EpShark

Pohádka o moudrém králi Andrášovi, dobrotivé Venezuele a království, ve kterém pečení holubi létali sami do huby.

Před mnoha a mnoha lety v jedné vzdálené krásné zemi žil lid tak moudrý a vzdělaný, že se rozhodl, že zruší následnictví a že si svého vládce a krále bude volit právem rovným a spravedlivým pro každého obyvatele království. To také nějakou dobu poměrně dobře fungovalo.

Rok se s rokem sešel a pro svůj blahobyt lidé neviděli, jak moc se jejich království daří. Pořád se koukali někam přes rameno a říkali si: „Jo, v severním království, tam mají větší brambory.“ Nebo: „Rybníky u jižního souseda jsou plnější ryb.“ Či: „Krávy za východní hranicí více dojí“. A jak šel čas, nabyli postupně pocitu, že jim vládnou nemehla a šizuňkové, kteří nemají zájmu na obecném dobru, myslíc jen na své plné kapsy.

Léta plynula a blížilo se opět období, kdy se měl volit nový král. Jak ale zjistit, kdo by byl pro ten úřad nejvhodnější? Kdo krávy rozdojí a ryby rozhojní? Sešli se tedy moudří mužové království k rokování, kdo by byl nejvhodnějším kandidátem. Jednání trvalo mnoho dní a nocí.

Když už táhlo na den dvacátý, vzal si slovo jistý Andráš z vlivného rodu Burešů a pohnutým hlasem pravil: „Přátelé, pokud chceme rozhojnit naše bohatství, měli bychom zvolit někoho, kdo úspěšně rozhojnil to svoje. Někoho, kdo je tak bohatý, že už nepotřebuje šidit a krást“.

V davu to zahučelo: „Na tom něco je. Kde ale takového člověka hledat? Nikdo tu není tak úspěšný a bohatý jako ty, Andráši. Koho tedy navrhuješ, abychom zvolili? Kdo zařídí, aby nám létali pečení holubi rovnou do pusy?“

„Inu, když jinak nedáte, já to tedy beru. Ale jenom kvůli Vám. Já to dělat nechci. Nechci být králem,“ odvětil skromně Andráš. Slovutní mužové propukli v jásot a mohutný potlesk.

A jak se moudré shromáždění dohodlo, tak se i stalo. Andráš byl zvolen králem. Lid byl ale bystrý a bylo mu jasné, že Andráš sám nestihne rozhojnit ryby, rozdojit krávy či zařídit větší brambory. Koneckonců i s pečenými holuby bude potřebovat pomoci. A tak se stalo, že se nejvyšší královskou číšnicí stala Venezuela Lámačová, která byla známa svou dobrosrdečností, smyslem pro spravedlnost a zejména vynikala ve vědách ekonomických.

Andráš s Venezuelou spolu vládli ku prospěchu všeho lidu. I toho, který si to vůbec nepřál. Andráš si též našel výtečného rádce, který mu pomáhal s péčí o blaho celé země. Byl to jistý Marek, který prchal kdesi od pirátů, kterým předtím dobře posloužil. Byla to silná trojice. Král Andráš, Marek co prchal a Venezuela, která byla oddanou stoupenkyní učení svých předchůdců ve funkci, tedy Marxismu-Špidlismu, jenž má základní dogma: ZDROJE JSOU.

Čas běží a lidé se mají čím dál lépe. Tedy čím dál lépe se mají někteří lidé a někteří lidé věří, že se mají čím dál lépe v blahé nevědomosti, že by se mohli mít ještě lépe než lépe. Lépe se má i Andráš.

„Na rozdíl od našich předchůdců, my nekrademe.“

„Nikdy nebyl tak skvělý státní rozpočet, jako jsme my zařídili.“

„Zvýšili jsme vám důchody, jako nikdy předtím.“

„Je lež, že nejsou peníze. Peněz je dost.“

„Je lež, že nebude na penze našich dětí.“

„My investujeme.“

„Dluh 500 mld. nic není. Je to jen mírné zhoršení bilance.“

„Zeptejte se mého předchůdce Kaldy Držgrešle, kdo zadlužil tuhle zemi.“

Lidé si pořád opakují, jak se mají dobře. Slyší to přeci ze všech stran, tak to musí být pravda. Lid byl šťastný.

Až jednou zaznělo z hloučku dětí: „Já mám hlad.“

„Já mám taky hlad,“ přidalo se další.

„Kde je můj Punťa?,“ ozvala se hysterickým jekotem paní za plotem.

„Proč jsou všechny brambory na dvoře u Andráše?“

„Kdo prodal vodu z našich rybníků?“

„Co to sakra roste na polích? Kde je pšenice a žito?“

„Proč nám všem škrundá v břiše?“

„Kdy konečně dorazí ti pečení holubi?“

Až když se lidem začaly svírat hladem pajšly, až když začal dostávat soused chuť na souseda, uvědomili si skutečnost. Uvědomili si, jak jejich král vládne zemi.

A protože je to pohádka, musí to samozřejmě dopadnout dobře. Poddaní tedy prozřeli včas a vypečeného Andráše hnali žlutými poli pryč z království. Páni, ti jej hnali. Čápi v hnízdě to sledovali, div si krky nezkroutili. Lidé v čele s nejvíce prozřevší dobrotivou Venezuelou mu pak vyjedli plné sýpky a zkolektivizovali hospodářství na jeho soukromém, bohatstvím kypícím, statku.

A jak byli v ráži, zkolektivizovali všechno. I ten hlad. Společně pak spěli ke světlým zítřkům plným hojnosti pro všechny. Kruh se uzavírá a všichni se mají stejně.

Dobrou noc!

Píše pan Josef Klapal na josefklapal.blog.idnes.cz

Článek vyšel na svobodny-svet.cz