EpShark

Publikace „Z Bureše Babišem“ si neklade za cíl vrtat se v části minulosti Andreje Babiše, která ho spojuje se Státní bezpečností. Veřejnost už má k dispozici fakta ze slovenského archivu, která mluví jednoznačnou řečí, na druhé straně mají právníci politika a podnikatele stále platný rozsudek soudu, který spolupráci s komunistickou tajnou službou popírá.

Ale pokud chceme, aby si čtenář držící knihu Z Bureše Babišem v rukou mohl udělat o Andreji Babišovi a zrodu jeho dnešní pozice komplexní obraz, není možné tuto kapitolu zcela pominout. Vypovídá, či naznačuje, jak se rodily ambice oligarchy a jak se učil plavat s proudem, nevyčnívat, ale strategicky budovat své budoucí pozice. I když bereme v úvahu stále platný bratislavský rozsudek, hodně napovídá i postup a plamenné reakce, kterými Babiš reagoval na tvrzení oficiálních dokumentů.

Pracovat v podniku, který mohl obchodovat se světem, znamenalo během komunismu nejen prestiž, zkušenosti a nadstandardní výhody, ale i kontakt s tajnými službami. Manažeři byli neustále monitorováni StB. Ví o tom i Andrej Babiš, který působí traumata slovenským archivům.

Do kontaktu s ŠtB musel přijít, což nepopřel. Popřel ale svazky, které ho usvědčují s čilé spolupráce a nedokumentují ani náznak odporu Babiše vůči komunistickým „fízlům“ čmuchajícím kolem obchodních praktik tehdejší smetánky sedící na prestižních židlích v Petrimexu.

Archiv Ústavu paměti národa v Bratislavě eviduje Babišův svazek pod krycím jménem Bureš. Ministr financí České republiky (během psaní této publikace [teprve] s ambicí stát se premiérem) a nejbohatší Slovák Andrej Babiš je v části svazků veden jako „Důvěrník“.

V období, kdy byl Babiš podle svazků přijat do služby spolupracovníka, byla spolupráce definována ve znění Směrnice pro práci se spolupracovníky kontrarozvědky č. 3/1978, podepsané ministrem vnitra Obzinou.

Směrnice důvěrníka popisuje jako spolupracovníka, který pomáhá kontrarozvědce plnit především pomocné, orientační a prověrkové úkoly v souvislosti s vyhledáváním či objasňováním protistátní činnosti a organizováním příslušných agenturních operativních a technických opatření.

Důvěrníci byli vybíráni v souladu s potřebami a úkoly vyplývajícími z operativní situace v chráněném či rozpracovaném objektu, problematice, z řady spolehlivých československých občanů, členů strany i bezpartijních občanů, kteří dobrovolně „na podkladě vztahu vzájemné důvěry“, jsou ochotni podle svých možností a schopností poskytovat kontrarozvědce alikvotní poznatky informačního charakteru, či poskytovat jim potřebnou pomoc a služby.

Pracovník podniku zahraničního obchodu tedy pomáhal tajným policistům zejména s potvrzováním informací, které si zjistili. Kromě informací z obchodních jednání šlo zejména o informace o povaze a soukromém životě obchodních partnerů, kolegů a ty, s nimiž přišel pracovník během výkonu práce do styku.

V případě Petrimexu mohlo být zajímavým i upozorňování na podezřelý zájem cizinců o důležité objekty, ústavy a zařízení, o činnosti v nich a o osoby tam pracující. Podle této definice přímo z archivu StB se tak Andrej Babiš mohl již za socialismu ve státním zájmu informovat o kuloárních děních kolem majetků, které měly potenciál a možnosti vytváření zisků také pro šikovné papaláše, či zahraniční spekulanty.

„Pokud má předpoklady pro plnění takových úkolů a pokud byly v předchozím styku operativního pracovníka s důvěrníkem dodržovány zásady konspirace, může být získán jako tajný spolupracovník,“ dodává směrnice StB.

Později navíc Babiš jako šéf celé divize podniku zahraničního obchodu vzbuzoval pozornost také kontrarozvědky. Ta chtěla hlídat i jeho samotného a jeho vztahy s cizinci. Zkoumat například to, zda v cizině nepřichází do kontaktu s tajnými službami. O tom, že si tajní opakovaně proklepávali i Babiše samotného, existují zmínky v dalších spisech vedených na jeho kolegy a nadřízené.

Podstatná část materiálů svazku Bureš byla 4. prosince 1989, v době hromadných skartací, kterou procházely zejména citlivé svazky představitelů komunistické elity, zničena.

Podle stávajícího zbytku svazků došlo jedenáctého listopadu 1982 v centru Bratislavy ve vinárně U obuvníka ke schůzce kapitána Rastislava Mátraye, poručíka Júlia Šúmana a zástupce ředitele jednoho z oborů podniku zahraničního obchodu Petrimex Andreje Babiše. Z tajného dokumentu, vyhotoveného během setkání, vyplývá, že se z důvěrníka StB údajně stal agent.

