EpShark

Tento článek jsem v první verzi napsal v roce 2002, podruhé jsem jej vnutil Neviditelnému Psu v roce 2005 a pak jsem jej ještě „prodal“ redakci Virtually v roce 2010. A vnutil jsem jej dokonce sám sobě na mou stránku na FB.

Z toho vidíte, že jde o úvahu nadčasovou a potvrzující vědeckou metodu, o které se zmiňuji v článku, takže si ho teď musíte přečíst, abyste věděli, o čem mluvím.

Když si ráno nemůže přečíst své noviny, je inteligentní čtenář rozzloben, neboť tím přijde o dva příjemné pocity. Jeden ztracený pocit je, že nemůže souhlasně kývat hlavou nad články svých oblíbených autorů, které považuje za velice moudré, a zdá se mu, že protože s nimi souhlasí, je stejně chytrý jako oni, což je příjemný pocit.

Ještě příjemnější je nadávat a pohoršovat se nad články autorů neoblíbených, neboť to, že s nimi nesouhlasí, v inteligentním čtenáři vzbuzuje vědomí, že je chytřejší než oni, a dává mu to pocit převahy a moudrosti, a pokud je tolerantní, říká si „ten pan NN je pořád stejný blbec jako vždycky, ten se snad nikdy nepoučí“.

Pokud je čtenář vice asertivní, napíše redakci dopis, ve kterém sděluje celému světu, že ten pan NN je pořád stejný blbec jako vždycky, ten se snad nikdy nepoučí. Redakci pak varuje, že pokud toho pana NN nepřestanou tisknout, okamžitě zruší předplatné, což nikdy neudělá, redakce od něho dostane stejný dopis za čtrnáct dní, a všichni jsou spokojeni, i čtenář, i autor, pan NN, i vydavatel.

Když noviny nevyjdou, nastává panika a vydavatel hledá výmluvy jako školák, který nedonesl domácí úkol, což jsem též často dělal, a proto dokážu ocenit jeho snahu a originalitu.

Jako všichni kolegové jsem expertem na dodatečné výmluvy, které my, politologové odchovaní americkými universitami, odborně nazýváme „post factum analysis“, což česky znamená „vysvětlení s křížkem po funuse“. Ty si necháme zaplatit klientem, kterému jsme předtím prodali původní chybnou analýzu, abychom zachovali kontinuitu. Získáváme jimi ještě větší renomé a příště můžeme žádat větší honoráře, neboť jsme si správným dodatečným vysvětlením aktuálních společenských jevů upevnili autoritu.

Tento cyklus omylů, které patřičně dodatečně vysvětleny nejsou vlastně omyly, může skutečně špičkový politolog opakovat „ad nauseam“, což je vědecký výraz nejvyššího obdivu k autorově vytrvalosti a česky to v řeči laiků znamená „až do zeblití“.

Bohužel se tato metoda nedá aplikovat v ekonomice a medicíně, protože lidstvo by záhy zchudlo, pokud by dříve nevymřelo. Nám to ale dokonale funguje, jak dokazuje stále rostoucí autorita mého kolegy a profesionálního vzoru pana Pehe, jehož díla česká media ve snaze o povznesení své úrovně přetiskují, nebo alespoň citují a souhlasně komentují, což dělám i já.

Naštěstí dnes noviny vyšly, a tak jsem se mohl opět přesvědčit, že vše je jak má být, situace je jak se říká stabilizovaná, a při tom jsem si vzpomněl na doby svých studií.

Tehdy mně zaujala metoda mých špičkových amerických kolegů, kteří se specializovali na disciplinu politologie, které se odborně říkalo „Kremlologie“, a spočívala v tom, že učenec z televizního záznamu vědecky hodnotil aktuální rozložení sil v sovětském politbyru podle polohy nejvyšších soudruhů relativně k soudruhu Brežněvovi na balkoně Leninova mausolea během státních svátků a vojenských přehlídek, a podle jejich spokojených nebo naopak zděšených výrazů věštil délku jejich dalšího setrvávání v nejvyšších funkcích nejvyššího kolegia.

Když si některý ze sovětských státníků odskočil na WC, což se stávalo vzhledem k jejich věku poměrně často, americký odborník nervózně sledoval náramkové hodinky a pokud se beranicí ozdobený soudruh vrátil na své místo na tribuně do deseti minut s výrazem úlevy ve tváři, byl na badatelově obličeji zřetelně znát ještě větší pocit úlevy nad tím, že vnitřní stabilita Sovětského svazu, a tím i rovnováha sil ve světě, je nadále zachována.

Rovnováha sil je zachována i v našem malém českém světě, jen místo amerických vědců je situace zkoumána nejen našimi špičkovými politology, ale i novináři, protože těch mediálních politologů máme kritický nedostatek, což je každému čtenáři či divákovi zřejmé z toho, že těch několik, které máme, vidí na stránkách tisku a obrazovkách televizorů pořád, a tak musí obětaví novináři chvílemi zaskakovat.

Musím je pochválit, ač jsou vlastně laiky, vědecké metody zkoumání jim nejsou cizí, a proto i oni používají pro své bádání již dříve popsanou kremlologickou metodu. Dokonce jí zdokonalili, a obejdou se bez balkonu mausolea, takže věčně živému Vladimíru Iljiči nikdo nedupe nad hlavou, a nehrozí nám, že se nesmrtelný soudruh probudí.

Nejlepší jsou politologové američtí, což je každému jasné z toho, že se nikdy nemýlí.

Nás, odchovanců amerických universit v této vědecké disciplině je ovšem tady doma u nás málo.

Já osobně znám jen dva, mně samotného a mého proslulého již zmíněného kolegu, pana Pehe.

A kupodivu se my dva neshodneme v ničem, snad až na předpověď počasí.

Politologie je totiž věda měkká a popisná.

Politolog nevytváří politiku, ale popisuje ji, hovoří o ní, hodnotí ji, analyzuje ji a je jejími zvraty a obraty stejně překvapen, jako úplný laik.

Její metody jsou metody vědecké, objektivní a analytické.

Proto mají politologové vždy pravdu, bohužel, každý jinou.

Naši dnešní vědci ovšem vynalezli novou metodu zkoumání světa.

Spočívá v tom, že si odborník, pokud umí anglicky, ráno přečte The New York Times.

Pokud anglicky neumí, přečte si, jak to do češtiny přeložil některý z jeho kolegů.

A je to na jejich výsledcích znát a mohou je bez obav převzít novináři a zeširoka se o tom, co si přečetli od politologů a od svých stejně moudrých kolegů rozepsat. Mohou dokonce psát svými vlastními slovy, hlavní je, aby psali totéž a nedělali příliš mnoho gramatických chyb.

Dnes už nemá pravdu každý sám tu svou, ale pravda se sjednotila a máme jen jednu.

Což je stav vyžadovaný Otcem Bruselem Celoskleněným a v něm sídlícími soudruhy Lidovými komisaři.

Pokud se někdo odchýlí od Pravdy s velkým „P“, je už o něho postaráno, založen byl pro takovou eventualitu Úřad nejvyšší, který na čistotu našich myšlenek bude dbát a bude bdít ve dne v noci a furt.

Nikdo netrpí samotou, nemusí se nikdo trápit přemýšlením, jestli se zbláznil on, nebo jeho kolegové. Jakub Janda, Apoštol jednoty a odhalovač nemravných myšlenek z ciziny k nám v hybridní válce agenty zavlečených, mu řekne na rovinu, že se zbláznil on.

Ne on Janda, ale on ten odchýlený politolog, novinář, analytik a autor.

Veřejnost se otázkou pravdivosti předkládaných a konzumovaných informací a analýz nemusí trápit, stačí si uvědomit, že vědci, a novináři, kteří mají pravdu, se poznají podle toho, že k nim hovoří z televizních obrazovek, které jsou těm pomýleným a nepřátelským názorům uzavřeny.

Žijeme lépe, žijeme radostněji a žijeme kolektivně.

Nikdo není sám.

Tomáš Haas, 8. března 2018

Irena Haas · FCB

Článek vyšel na svobodny-svet.cz