a krize legitimity. I podle levicových kritiků sociální stát ve Francii selhal, právě proto, že zaměření na chudobu zakrylo ostatní aspekty sociálního vyloučení svých obyvatel, které finanční kompenzace nezmění.

Cena za sociální stát ve Francii

Takové tvrzení neodráží míru systémového selhání francouzského sociálního státu, i právě například směrem k chudým. Aspektů krize tohoto systému je několik. Od roku 2000 se tento systém dostal do neudržitelné finanční situace. Systém Sécurité sociale od roku 2001, kdy byl naposled v plusu, se do roku 2010 dostal do deficitu skoro 24 miliard eur za ten rok samotný (23,9 miliardy eur) a do roku 2015 se ho podařilo dostat pod kontrolu na úroveň „pouze“ 14,7 miliardy eur roční ztráty. To se podepsalo na postupném navyšování nákladů sociálního státu vůči hrubému domácímu produktu. V roce 2018 byly výdaje na sociální zabezpečení Francie na úrovni 23,8 procenta hrubého domácího produktu, čímž se umístilo na druhém místě ze všech zemí Evropské unie hned za Finskem (24,2 %).

Z hlediska dopadů daňového zatížení je na tom Francie ještě hůře a daňové příjmy v zemi dosahují úrovně 45 procent HDP. Financování takového rozsáhlého sociálního státu vyžadovalo zvyšování daní a odvodů, daňového zatížení a nákladů ekonomických subjektů. To například znamená výrazné zvyšování daňově-odvodových nákladů zaměstnavatelů na zaměstnance. Takové daňové zatížení přepočtené na zaměstnance s průměrnou mzdou, zahrnující i DPH, má Francie nejvyšší v EU a v žebříčku Dne daňové svobody (Tax Liberation Day). Obsadilo v něm jednoznačně poslední příčku, o 9 dní za druhou nejhorší krajinou, Rakouskem. Francie má zároveň ze zemí OECD druhou nejvyšší sazbu daně z příjmu právnických osob a v rámci EU zůstává pro podnikatele nejvíce daňově zatěžující zemí. Samozřejmě zde celkové daňové břemeno nekončí. Přidávají se do něj místní daně, specifické spotřební daně, jakož i jiné povinné platby.

To, co nedokážou dnes utáhnout daňoví poplatníci, utáhnou dluhy, které jsou pro ně přenesenými zátěžemi do budoucnosti. Francie má veřejný dluh na úrovni 97 % HDP a francouzské firmy mají celkové dluhy na úrovni 193 % HDP. Již v současnosti řadí nastavení francouzského sociálního státu jako zemi na čelo ze zemí OECD z hlediska velikosti sociálních výdajů v poměru k HDP, následované Finskem, Belgií, Dánskem či Itálií.

Celkové břemeno budoucích nákladů francouzského sociálního systému je však kvůli demografickým rizikům a příslibům minulých vlád podstatně vyšší. Tyto závazky se nyní snadno vytvářejí, protože budou splatné až v budoucnosti. Podle Antoina Bozia z Paris School of Economics se tento implicitní dluh může dostat nad úroveň 300 procent HDP.

Závěr

Francie se dostává do krize a současný francouzský prezident Emmanuel Macron se snažil udělat na záchranu tohoto systému alespoň minimální změny. Francouzský systém „sociálního minima“ pro nezaměstnané a lidi se slabším příjmem stojí zemi ročně 25 miliard eur, dotace na bydlení 18 miliard eur, rodinná politika 21 miliard eur. Za posledních 30 let však pokles míry chudoby primárně koreloval s mírou hospodářského růstu v zemi. Když ten poklesl, přestala se zlepšovat situace chudých a míra chudoby stoupla. Vidět je to i ve vývoji za posledních deset let, kdy během stagnace dosáhl počet chudých (s příjmem do 1015 eur měsíčně) úroveň osm a půl milionu a počet bezdomovců stoupl o 50 procent.

Problémem však zůstává fakt, že Macronovy návrhy na změny jsou víceméně kosmetické a nepřinesou změny tam, kde jsou potřeba. Sociální systém vytváří zvrácené motivace prostřednictvím benefitů a dotací, a ty musí mít Macron odvahu zrušit. Jakákoli smysluplná reforma se setká s takovým odporem, že hnutí žlutých vest bude jen příjemnou vzpomínkou. Na takové návrhy reforem bude muset mít někdo dříve či později odvahu. A čím později to bude, tím to bude bolestivější.

Vývoj francouzského sociálního státu vychází z dominantní role politické moci v rámci země od doby absolutní monarchie. To vedlo k postupnému nabalování se státu jako entity odpovědné za každou oblast veřejného blaha. Dopady tohoto přístupu vedly k masivnímu zatížení ekonomiky i veřejných financí, z nichž se země pod tlakem silných zájmových skupin stále neumí vyhrabat. Výhled vývoje a stability sociálního státu do budoucna je proto velmi kritický a v případě reforem povede k masovému odporu společnosti, která si na jeho existenci zvykla.

Píše pan Martin Reguli na buraniemytov.sk

Článek vyšel na svobodny-svet.cz