Tento statut je z hlediska aktuálně (v době přípravy publikace) nejpopulárnějšího politika v České republice pro jeho kariéru mnohem nebezpečnější. Zatímco roli důvěrníka by možná po dlouhém zvažování a přípravě stanoviska mohl přijmout, úloha agenta podle všeho přinutila Babiše silně zabojovat proti spojování jeho osoby s StB.

Podle Směrnice pro práci se spolupracovníky kontrarozvědky č. 3/1978 je agentem tajný spolupracovník, který plní úkoly při vyhledávání, rozpracování a dokumentování protistátní trestné činnosti.

Pod vedením operativního pracovníka plní konkrétní úkoly, které nejsou pouze předáváním pasivně získaných informací. Agent například vyhledává, aktivně rozpracovává a odhaluje kádrové rozvědčíky, proniká do nepřátelských organizací a do organizací emigrace, zjišťuje a rozpracovává nepřátelské osoby, nebo plní konkrétní úkoly při provádění rozkladné práce v nepřátelském prostředí.

Babiš údajně v bratislavské vinárně podepsal takzvaný vázací akt, tedy závazek ke spolupráci. „Kandidát byl »vytěžen« (vyzpovídán) k ohlasům na úmrtí soudruha Brežněva, o čemž je zpracován samostatný záznam. Poté byl kandidát vyzván, aby se vyjádřil, zda chce i nadále spolupracovat s orgány kontrarozvědky, s čímž jmenovaný souhlasil. Po vyjádření souhlasu bylo jmenovanému oznámeno, že splňuje předpoklady kladené na spolupracovníka československé kontrarozvědky a byl mu předložen k podpisu písemný závazek, který byl kamuflovaný v propagační brožuře. Kandidát závazek po přečtení podepsal bez dalších otázek a souhlasil, aby bylo i nadále používáno krycí jméno Bureš,“ píše se ve zprávě o získání ke spolupráci, kterou podepsal i náčelník bratislavské správy tajné policie Jozef Vavro.

Další části bratislavského svazku obsahují vyhodnocení agenta či vlastnoruční zprávy či finanční údaje, na kterých tajní policisté dokládali náklady na pohoštění při schůzkách.

„Agent Bureš byl získán pro tajnou spolupráci s československou kontrarozvědkou v roce 1982 na základě dobrovolnosti v problematice zahraničního obchodu ve vyčleněném objektu PZO Petrimex. Agent přistupoval k tajné spolupráci zodpovědně. V roce 1985 byl agent Bureš vyslán PZO Petrimex na dlouhodobý služební pobyt do Maroka. Na základě uvedené skutečnosti byla spolupráce přerušena do doby jeho návratu do ČSSR,“ cituje týdeník Euro zprávu z 9. prosince 1987 kapitána Andreje Kuľhu. Po návratu z Maroka se prý agenti StB se spolupracovníkem kontaktovali opět.

To Babiš odmítá. V životopise i množství rozhovorů popírá, že by kdy agentem byl. V soudním procesu se Slovenským Ústavem paměti národa argumentoval tím, že někdo tajné svazky vykonstruovat záměrně, aby jeho osobu poškodil.

„Bývalá StB patřila v rámci zemí bývalého východního bloku po sovětské KGB a východoněmecké STASI mezi nejlepší. Měla špičkový personál, vybavení, organizační strukturu a důmyslný řídící a kontrolní aparát. Je velmi těžko představitelné, že by tam byly fiktivně vytvořeny falešné dokumenty. Systém evidence svazků, spisů, či záznamů se pravidelně kontroloval, podléhal přesným a přísným pravidlům zpracování. Také informace, které spisy obsahovaly, byly vícenásobně ověřovány přes více spolupracovníků. Komplexní hodnocení a zkoumání spisů naopak svědčí o jejich autenticitě a oprávněné evidenci, přesto, že by mohly obsahovat i nepravdivou informaci. Podívejte se, pokud i vyšetřovací spis obsahuje nějakou výpověď, která je nepravdivá, neznamená to, že celý vyšetřovací spis, který je řádně veden a zaevidován, je falešný. Je to teda velmi málo pravděpodobné i v případech, o kterých je řeč v souvislosti s evidencí bývalé StB,“ odmítá Babišovo tvrzení předseda dozorčí rady slovenského Ústavu paměti národa Ondrej Krajňák.

Ze svazku Andreje Babiše je také zřejmé, že se angažoval v různých hnutích a byl členem Komunistické strany Československa, respektive Slovenska. „Je členem SSM od roku 1971, zastával různé svazácké funkce, byl také vedoucím odborového sdružení SZM/AIESEC, prostřednictvím kterého se zúčastnil zahraniční praxe ve Francii (1976 Machines agricoles Lille, 1977 STEF Dijon a Kredietbank Brusel). Je členem společenských organizací. Podle dosavadních poznatků jmenovaný pracuje v těchto organizacích velmi aktivně. Od roku 1978 byl kandidátem na členství a od roku 1980 je členem Komunistické strany Československa,“ napsal v říjnu 1982 údajný Babišův řídící důstojník Július Šuman.

Popis Babiše jako vzorného komunisty a tajného „práskače“ podnikateli dlouho nevadil. Na závadu začal být až v době, kdy se rozhodl vstoupit do politiky. Kromě nevole veřejnosti, kterou podezření ze spolupráce s StB vyvolalo, hrozilo mocnému muži, že kvůli zákonné podmínce nebude moci usednout do jakékoliv vládní pozice. Sjednal si proto jakousi výjimku, když využil proces v Bratislavě k odkladu prověrky podmíněné tím, že pokud mu soud v Bratislavě spolupráci neprokáže, platí presumpce neviny, tedy s StB nespolupracoval.

Spravedlnost byla trochu překroucena, protože presumpce viny platí u politiků v kariérním řádu již při neprokázaných zločinech. Samotné svazky StB v archivech státu považuje Slovensko i Česká republika za relevantní a důvěryhodnou autoritu. Jakási domněnka pravosti měla podle mnoha právních názorů platit až do doby případného opačného verdiktu soudu.

Miloš Zeman tak Babiše do vlády vpustil bez lustračního osvědčení a bezpečnostní prověrky. Ignoroval lustrační zákon, zákon o ochraně utajovaných skutečností a dosavadní ústavní tradice. Postup zopakoval po volbách v roce 2017.

Žalobu vůči Slovenskému Ústavu paměti národa (ÚPN) podal Andrej Babiš v roce 2012. U okresního soudu Bratislava I. se žalobou na ochranu osobnosti uspěl v roce 2015, Ústav se ale obratem odvolal ke krajskému soudu v Bratislavě. Prohrál ale i tam.

„Soud provedl rozsáhlé dokazování a provedl ho správně. Z důkazů vyplynulo, že navrhovatel vědomky nebyl agentem StB. Vyplynulo to mj. z výpovědi svědků — bývalých příslušníků StB. Svazek navrhovatele byl veden chaoticky a bez jeho vědomí. Navrhovatel vědomky nespolupracoval s StB. Jeho spis byl veden pouze formálně,“ uvedl předseda senátu Krajského soudu v odůvodnění rozsudku.

Další opravný pokus archivu nasměroval na Nejvyšší soud Slovenské republiky, tam ale v únoru 2017 padl stejný verdikt jako na kraji.

„V případech, kde jsme přesvědčeni o pravosti dokumentů zločineckého režimu, nevidíme žádný důvod k tomu, abychom se stali součástí mechanismu změkčování a zjemňování podstaty tohoto režimu,“ zdůvodňuje právní bitvu s Babišem mluvčí slovenského Ústavu paměti národa Peter Juščák.

Ústavu vadilo, že bratislavský verdikt stojí na výpovědích bývalých příslušníků StB, kteří Babiše podle spisů naverbovali. Kromě zainteresovanosti do případu a pochybné morální důvěryhodnosti svědků archiváři poukazují na fakt, že příslušníci StB vypovídali, i když nejsou zbaveni mlčenlivosti. Vzhledem k přísaze a hluboké oddanosti k jejich povolání tak mohli přinejmenším existovat vnitřní motiv svědků vypovídat lživě. A proto se archiv obrátil na Ústavní soud Slovenské republiky.

Soud jednoznačně vyslovil tvrdá slova o tom, že ÚPN jako správce archivů je pravdivou autoritou, nikdo ho za archivování spisů, které komunistická tajná policie nestihla zničit, nesmí žalovat a trestat.

Soud zároveň konstatoval, že výpovědi agentů komunistické StB nelze považovat za relevantní. Stalo se to, co mnozí tvrdí od začátku — „estébák“ má podle přísahy neprozradit pravdu, jeho morální rovina je velmi sporná a lze jej podezřívat, že za úplatu, či se snahou ochránit svou osobu bude lhát i pod přísahou.

Archiv ale poukazuje i na morální rovinu sporu. Babiš totiž vytváří nebezpečný precedens v otázkách komunistických zločinů.

„Pokud bychom připustili argumentaci, že příslušníci státní bezpečnosti lhali režimu a manipulovali jeho represivní složky, že si agenty a jejich činnost vymýšleli a podváděli své nadřízené, pak bychom se stali součástí mašinérie lži, která chce z minulého režimu vytvořit neškodnou idylku,“ uvádí Juščák.

Podle kritiků mohl Babiš spolupráci přiznat a zdůvodnit ji vysokou pozicí ve státním podniku. O tuto možnost smírného řešení ale pravděpodobně přišel ve chvíli, kdy se začalo veřejně polemizovat o jeho bližší angažovanosti coby agenta. Vzhledem k jeho ambicím musel začít právně i mediální bojovat. Právě medializace a skandalizování Babišova případu dává podle slovenského archivu návod komunistickým zločincům, jak bagatelizovat své přečiny z minulosti.

Ukázka knihy Z Bureše Babišem. Českou tištěnou a Slovenskou elektronickou verzi naleznete na stránkách autora a v dobrých e-shopech.

Píše autor, pan Tomáš Lemešany na slovenském DenníkN.sk

Článek vyšel na svobodny-svet.cz