Slovenské zprávy
Nutno připustit, že i v roce 2021 jsou některé skupiny, jako je znovu posílivší Tálibán či Boko Haram (nemluvě o íránském režimu) i nadále militantní a sázejí na násilí, ale z valné části se militantní džihádismus netěší mezi muslimy velké oblibě, protože často vyvolává násilnou protireakci.
Lepší, než uříznout hlavu…
Zdá se však, že islamisté na Západě nalezli přinejmenším pro současnou dobu řešení, jež se dokáže explicitnímu násilí vyhnout. Jádrem této alternativní strategie je tzv. dawa.
Ani 20 let po 11. září 2001 obyvatelé Západu dobře nechápou, co vlastně dawa znamená. Teoreticky tento pojem označuje „sezvání k islámu“, jakousi nabídku. Obyvatelé Západu by měli respektovat, že se islám snaží získávat si stoupence. V praxi však je pro islamisty dawa všezahrnující propagandou, nástrojem public relations a systémem vymývání mozků, jehož cílem je přimět všechny muslimy, aby přijali islamistický program, a co nejvíce nemuslimů, aby k islámu konvertovali.
Mezi západními analytiky se dostalo konceptu dawa (jenž se stal ve 20. století účinným nástrojem Muslimského bratrstva) daleko menší pozornosti než militantnímu džihádu, nicméně někteří pozorovatelé si již povšimli jeho důležité úlohy v „humanitární“ činnosti Hamásu.
V knize Unveiled bývalá muslimka Yasmine Mohammedová poutavě popisuje své obtížné manželství s egyptským džihádistou Essamem Marzoukem. O rivalitě mezi džihádisty (jakým byl její bývalý manžel) a „nenásilnými“ islamisty hovoří následovně:
„Essam [Muslimské] bratrstvo nenáviděl: podle něj jsou islamisté poseroutkové. Byl napojen na militantnější skupinu al-Džihád, což byla egyptská odnož al-Kájdy. Islamisté i džihádisté mají stejný cíl — šíření slámu — ale používají odlišných metod. Islamisté spoléhají na pasivní prostředky, jako je politická činnost, imigrace a vysoká porodnost.“
Tento důležitý aspekt západním politikům často uniká. Navzdory výrokům některých penzionovaných a zmatených činitelů CIA nejsou skupiny typu Muslimského bratrstva umírněnými organizacemi ani pluralistickými partnery v občanské společnosti. Zapomeňme na to, že budou islámské skupiny odrazovat mladé muslimy od radikalizace. Jak podotkl jeden pozorovatel před více než deseti lety: „Historie Bratrstva ukazuje, že vesměs nepůsobí jako ochranná zeď proti džihádismu, nýbrž jako inkubátor radikálních idejí v místních komunitách.“
Dawa je mnohem účinnější než vyhazování budov do povětří či uřezávání hlav a islamisté toho s nepokrytým cynismem využívají. Džihád a užití násilí obvykle vyvolává okamžitou odezvu, kdežto dawa se Západu nejeví jako bezprostřední nebezpečí. Umožňuje islamistům hovořit o dobročinnosti, spiritualitě a náboženství — cožpak by s tímhle mohl mít rozumný člověk ve svobodné společnosti nějaký problém?
Jenže dawa též obnáší budování sítí: lokálních, regionálních i mezinárodních. V knize The Call odhalila Krithika Varagurová jejich obrovský, celosvětový rozsah a skrytou působnost. Zejména Saudská Arábie „napumpovala“ do iniciativ dawa miliardy dolarů — a velká část z nich plynula do USA.
Nesvatá aliance
Na Západě se islamistickým režimům, ba ani islamistickým strukturám v samotných Spojených státech, nevěnuje valná pozornost. Nicméně islamismus se v západních institucích zdatně šíří, do značné míry díky zdánlivě nepravděpodobné alianci: dawa dobře rozpoznala přitažlivou sílu „wokeismu“ (tento termín zde nebudeme překládat, čtenář je s ním pravděpodobně obeznámen, dal by se přeložit jako „ideologická uvědomělost“, pochopitelně levicového ražení), a začala si osvojovat jazyk občanských práv a multikulturalismu.
Není to zajisté výhradně americký fenomén, ale energie, jíž překypuje naše progresivistické hnutí, posunula tuto kooperaci daleko dopředu – například oproti Francii, kde je „Islamo-gauchisme“ (islamolevičáctví) mnohem častěji odhalováno jako ohrožení modelu universálního, sekulárního a republikánského občanství. V Británii věnuje tomuto jevu málokdo pozornost vyjma politiků okrajového významu, jako je George Galloway, jenž je přesvědčen, že „světové progresivistické hnutí a muslimové mají stejné nepřátele.“
Jak poznamenal historik Daniel Pipes, zásnuby mezi islamismem a extrémním levičáctvím nejsou ničím novým. Oskar Lafontaine, někdejší předseda německé Sociálně demokracké strany, v roce 2007 podotkl, že „Islám klade důraz na společenství a staví je do protikladu k extrémnímu individualismu, jímž je i podle našeho názoru Západ ohrožen. [Kromě toho] se od oddaného muslima požaduje, aby se dělil o bohatství s ostatními, a stejně tak i levice si přeje, aby silní pomáhali slabým.“
Vnitřní pnutí mezi „wokeismem“ a islamismem je však nasnadě. Stačí se podívat na webové stránky arabské stanice Al Jazeera. Najdeme tam dokumenty o „transgender rights“ hned vedle kázání o tom, jak má manžel tlouci manželku.
Přesto však obě hnutí některé cíle sdílejí. Obě jsou protizápadní a protiamerická. Obě kritizují „kapitalismus“ založený na individualismu. Pravda, islamisté jsou tu s námi mnohem déle. Ale islamističtí ideologové neváhají spolupracovat s nemuslimskými levičáky, kdykoli to slouží jejich cílům.
Některým lidem na levici je nutno přiznat, že se s islamismem spojovat odmítají, stále více si totiž uvědomují rozpor mezi podporou všeobecných lidských práv (včetně práv žen) a požadavky islamistů. Ve Francii odsoudil islamolevičáctví kupříkladu bývalý premiér levého středu Manuel Valls – odvážně a jednoznačně.
Ten báječný život pod šaríjou…
Ve Spojených státech je bohužel takto nepokrytá kritika z úst představitelů levice stále vzácnjěší. V roce 2019 na konferenci Netroots Nation (což je „největší americká konference progresivistů“) bylo mnoho panelových diskusí a školení vedeno v duchu islamistické agendy a hojně se soustřeďovalo na pranýřování Izraele, aniž by zmiňovalo toxickou roli Hamásu při rozpoutání konfliktu. Linda Sarsourová, feministická organizátorka a spolupředsednice akce „Women’s March“ vyjádřila podporu islamismu ještě explicitněji: „Je-li zaveden zákon šaría, ihned to poznáte. Zčista jasna zmizí úrok na vašich úvěrech a kreditních kartách. To nezní špatně, co říkáte?”
Stejně tak je stále zřejmější, že se islamismus mísí s progresivismem ve sféře politiky. Islamistický president Turecka Erdogan sice stojí v čele velmi brutálního a represivního režimu, to však nebrání člence Kongresu za Demokratickou stranu Ilhan Omarové vyjadřovat mu podporu. Vloni ji bezpochyby inspiroval právě Erdogan, když prohlásila, že „Turecko je největší nadějí pro západní země v boji proti xenofobii, islamofobii, kulturnímu rasismu a extremismu“.
Erdogan používá explicitně progresivistické fráze velmi efektivně. Tuto taktiku lze pozorovat také v Íránu. List Tehran Times, jenž se prohlašuje za „mocný hlas islámské revoluce“, nedávno zaútočil na bývalého ministra zahraničí USA Mika Pompea kvůli jeho „hluboce zakořeněné islamofobii“. A v březnu iránský ministr zahraničí Zarif „pochválil odhodlání islámských zemí odhalovat islamofobii jako jednu z hlavních výzev, jimž čelí islámská umma [obec muslimů].“ Jak je vidět, islamisté se dokáží stále elegantněji zahalovat do hávu ideologicky uvědomělých slov, ač se ve vlastních zemích dopouštějí systematické brutality a útlaku.
Nový nepřítel
Na novou alianci mezi islamismem a progresivní mluvou není jednoduché reagovat. Dawa je ze samé podstaty soupeřem, s nímž se bojuje obtížněji než s džihádismem. Ale ti, kteří věří, tak jako já, ve svobodnou, otevřenou a pluralistickou společnost, si musí uvědomit povahu a rozsah této nové výzvy. Po dvou desetiletích boje proti islámskému terorismu nyní stojíme tváří v tvář novému a rafinovanějšímu nepříteli. Wokeismus je považován za nebezpečný jev už delší dobu — ale teprve nyní nám začíná docházet proč.
Ayaan Hirsi Aliová je somálsko-nizozemská feministická spisovatelka a kritička islámu. Žije v USA. Jejím manželem je známý britský historik Niall Ferguson
