EpShark

Ono to není jen tak “neuposlechnout rozkaz”.

13. 10. 2021



Já: “Počkej, vždyť to nejde... Je to úplně blbě a je to strašně nebezpečný...”  Šéf: “O to se nestarej a napiš to.”  Já: “To je rozkaz?”  Šéf: “Jo.” 

Poznámka: v textu níže se řeší eventualita neuposlechnutí rozkazu příslušníkem bezpečnostního sboru, jeho služební poměr se řídí služebním zákonem. (Takže neplatí pro městskou policii.) 

V nedávné době restrikcí a různě ne/smysluplných nařízení se mnohokrát opakovala otázka, proč příslušníci bezpečnostních sborů prostě neodmítnou rozkaz splnit. Zkusím přiblížit, že situace nemusí být tak jednoduchá, jak se na první pohled může zdát. 

První problematický bod je, že neuposlechnutí rozkazu může být trestným činem nebo přinejmenším přestupkem. Samozřejmě jsou zde “kličky”. Můžete nadřízeného požádat o písemné zadání rozkazu, o kterém máte pochybnosti. Ovšem jen v případě, že splnění rozkazu snese odklad... A o tom, jestli splnění rozkazu snese odklad, rozhoduje váš nadřízený. Který vám nejspíš rozkaz vydal... 

Druhý bod ještě donedávna byl, že služební poměr nemá zkušební dobu. Nemohli jste se tedy sebrat a říct, že další den už nepřijdete. Posledních pár let už tu jistá forma zkušební doby je, ale vzhledem k poměrům u bezpečnostních sborů je to stejně jedno, protože na prvních pár měsíců jdete na výcvik, kde s veřejností stejně do styku moc nepřijdete. 

No. A teď zkusím popsat, jak to může dopadnout, když rozkaz prostě splnit odmítnete. 

Vezmu to trochu ze široka a možná některé části nejsou pro příběh tolik podstatné. Před x lety jsem zažila životní přelom, kdy jsem se v jednu chvíli “zasekla v životě”. Nebyla jsem moc schopná se pohnout dál a neměla jsem tušení, čeho chci v životě dosáhnout. 

Po čase přišla nabídka práce ve sboru. Peníze nic moc, ale jistota ve smyslu “když nebudu dělat vyloženě kraviny, tak budu mít práci, která mi možná dá do života trochu řád a možnost splatit dluhy” tam byla... 

Po nějaké době ve sboru jsem se seznámila se svým novým šéfem, který mi narovinu řekl, že vzdělání a některé zkušenosti mám sice super, ale zkušenosti z jiných potřebných oblastí jsou nedostatečné, a že mě posílá na jiné oddělení, abych nějaké nabrala. Tak jsem tam šla. 

Po necelém roce jsem dle šéfa zřejmě měla zkušeností dost. Což nemohla být pravda. Nevím, proč mě tam tehdy poslal, ale nepátrala jsem po tom. To, co dělám, se stejně mohu učit jen vykonáváním své praxe. Mojí teorií je, že si mě asi někde zkoušel “prověřovat” a zjišťovat si o mně, jak asi budu reagovat na některé jeho rozkazy. Druhou věcí asi bylo, že už na něj tlačilo vedení, protože “kvalifikovanou sílu nechal rok hnít někde jinde a její agendu nikdo nedělal”. 

Trochu mě překvapilo, že zpočátku jsem vlastně nedostávala žádné těžší akce k řešení, ale přičetla jsem to tomu, že jsou na mě “hodní” a nechtějí mě zavalit prací, abych náhodou neutekla jinam. 

K našemu konfliktu došlo souhrou okolností až po pár letech. Asi to bylo štěstím. Ale i to mi jednou muselo dojít. 
Osudného dne jsem přišla do práce, vzala si nějaké přidělené spisy a šla je vyřizovat. 
U jednoho z nich jsem se zasekla, protože víc špatně už to být snad ani nemohlo. 
Vznikla by velmi nebezpečná situace a mohlo by to skončit nějakým neštěstím... 
Na nic jsem nečekala, zavolala jsem žadateli a vysvětlila mu problém. 
Dohodli jsme se tak, že žádost vezme zpět a nechá celou věc přepracovat. 

Problém jsem měla za vyřízený. Po chvíli přišel šéf a řekl, že “s nimi mluvil”, a že to mám odsouhlasit tak, jak to je, protože to jsou nějací jeho přátelé. 

Následný dialog byl co do délky krátký, ale co do důsledků docela nepříjemný. Pro mě především.

Já: “Počkej, vždyť to nejde... Je to úplně blbě a je to strašně nebezpečný...” 
Šéf: “O to se nestarej a napiš to.” 
Já: “To je rozkaz?” 
Šéf: “Jo.” 
Já: “Fajn. Tak mi to dej písemně.” 
Šéf: “Nic ti písemně dávat nebudu. Prostě to udělej.” 
Já: “Neudělám.” 
Šéf: “Tak to si asi hledej jinou práci.” 
Já: “Hmmm... fajn.” 

Spis mi sebral a odkráčel někam pryč. Příští den jsem zjistila, že to nechal napsat jednoho kolegu. Tím, že rozkaz nebyl písemně, tak jsem měla alespoň nějakou šanci, že to úplně zle nedopadne. No. Oficiálně mi opravdu nemohl nic moc udělat... 

(Já měla výhodu, že můj nadřízený věděl, že to, co chce, není v souladu se zákonem. V dnešní době, kdy některé zákony přestávají platit, by to už asi tak jednoduché nebylo.)

Ale od té doby jsem dostávala nejvíc práce ze všech. Odměny jsem měla (bez ohledu na cokoliv) nejmenší ze všech. