Belgie: Toto je / není krize...

27. 3. 2018



napsal Bruce Bawer

Překlad původního textu: Belgium: How Low Can a Low Country Get?
Překlad: Iveta Racková

- Francouzský novinář Éric Zemmour ironicky navrhl, aby Francie místo Rakky bombardovala raději Molenbeek.

- Dokonce i deník New York Times psal o neúčinnosti belgického protiteroristického boje a poukazoval na chronickou laxnost, přehazování zodpovědnosti a zmatky, které jsou viditelné na všech úrovních orgánů státní správy.

- Nejlepší je mlčet. Držet hubu. Nechat si to pro sebe. Je to ubohý a zbabělý způsob, jak reagovat na skutečnost, ale v dnešní západní Evropě je to bohužel rozšířený vzorec chování – a přinejmenším v jistých společenských kruzích ubohé malé Belgie se tento vzorec chování stal posvátným.

V období patnácti let po napoleonských válkách došlo k řadě komplikovaných událostí – mezinárodním jednáním, významným výměnám území, úmluvám, nepokojům, vojenským potyčkám, a nakonec i krátké revoluci. Toto vše vyústilo v překreslení hranic Spojeného království nizozemského a vytvoření nové země s názvem Belgie. I ve svých nejlepších časech to byla země fatálně rozdělená na francouzsky mluvící jih a vlámsky mluvící sever, jejíž obyvatelé necítili vzájemnou soudržnost. Když se objevila myšlenka Evropské unie, tak byla Belgičany nadšeně přijata. Belgičané přivítali přeměnu svého hlavního města na hlavní město EU hlavně proto, že měli daleko méně národního cítění než jejich sousedé v západní Evropě a zároveň cítili nebo doufali, že by jim EU mohla uměle propůjčit něco z výjimečnosti, kterou jim jejich vlastní dějiny a kultura nedokázaly poskytnout.

Dokonce i dnes, kdy jsou občané západoevropských zemí vychováváni k internacionalismu, však někteří z nich vykazují přinejmenším občasné známky národní hrdosti: například když davy po celé Velké Británii zpívají během vysílání závěrečného koncertu hudebního festivalu BBC"Last Night of the Proms" hymnu "God Save the Queen" (Bůh ochraňuj královnu), neoficiální hymnu"Jerusalem"nebo patriotickou píseň "Land of Hope and Glory" (Země naděje a slávy), nebo pohled na francouzský parlament spontánně zpívající hymnu "La Marseillaise" po masakru v kanceláři časopisu Charlie Hebdo. Takové obrazy jsou v Belgii k vidění jen zřídka. Zdá se být příznačné, že zatímco zákonem stanovený poměr stran belgické vlajky je 13:15, většina vlajek vlajících nad vládními budovami má poměr stran 2:3. Jinými slovy, Belgičané se neobtěžují dát ani své vlastní vlajce správné proporce.

Často se poukazuje na to, že pokud jsou muslimové na západě vášnivě oddáni svému náboženství, kultuře a hodnotám, více než západní nevěřící principům své vlastní civilizace, pak je tato civilizace odsouzena k zániku. Tváří v tvář islámské hrozbě je zde oprávněný důvod obávat se o téměř každý národ západní Evropy; ale s ohledem na vyprázdněnost belgické identity je Belgie místem zvláštního zájmu. Není jen hlavním sídlem orgánů EU, je také základnou evropských džihádistů (citace z článku Soerena Kerna z 23. března 2016 pro Gatestone Institute - "Proč je Belgie základnou pro evropské džihádisty" ). Kernův článek se objevil den poté, co členové ISIS v Bruselu spáchali tři sebevražedné pumové útoky a zabili 32 lidí (bez teroristů) a zranili více než 300 osob.

Čtyři měsíce před tím přišlo o život 137 lidí při teroristických útocích na divadlo Bataclan a další cíle v Paříži. Stopy zavedly vyšetřovatele brzy zpět do bruselské čtvrti Molenbeek, kde muslimové tvoří většinu obyvatel.

