EpShark

Pád turecké liry by neměl překvapit nikoho. Přesto na tomhle díky vládním intervencím umělém globálním trhu to překvapilo mnohé.

Za prvé a především, pokles liry po nějakou dobu trvá a nemá nic společného se silou amerického dolaru v roce 2018. Kolaps Turecka se dal očekávat, a příčiny této katastrofy jsou domácího původu.

Je to jeden z dalších důkazů, jaké škody způsobují monetaristé ekonomice. Ti, kteří říkají, že "země s měnovou svrchovaností může tisknout tolik peněz, kolik bude chtít, bez rizika bankrotu" , se opět mýlí. Stejně jako v Argentině, Brazílii, Íránu a Venezuele, měnová svrchovanost neznamená nic bez pevných hospodářských základů, které by podpořily tuto měnu.

Turecko podniklo všechny akce, které zastánci Moderní monetární teorie (MMT) obhajují. Vláda Erdogana ovládla centrální banku a rozhodla se tisknout peníze a udržovat extrémně nízké sazby, aby "podpořila ekonomiku" bez jakýchkoliv zábran.

Turecká peněžní nabídka se za sedm let ztrojnásobila a úroková míra poklesla na rekordně nízkých 4,5%.

Avšak oslabení liry bylo něco, co vláda nejenom akceptovala, ale také povzbuzovala. Množství čerstvě vytištěných lir bylo poskytnuto důchodcům s cílem zvýšit množství volebních hlasů pro současnou vládu, množství dotací v rychle devalvační liře vzrostlo o více než 20% (zemědělství, paliva, cestovní ruch), protože se vláda snažila kompenzovat ztrátu příjmů z cestovního ruchu z bezpečnostních důvodů pomocí dotací a grantů.

Pokračovala ztráta rezerv v cizích měnách, ale vláda nadále podporovala nadměrné zadlužení a půjčky. Fiskální deficity vzrostly a rychlá devalvace liry vedla k nárůstu úvěrů v amerických dolarech.

Jedná se o typickou chybu monetaristů, věří, že měnová suverenita chrání zemi před vnějšími šoky a zatím úvěry v cizích měnách stoupají, protože nikdo nechce půjčit v neustále se znehodnocující měně za normální úroky. Následně centrální banka zvyšuje sazby, ale měnová propast se stále zvětšuje, protože nabídka peněz stále roste, aby mohla financovat vládní utrácení v domácí měně.

Riziko stoupá pro zbytek Evropy

Na jedné straně je velmi důležitá expozice bank vůči Turecku v eurozóně jakou mají banky BBVA, BNP, Unicredit. Expozice je mezi 15% a 20% všech aktiv.

Na druhé straně je zřejmý nárůst nesplácených úvěrů. Úvěry Turecka v amerických dolarech odpovídají přibližně 30% HDP podle Washington Post, ale půjčky v eurech by mohly představovat dalších 20%. Turečtí věřitelé a cizí vlády udělaly stejnou nesprávnou sázku, jakou učinila Argentina nebo Brazílie. Sázku na neustále oslabující americký dolar a to, že americký FED nebude zvyšovat sazby, jak bylo oznámeno. Zjevně se mýlili. Tato chybná sázka však pouze přispívá k již existující měnové a fiskální nerovnováze.

Nabídka peněz i nadále roste téměř dvouciferným tempem, vládní výdaje převyšují klesající rezervy a začíná být zřejmý únik kapitálu, protože se investoři a spořitelé obávají, že vláda Erdogana upřednostňuje možnost kapitálových kontrol, aby získala úplnou moc nad ekonomikou a mohla obnovit ekonomickou důvěryhodnost rozumnější monetární politikou.

Stejně jako v minulosti Argentina, zvyšování sazeb příliš pozdě neuklidní trh, když je rizikem kontrola kapitálu a run na banky. Zvýšení sazeb na 18% nemotivuje nikoho v Turecku, aby v bance držel peníze, když rizikem je ztráta všech peněz. Sazby se zvýšili z 8 na 17,5% a krize se zhoršila. Nezastaví se kvůli mírně vyšším sazbám.

Protože problém Turecka je monetární a fiskální. Turecko bude potřebovat rozsáhlý program přizpůsobení a důvěryhodné otevření svých institucí a trhů, aby přilákalo kapitál a obnovilo růst. Bohužel se zdá, že cesta, na kterou se Turecko vydalo je více vládní kontroly nad institucemi, menší jistota pro investice a další prohloubení krize. Z této krize bude obviňován neexistující vnější nepřítel.

Erdogan bojuje proti velmi nebezpečnému ekonomickému nepříteli: je ním on sám.

Pro Evropu to představuje ďábelskou alternativu. Pokud zachrání Turecko, poskytne tak Erdoganovi další možnost zvýšit svou kontrolu nad zemí a zvýšit nerovnováhy v ekonomice Turecka a zároveň ještě víc omezí svobodu ve své zemi.

Nepodaří-li se zachránit Turecko, tak to může způsobit mnohem větší krizi, než představovalo Řecko. Protože příliš mnoho prostředků z eurozóny a bankovních investic bylo směřováno do Turecka jako způsob, jak získat přístup k určitému růstu a inflaci. Co ale dostali místo toho byli kapitálové kontroly a znehodnocování měny.

Největším rizikem pro Evropu bude snaha zakrýt tento nepořádek pomocí nějaké dohody, co vymění finanční pomoc z Evropy za příslib zadržení uprchlíků a ochrany hranic ze strany Turecka. Protože to, co je již teď relevantním rizikem, které se ale dá zvládnout, by se tak pravděpodobně rozrostlo do nezvládnutelné podoby.

Daniel Lacalle

Z anglického originálu přeložil Mike

Zdroj: mises.org