Slovenské zprávy
Po čtyřech letech vyvolávání nenávisti, rozdělování společnosti a radikalizace politiky se to dalo čekat. Ti, co to zapříčinili a ti, co jsou prapříčinou brutálního atentátu, se tváří jako svatý za vesnicí. Nic neříkají o příčinách tohoto činu; mimochodem, tak jako při válce na Ukrajině, jen toho litují a požadují usmíření. Navrhují tlusté čáry za jejich jednáním a farizejsky si myjí ruce nad pokusem o vraždu premiéra. Po dlouhých letech štvanice na Směr-SSD a samotného Fica najednou požadují klid.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Zapomeňme!
Na úvod k tématu nenávisti zdůrazňuji toto hlavní heslo Listopadu ´89, které se však tak jako všechny další hesla, ideály a závazky tribunů „revoluce“ nikdy během 34 let budování kapitalismu nenaplnily. Politický a ekonomický převrat měl sice vznešený název „něžná či sametová revoluce“, ale žádné z těchto slov nevyjadřuje realitu té doby. Šlo jen o nekrvavý převrat, po kterém naštěstí nenásledovaly fyzické likvidace a teror vůči téměř jeden a půl milionu bývalých členů KSČ. Stalo se tak kvůli klidnému předání moci ze strany KSČ do rukou Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí, ale společnost se zásadně rozdělila. Tam jsou počátky obrovského úpadku hodnot, morálky, nárůstu kriminality, mafie i nelítostného politického nikoli zápasu, ale doslova boje – boje o moc.
Psal jsem o tom ve Slově v příspěvku „Nenávist zasáhla Slovensko“ téměř přesně před pěti lety, v květnu 2019. Na ilustraci uvedu něco z jeho úvodu: „Už několik let jsme svědky stupňujícího se nenávistného běsnění ve slovenské společnosti. Několik politických stran a jejich představitelé ji šíří po Slovensku jako epidemii či zničující mor. Díky podpoře médií se jim daří rozdmýchávat vášně a rozdělovat společnost. Taková situace nebyla ani při změně režimu v roce 1989, a to už je co říct.“
Bohužel od té doby se nic nezměnilo, ba právě naopak, nenávist narostla a společnost se zradikalizovala.
Malý návrat do historie
Období mečiarismu bylo z dnešního pohledu jen slabým odvarem burcování lidí k nenávistným protestům vůči vládě či naopak vůči opozici, v čemž už tehdy sehrála mimořádně negativní roli média. Mečiar byl ve volbách v roce 1998 poražen, resp. přesněji: nebyl schopen sestavit vládu. Nastalo relativně klidné období první Dzurindovy vlády. Pravda, bylo to díky široké koalici, kde sehrála mimořádně pozitivní, stabilizující roli dnes již bývalá Strana demokratické levice (SDĽ) spolu se Stranou maďarské koalice. (SMK).
Radikální zhoršení mezilidských vztahů, přímo šílený hon na čarodějnice nastal politickým zneužitím vraždy novináře Jana Kuciaka v roce 2018, jejímž výsledkem mělo být odstranění, až likvidace vlády Roberta Fica. Tehdejšímu OĽaNO v čele s Matovičem, sluníčkářem, “nezávislým” Šeligem, se to ani navzdory politickému peklu, vyvolávání nenávisti a stavění šibenic před Ficovým bytem ani za pomoci prezidenta Andreje Kisku nepodařilo. Stalo se tak díky státnickému postoji Fica, který se vzdal funkce předsedy vlády, podobně jako Robert Kaliňák funkce ministra vnitra a novým premiérem se stal Peter Pellegrini, který situaci ve společnosti alespoň na krátko, do parlamentních voleb 2020, uklidnil.
Programem Matovičovy vlády byla likvidace Fica a Směru-SSD
Zásadně negativní prvky do politiky vnesl a útok na demokracii začal realizovat Igor Matovič hned po parlamentních volbách v roce 2020. Olano zvítězilo a spolu s dalšími partnery mělo dokonce ústavní většinu. Směr-SSD uznal výsledky a smířil se s volební porážkou, respektující svobodnou volbu občanů. Kultivovaným způsobem předal vládu Matovičovi a snažil se dělat důslednou opoziční politiku.
Nenávist se však stala vládním programem , rozdělování společnosti zase formou, jak ji politicky ovládnout. Počátky jsou ve zneužití pandemie Covid 19, kdy došlo k omezování lidských práv, pronásledování až kriminalizaci politických oponentů. Neočkování se stali nepřáteli společnosti, prosazovalo se nucené testování a očkování. Velké skupiny lidí nazvaných také antivaxeři byli veřejně pranýřováni, znevažováni a omezováni v pohybu i v uplatňování jejich občanských a politických práv. Nenávist gradovala a útoky se stupňovaly.
Političtí oponenti, zejména Fico a další představitelé Směru-SSD byli pronásledováni, byla na nich vyfabulována trestní oznámení, NAKA vůči nim opakovaně zasahovala a více uvěznila. To vše bez důkazů.
Tam se naplno projevila negativní stránka politiky Matovičovy vlády, která radikalizovala značnou část občanů, rozdělila společnost a zasela nenávist mezi lidi, na pracoviště a dokonce i do rodin.
Podobný scénář jako u Covida 19 využila Matovičova a později i Hegerova vláda při zneužití ruské agrese vůči Ukrajině. Šířily se nesmysly a strach z ohrožení Slovenska Ruskem. Váleční štváči jako Jaroslav Naď, Juraj Krúpa a další pod záminkou ochrany našich hranic zasílali Ukrajině místo humanitární pomoci zbraně a munici. Kdo s takovou politikou nesouhlasil, byl dezolát, louzer, opice, čvarga, ruský agent či protislovenský živel. Známé bylo Remišovo pexeso, při kterém šlo o to, kdo si udělá odstavením nebo stíháním politika Směru-SSD více čárek na pažbě. Vítězil Matovič.
Do pronásledování opozice se aktivně zapojila NAKA a se zneužitím kajícníků i speciální prokuratura. „Vykopávaly“ se dveře, hrozilo stíhání za názory, které nekorespondovaly s tím vládním. Právo a spravedlnost byly deformovány a demokracie omezena. To byla realita za Matovičovo-Hegerovy vlády.
Politické šílenství nastalo po předčasných volbách 2023
V demokratických volbách, konaných koncem září 2023, zvítězila strana Směr-SSD, která spolu s Hlasem-SD a SNS sestavila funkční vládu a začala naplňovat svůj program. Vítězství Směru a Hlasu neunesla opozice v čele s PS, SaS, ale i KDH, která okamžitě volala občany do ulic a organizovala protivládní demonstrace. Frustrace opozice vyústila do permanentního boje proti vládě a zvláště proti jejímu předsedovi Robertu Ficovi. PS vybičovala emoce občanů do nepříčetnosti a zmanipulovaní účastníci protestů byli posedlí odporem a znevažováním R. Fica. Na demonstracích, podporovaných prezidentkou Čaputovou a zejména mainstreamovými médii, opakovaně zněly výkřiky jako Dost bylo Fica!, Fico do basy!, Fico je zlo!, vládní mafie, směrácká zločinecká skupina, zloději, a to vše bez jakýchkoli důkazů a argumentů. Kreslily se mříže i šibenice. Hlavní progresivní propagandista, autor snah o politický převrat Michal Šimečka razil heslo – Porazíme Fica za každou cenu nebo Uděláme vše, aby Fico nevládl. Při tom všem straně PS aktivně asistovala SaS a KDH a „drukovala“ jim i prezidentka Čaputová. Ta za celých pět let svého mandátu ani jednou neřešila narůstající nenávist, polarizaci a problémy ve společnosti, nerespektovala požadavky 600 tisíc občanů na vyhlášení referenda a oddalovala předčasné volby. Za celou dobu nezvolala žádný kulatý stůl relevantních politických stran ve snaze zmírnit napětí ve společnosti, ale jen vzdychala, moralizovala, „citlivě vnímala“ a bylo jí to líto. U Čaputové se projevila amnézie paměti, absence spoluodpovědnosti za stav společnosti a dokonce jako typická představitelka progresivismu tvrdila „…nashromážděná nenávist byla naším společným dílem.“ Paní prezidentka a celá opozice si ani po atentátu na ústavního činitele nezpytuje svědomí, nepodívá se do zvědomí. kterém by viděla pravou tvář zla a nenávisti.
Prezidentské volby byly vyvrcholením frustrace opozice. Došlo k porážce jejich kandidáta Korčoka ak jasnému vítězství Petra Pellegriniho. Neobjevilo se žádné uznání vůle lidu, jen další burcování nenávisti a prohlášení jako Nikdy vám to nezapomenu!, uspěl neschopný proruský kandidát, Ficův lokaj, se kterým nastává konec demokracie na Slovensku. Následovaly další demonstrace proti vládě, maskované bojem za speciální prokuraturu, trestní zákon či změny v RTVS. V rozeštvávání občanů mají prsty nejen opoziční politické strany, ale i zpolitizované nevládky, zejména však mainstreamová média. Jejich vinu nikdo nesmyje.
Naděje umírá poslední, ale…
Po čtyřech letech neustálého vyvolávání nenávisti, rozdělování společnosti, potírání občanů s jiným názorem, kriminalizace politických oponentů, brutálních útoků i neúprosných bojů proti Směru-SSD a samotnému předsedovi Ficovi, po atentátu na předsedu vlády Roberta Fica se najednou, jako blesk z jasného objevily snahy PS, SaS, Slovenska (OĽaNO) i KDH o klid, o smíření. Všichni farizejsky vyjadřují lítost nad ohavným činem a pokusem o politicky motivovanou vraždu premiéra země, a to pro důvody, které právě oni prosazovali.
Žádná omluva Ficovi, Směru-SSD a národu, žádná prosba o odpuštění jejich činů, jen další pokus o destabilizaci a rozvrat státu, o zabrzdění činnosti vlády a parlamentu, prostřednictvím takzvaného klidu. To by mělo být podle nich to usmíření. Všechny projevy soustrasti opozice, médií i samotné prezidentky byly vrcholným divadelním představením a festivalem faloše.
Pokud se něco dá vyčítat koalici po atentátu na premiéra Fica, tak jsou to příliš nenávistná vyjádření Andreje Danka a Ľuboše Blahu, i když byla pod tlakem emocí. Nenávist ve společnosti se snaží zmírnit úřadující prezidentka Zuzana Čaputová s nově zvoleným prezidentem Petrem Pellegrinim. Svolávají do prezidentského paláce setkání představitelů nesmiřitelných politických stran. Má přispět ke zklidnění společnosti, k jakémusi sjednocení stran a přijetí blíže nespecifikovaných hodnot, zásad komunikace koaličních a opozičních stran.
Možná to přispěje k dočasnému klidu zbraní na politické frontě, ale usmíření nesmiřitelných je chimérou. Každá snaha o zlepšení stavu ve společnosti se sice cení, výsledek však může být více než sporný. Vždyť kdo může věřit Matovičovi, Šimečkovi, Gröhlingovi, či Majerskému? Věřit můžete v boha, ale ne v serióznost politiků. Už teď si hlavní viníci současného stavu z opozice kladou podmínky dohody: vláda by prý měla zabrzdit předkládání zákonů a parlament by měl jednat jen o bezkonfliktních návrzích. Říkají, kdo má ustoupit, kdo má jít příkladem – podle nich koalice. Myslí si snad někdo, že z prostitutek se z večera do rána mohou stát panny nebo z medvědů vegetariáni?
Sebareflexe je pro více politiků neznámý pojem a nadějet se, že se změní přístup k politice u Matoviče, Šimečku a jejich souputníků, u válečných štváčů a lidí s krvavýma očima je více než naivní. Politici na Slovensku musí být státníci jako Robert Fico, ne „snílci“, ale pragmatici a realisté – a to dosluhující prezidentka Čaputová rozhodně není.
Dnes stojí otázka před politiky i novináři takto: Máme být ve vyjádřeních jen politicky korektní nebo zejména pravdiví?
Pokud se můžeme v něco nadějet, doufat, někomu věřit víc než ostatním, tak to je osoba nového prezidenta Petra Pellegriniho, který bude zcela jistě prosazovat smíření naší společnosti a mír ve světě.
Závěrem
Názor na to, co se ve společnosti děje, by si měl udělat každý sám, ale tady se hodí připomenout odkaz českého novináře a především antifašisty Julia Fučíka Lidé bděte! Přestože došlo k bezprecedentní tragédii a Robert Fico byl dlouhodobě štvanou zvěří, nemůže jít o pomstu – ale ani o ztrátu paměti.
Naděje umírá poslední a my jen věřme, že se dožijeme lepších časů.
Končím s přáním, aby se premiér Fico co nejdříve uzdravil a aby se poměry vrátily do mezí, které umožní občanům život beze strachu z násilností v politickém souboji.
