EpShark

Německo bude islámské za dvě dekády. Tenhle proces bude mít obrovské důsledky nejen pro Evropu, ale pro celý svět. A Německé akceptování islámu jako národního náboženství proběhne mírovou a málo viditelnou formou. Nejsem rozhodně sám, kdo tohle předpovídá, hodně knih se píše o pádu Evropy. Zatímco mnoho lidí si myslí, že vlny Islámské migrace způsobí konec Evropy, já si nejsem tak jistý.

Evropa „neumírá“. Západní civilizace - jak jsme ji znali poslední dvě milénia umírá - ale Evropa jako celek s víc jak 700 miliony obyvateli a s technologiemi a ekonomikami, co se vyrovnají Americe a Číně rozhodně neumírá.

Německo, něco více jak 70 let po totální destrukci Třetí říše a Hitlerovu snu o evropské nadvládě je stále dominantní kontinentální mocností. Wehrmacht už nevede bleskovou válku přes Polsko a Francii, ale Německo stále vládne Evropě. Často nazýváme Evropu slabou, starou a umírající. Možná jednoho dne ano, ale Německo nepředstavuje nic z toho. Čtvrtá největší ekonomika světa se silným exportem, průmyslem, vzdělávacím systémem a kvalifikovanou a efektivní pracovní silou. Německu jeho finanční moc mnozí závidí. Berlín je de facto Evropským hlavním městem.

Ale navzdory posledním dekádám pokroku a novým technologickým objevům je západní Evropa plná pocitu viny – krvavé 20. století s desítkami milionů mrtvých po sobě zanechalo obrovské jizvy. První světová válka sama o sobě zlikvidovala to, co zůstalo z křesťanské Evropy. V době ukončení této války křesťanský svět zkolaboval. S rozpadem královských impérií přišel pocit viny z kolonialismu, imperialismu – takzvaná vina bílého muže. A ta je tady dodnes v západní Evropě. A co říct k Německu?

Kultura a národ, který dal světu spoustu vynálezů a krásy byl zrazen svou vlastní arogancí a sebevědomím. Kultura Bacha, Goetheho, Beethovena a Schillera se stala národem Hitlera, SS a smrti kolem 11 milionů lidí v koncentračních táborech, z toho 6 milionů židů. Hrůzy Osvětimi, vize koncentračních táborů a přízrak smrti bude nad Německem viset navždy.

Křesťanství, které umřelo na bitevních polích ve Flandrech v první světové válce, kompletně selhalo v Německu. Ano byly tady Bonhoefferové a tisíce dalších křesťanských mučedníků, kteří umřeli v koncentračních táborech v rukách nacistů, ale celkově církev - ať už luteránská nebo katolická - sdílí národní pocit viny. Protestantská církev starého Pruska hlavně - ta se podřídila nacistům a byla zticha, za co se doteď stydí.

Německo je robustní průmyslová a ekonomická velmoc se skvělou infrastrukturou. Je mu co závidět. Ale lidé, národ a kultura musí věřit v něco víc, než jen v to, že vyrábí skvělá auta. Víra ve vlast - „Fatherland“ je v Německu v podstatě zakázána. Nacionalismus je špinavé slovo. Když někdo cestuje do Berlína je zasažen pohledem na množství jeřábů umístněných ve městě a ve starém východním Berlíně je vidět snahu obživit a renovovat budovy z německé imperiální minulosti. Nacistická éra je správně opomíjená, ale co jiného je tady? Německo jako sjednocená země je pouze 147 let stará. Pokus o renovaci slávy imperiálního Německa starých císařů vyústí ve velkolepé budovy ale Hohenzollerové jsou už dávno pryč.

Kostely v Německu jsou prázdné. Křesťanství je pro mnohé náboženstvím minulosti – staré éry, která po sobě zanechala nádhernou muziku a architekturu, ale poselství Luthera dávno umřelo. Stále tady jsou ostrůvky, které se drží tradic, hlavně v katolickém Bavorsku a částech Porýní, ale představují malou menšinu.

Němci ale nejsou bez své hrdosti a pýchy. Existuje tady pocit německé výjimečnosti. Vládnou Evropě možná jiným způsobem než před 75 lety, ale pořád vládnou. A jak se Němci nemůžou necítit „nadřazeně“ v tom co dosáhli, když stačí jenom jeden výlet Němce do Řecka, Portugalska, nebo dokonce i do Francie a hned se jeho mysl naplní úctou a respektem k německé technologii a pokroku. Ale se zánikem křesťanství a s nacionalismem, který je mezi slušnými lidmi „zakázán“, jaký kanál zůstává k průchodu jejich vlastního pocitu pýchy a nadřazenosti?

Někdo může říct, že Němci ztratili vůli bojovat, že prý ta byla z nich vymlácena ve dvou světových válkách. Možná. Ale může národ lidí a kultura, která nedělala skoro nic jiného, než bojovala posledních 2500 let a naháněla strach od Uralu až po Pyreneje od starověkého Říma až po moderní Franci ztratit tuto bojechtivost jenom za jednu generaci? Nebo bude nucena najít nějakou další cestu?

Němci jsou arogantní a nemyslím to pouze hanlivě. Američané jsou taky arogantní. Angličané byli taky před 100 lety. Američané můžeme říct, že na to mají právo. Jak bychom neměli být arogantní, vzhledem k tomu co všeho náš národ dosáhnul za relativně krátké období historie? Naše arogance je většinou potlačována dostatečnými dotyky pokory, která nás drží na uzdě, abychom náhodou nebyli nebezpeční. Ale co takové Německo?

A co takový islám? Je to bojové náboženství válečníků a víra, která konzumuje všechno. Hitler obdivoval islám. A nebyl sám. Napoleon ho obdivoval taky. Není to náboženství pro slabé. Je to náboženství troufalých. Dodává smysl života lidem a národu. V mnoha ohledech se jedná o protiklad ke křesťanství. My vidíme islám jako ISIS a Usámu bin Ládina. Ale existuje větší tradice islámu. Lákavá tradice islámu, která přivábila a donutila pomocí dobyvatelských výbojů do svého náručí jednu miliardu lidí během 1500 let.

Přemýšlím, jestli si Němci náhodou nemyslí, že dokážou namíchat islám do své vlastní kultury a tradic a transformovat ho k obrazu svému. Speciální větev německého islámu. Otomanští Turkové objali islám a vytvořili mocné impérium, která tady bylo víc jak 500 let. Přijetím islámu může Německo najit nový smysl života, nový úděl a jednoznačně se oddělit od své minulosti a už nemít žádný pocit viny. Nakonec islám je teď prototypem politicky korektního náboženství. Němci si mohou myslet, že dokáží ohnout a transformovat islám podle své vůle. A opravdu děsivé je, že to možná i dokážou. Německo s novou vírou, s novým smyslem života, které vládne Evropě, jak už se tomu děje teď, ale se silnou islámskou příchutí. Někteří říkají, že je to fantazie. Já říkám, je čas se začít bát.

Michael Finch

Z anglického originálu přeložil Mike

Text vyšel na webu www.frontpagemag.com