Belgický premiér Charles Michel to komentoval slovy: "Téměř pokaždé je tady napojení na Molenbeek." Stefan Frank poznamenal , že Molenbeek je považován za "evropskou továrnu na teroristy". A francouzský novinář Éric Zemmour ironicky navrhl, aby Francie místo Rakky bombardovala raději Molenbeek.

Dokonce i deník New York Times psal o neúčinnosti belgického protiteroristického boje a poukazoval na chronickou laxnost, přehazování zodpovědnosti a zmatky, které jsou viditelné na všech úrovních orgánů státní správy.

Terorismus je však jen nejviditelnější stránkou islámského migračního přílivu do Belgie. V prosinci psal belgický novinář Drieu Godefridi o Bruselu jako o městě "rychle sestupujícím do chaosu a anarchie". Jen v listopadu došlo ke "třem velkým nepokojům a rabování ", což odhalilo skutečnost, že "bezpráví... se stalo v Bruselu novou normou". Vojáci v ulicích hlídkovali, ale neodvažovali se zasáhnout: "Kdyby voják skutečně ublížil někomu, kdo rabuje, pravděpodobně by byl veřejně potrestán, pranýřován médii, odsouzen a s ostudou propuštěn." Když se během televizní debaty snažil jeden z mála přímo mluvících politiků poukázat na zjevnou souvislost mezi tímto bujícím nepořádkem a přistěhovalectvím, moderátor na něj doslova křičel, že "migrace není předmětem diskuse... MIGRACE NENÍ PŘEMĚTEM DISKUSE, A DOST!" A pak přenechal slovo "islámské básnířce" v muslimském závoji, která přičítala problémy města skutečnosti, že město nepřijalo lidi jako ona s otevřenou náručí. "Diváci poté dostali pokyn, aby jí zatleskali."

Za těchto okolností by nemělo být překvapením, že jeden z nejsilnějších hlasů v Belgii dnes patří nadaci založené v roce 2014, která se jmenuje Ceci n'est pas une crise (CNPC - "Toto není krize" - je záměrný odkaz na slavnou malbu Ceci n'est pas un pipe – "Toto není dýmka" jejímž autorem je nejslavnější belgický umělec René Magritte.) Je tedy Belgie v průšvihu? Je Brusel špinavá díra? Je Molenbeek devátým kruhem pekla? Právě naopak! Podle CNPC, "spíše čelíme přeměně na nový sociální model než přechodnému nefunkčnímu období." Ano, nedávné společenské změny "zničily mnoho struktur, které formovaly naše každodenní životy a vytvořily základ našich identit, což vedlo ke ztrátě směru a pocitu úzkosti" . "Zjednodušující rétorika" populistů představuje tuto změnu jako konfrontaci mezi "námi" a "těmi druhými", a tím se z nás stávají nacionalisté a xenofobové a oni se stávají "nepřáteli". Je nám doporučováno opustit poslední stopy naší staré společnosti s tradičními"sociálními" rolemi a "způsoby myšlení" a"současnými normami" a učit se rozvíjet "otevřené identity" a "vnímat diversitu jako obohacení, které přispívá ke zlepšení naší společnosti".

Jeden ze zakladatelů CNPC, karikaturista Le Soir a televizní komentátor Pierre Kroll, to vysvětluje takto:

"Žijeme v době, kdy se nad námi vznáší neustálý pocit krize, otřesů a hlubokých změn, které vedou ke vzrůstající všeobecné tendenci oplakávat minulost a fantazírovat o "uklidňujícím " návratu k pevným hodnotám, uzavřeným hranicím a zjednodušující rétorice. Ti, kteří vědí, že tato "krize" není ve skutečnosti krizí, že se svět nikdy nevrátí k minulosti (naštěstí!), musí ostatní lidi přesvědčit, aby pochopili, že potřebujeme více Evropy a ne méně, že místo vzájemnému vyhýbání se musíme naučit žít společně, musíme být optimističtí a odhodlaní."

Je vždy snadné uvěřit, že krize není skutečnou krizí, když patříte mezi kulturní elitu, která žije v bezpečné luxusní čtvrti a která se nikdy nepotká se ženami nucenými chodit v burce, s dívkami nuceně podrobenými ženské obřízce a sňatkům se svými vlastními bratranci, nebo s "mladíky", kteří mlátí židy, bijí homosexuály a obtěžují své učitele a spolužáky. Jak je snadné pro privilegované lidi kázat diverzitu těm, kteří v takovém chaosu musí žít každý den!

