EpShark

Novoroční předsevzetí bývají dosti jednotvárná: slibujeme si, že omezíme cigarety, alkohol, jídlo a vůbec že začneme šetřit, spořit, střádat, špórovat a skrblit. Víme tedy, co je rozumné, to nerozumné ovšem omlouváme třemi výmluvami.

Za prvé, proč prý máme šetřit, když nešetří stát? A jak máme šetřit z malého příjmu, který stěží stačí na zaplacení bydlení a nejnutnějších věcí? A hlavně – jak šetřit, když úrokové míry v bankách jsou nižší než míra inflace a na západ a jih od nás dokonce leckterému střadateli záporné úrokové sazby úspory požírají?

Velká hospodářská krize 30. let 30. století přinesla revoluci našich osobních financí. Do krize byla šetrnost ctností, po roce 1929 se střadatelé místo svatozáře dočkali kritiky. Kdo šetří, neutrácí. Kdo neutrácí, nekupuje. A kdo nekupuje, brzdí prý kola ekonomiky. Ideál šetrné hospodyňky, která půlila sirky (kdysi náš důležitý exportní artikl), byl nahrazen ideálem ženy-spotřebitelky, která rozmařilým utrácením podporuje hospodářský růst. České domácnosti dnes spoří zhruba desetinu příjmu, míra úspor klesá, zatímco naše spotřeba roste.

Poněkud překvapivě v zemích nejbohatších nalezneme webové stránky, které návštěvníkům radí, jak šetřit. Výčet zní českému střadateli povědomě: šetřete na jídle, zábavě či dopravě, kupujte generika a nevynechávejte preventivní prohlídky, přestaňte sledovat televizi, pijte více vody, přestaňte kouřit, zhášejte světla, nakupujte v second-handu. Doporučení se příliš neliší od těch, která dávala čtenářům v 19. století populární kniha podnikatele a zakladatele cirkusu Phinease Barnuma „Jak se dělají peníze“:

„Každý národ, jenž chce býti velikým a mocným, má všemožně toho dbáti, aby z jeho rodin
a škol vycházeli lidé, kteří umí spořiti se statky vezdejšími, kteří ve shromažďování a nikoli
v rozhazování mají zálibu. A každý jednotlivec, jenž domoci se chce blahobytu a bohatství, měl by učiniti si zákonem zlatá slova: Vydávej za všech okolností méně, než vyděláš! Kdo zvykne si přísně zachovávati veliké toto pravidlo, ten skutečně jest na pravé cestě k žádoucímu cíli.“

Takové spoření je ovšem spíše střádáním, neboť při něm leckdo trpí, tedy strádá. Sloveso střádat totiž vzniklo ze strádání, neboli trpění nedostatkem, podobně jako skrblík má původ ve starém výrazu skrbení, tedy „prodlévání v bídě a starostech“. Vláda dnešních dní nechce strádající střádající, nýbrž vesele utrácející voliče, neboť hrubý domácí produkt je tažen především spotřebou. Staří ekonomové uvažovali jinak. Chápali, že národ, který nespoří, dříve nebo později upadá do dluhů – a národ, který se zadlužuje, je vazalem v rukou věřitelů. Věděli, že šetřit znamená v prvé řadě šetřit zdraví (ne nadarmo začínají úspory od drakonických omezování, která se shodou okolností dobře podepisují na naší fyzičce), věci (znamením doby je vyhynutí příštipkářů) a čas.

Šetrnost není ani chamtivostí, ani lakotou, nýbrž zodpovědným a poctivým přístupem ke všemu, co bylo člověku dáno, ve snaze využít to co možná nejefektivněji. Sedlák věděl, že brambora snědená, či dokonce brambora zkažená, znamená bramboru nezasazenou, a brambora nezasazená pak pět nebo deset nových brambor nesklizených. Dnešní doba volá po rovnosti a solidaritě. Chudé však nenakrmíme přerozdělováním brambor už vypěstovaných, ale jen díky větší sklizni – sklizni, která klíčí z brambor nesnědených, nýbrž zasazených. Jen špatný ekonom vybízí lidi v době krize, aby utráceli. Staré benediktinské motto zní „Ora et labora!“ Mottem hospodářů našeho národa v novém roce nechť je – Šetři a pracuj!

(Psáno pro časopis MY)

Píše paní Hana Lipovská na Ekonomie selského rozumu

Článek vyšel na svobodny-svet.cz