EpShark

Osmanská říše se při své expanzi na západ dostala do kolize s evropskými státy. Jejich vzájemný kontakt stěžovaly rozdíly mezi evropským systém suverénních států, který zavedl vestfálský mír po ukončení třicetileté války, a osmanskou koncepcí impéria pod křídly islámu.

Území míru

Osmané odmítali uznat evropské státy za legitimní a rovnoprávné protějšky. Jedním důvodem byl jejich odhad reálného rozložení moci. Osmanská říše měla větší území než všechny západoevropské státy dohromady a po mnoho let disponovala větší vojenskou mocí.

Druhým důvodem bylo islámské pojetí světa, ve kterém existuje území míru a území války. Na území míru, dar al-Islam, vládne islám, ostatní země, kde islám nevládne, jsou územím války, dar al-Harb, nebo územím dohody.

Na rovnoprávnost se nehraje

V raném islámském právu bylo přípustné uzavírat s nemuslimskými společnostmi smlouvy o neútočení. Z hlediska právního se jednalo o pragmatická urovnání na dobu určitou, která islámské straně umožňovala zajistit se před hrozbami a nabrat síly. S oporou v precedentu, který ustavil první islámský stát při uzavírání příměří s nepřáteli, měly smlouvy stanovenou dobu platnosti na maximálně deset let a podle potřeby je bylo možné obnovovat. Islámské právní zásady v tomto duchu předepisují, že smlouva nemůže být navždy, protože musí okamžitě pozbýt platnost, jakmile muslimové získají schopnost s druhou stranou bojovat.

Koncepce dočasných smluv neobsahovala myšlenku permanentního systému, v němž by islámský stát udržoval rovnoprávný kontakt se suverénními nemuslimskými státy

Slunce naše nejjasnější

Oficiální osmanské dokumenty proto evropským monarchům přiznávaly postavení o příčku pod sultánem coby vládcem Osmanské říše, na úrovni sultánova vezíra. Stejně tak evropští velvyslanci, kterým dovolili usídlit se v Konstantinopoli, byli v pozici prosebníků a dohody vyjednané s těmito pověřenci nebyly formulované jako dvoustranné smlouvy, ale jako výsady jednostranně přidělované velkodušným sultánem, který je může kdykoli odvolat.

O vztahu sultána Osmanské říše k monarchům evropských zemí svědčí dohoda, kterou uzavřela Francie v 16. století s Osmanskou říší. Francie se v té době cítila ohrožena habsburským Španělskem z jihu a Svatou říší římskou z východu. Navrhla proto osmanskému sultánovi vojenskou alianci.

Sultán sultánů

Sultán Sulejman Nádherný, který vnímal moc Habsburků jako hlavní překážku svých ambicí ve východní Evropě, na nabídku zareagoval vstřícně. V duchu islámské koncepce vztahů s územím války nebyla uzavřena smlouva, ale sultán svoji podporu vyjádřil jednostranným aktem. Ve svém dopise píše:

Zkráceno, překlad autor.

První věta dopisu oznamuje, kdo komu píše:

„Já, sultán sultánů a vladař vladařů, kdož udílím koruny panovníkům na tváři země, Boží stín na zemi, sultán a svrchovaný pán Bílého i Černého moře, následuje dlouhý seznam zemí, tobě, Františkovi, králi země francouzské.”

A text dopisu:

„Zaslal jsi mé vládě, útočišti panovníků, list. Informoval jsi mě, že nepřítel vtrhl do tvé země. Tvá slova skončila na úpatí mého trůnu, který kontroluje svět. Tvoje situace si získala moje císařské porozumění a zvážil jsem ji. Naši slavní předchůdci a skvělí předkové, nechť Alláh rozjasní jejich hroby, vytrvale válčili, aby zahnali nepřítele a dobyli jeho zemi. Dnem i nocí je náš kůň osedlán a šavle připjata. Pro zbytek se obrať na svého velvyslance a budeš informován.”

Na základě dopisu vznikla vojenská spolupráce, která zahrnovala společné osmansko-francouzské námořní operace proti Španělsku. Habsburkové neseděli s rukama v klíně a dohodli se na vojenské alianci se šíitskou dynastií v Persii, které sunnitskou Osmanskou říši ohrožovala z opačné strany. Aneb sunnité versus šiíté.

Geopolitické zájmy hrají v politice důležitou roli už po staletí.