Kdo stojí za CNPC? Prezident CNPC je Jean-Pascal Labille, profesor a bývalý ministr. Je komické, že navzdory všem prázdným řečem o rozmanitosti a dokonce o " superdiverzitě " (módní termín který CNPC přímo miluje), Labille a dvacet dalších členů výkonného výboru CNPC jsou všichni etnickými Evropany. Pohybují se v prostředí sociologie, filozofie, ekonomie, zoologie, architektury, obchodu, médií, divadla a politiky. Někteří z nich jsou členy Evropského parlamentu. Jeden z nich stojí za strašným belgickým zákonem o eutanázii - nejvíce " liberálním " na celém světě.

CNPC uskutečnil v minulém roce podrobný průzkum týkající se islámu, přistěhovalectví a s nimi souvisejících témat; z výsledků 141stránkové zprávy vyplývá, že 63 % etnických Belgičanů považuje islám za ohrožení své národní identity a jen 12 % jej považuje za "kulturní obohacení". Závěr CNPC: Belgičané mají stále větší strach, jsou xenofobní, nepřátelští vůči"jiným" a patologicky se topí v "proti-muslimské paranoii".

CNPC neprovádí jen studie. Vydává také časopis s jednoduchým názvem Revue. Jeden z prvních článků sloužil jako optimistické poselství: zastavení imigrace není"reálné". Uzavřené hranice "maří... sen o všeobecných a nezadatelných lidských právech". Víra v nacionalismus je "nebezpečná fikce". Národní stát? "Anachronismus". Časopis Revue při hlasování o Brexitu utrpěl šok . Po volbě Donalda Trumpa prezidentem, jehož "oči se dívají do minulosti", časopis Revuenašel útěchu pouze v myšlence, že jeho prezidenství přinutí Evropu, aby "vzala svůj osud do vlastních rukou". V nejnovějším čísle marocko-belgická politoložka Fatima Zibouh, dokonce oslavuje Molenbeek a tvrdí, že ti, kteří vidí pouze jeho roli továrny na teroristy, "nepochopili" jeho "mnohostrannost", zejména jeho kulturní život, pro který je "příznačná jak jeho výbušnost, tak jeho rozmanitost". Kulturní události, poznamenává dále, nejsou jen kulturními událostmi – jsou také "rozvratnými... politickými nástroji", které mohou napomoci v posunu k vytoužené společenské přeměně.

V Revue je také nespočet článků o "antiimigračních" a "antiislámských" stranách v Evropě. Jediné téma, o kterém se nikdy časopis nezmínil, je samotný islám. Na obálce jednoho vydání časopisu z r. 2016 je čtyř-obrázkový komiks, který stojí za zamyšlení. Jde o konverzaci dvou dívek. Na prvním obrázku dívka A říká: "Nejsem rasista", a pak dodá "ale". Načež dívka B zakryje dívce A ústa a říká: "Pst." Na posledním obrázku stále zakrývá ústa dívky A – vypadá to, že za použití síly – a dívka B říká: "Z toho neplyne nic dobrého." Dívka A se zjevně chystala poukázat na něco, co pozorovala ve svém okolí, ačkoli věděla, že někteří lidé, ať právem či neprávem, by ji mohli považovat za rasistku. Ať už to bylo cokoli, CNPC souhlasí s dívkou B: Nejlepší je mlčet. Držet hubu. Nechat si to pro sebe. Je to ubohý a zbabělý způsob, jak reagovat na skutečnost, ale v dnešní západní Evropě je to bohužel rozšířený vzorec chování -- a přinejmenším v jistých společenských kruzích ubohé malé Belgie se tento vzorec chování stal posvátným.

Bruce Bawer je autorem nového románu The Alhambra. Jeho kniha Zatímco Evropa spala (2006) se stala bestsellerem New York Times a dostala se také do finále soutěže o cenu National Book Critics Circle.

Pro další podobné články navštivte českou verzi Gatestone institutu




Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Vložit komentář: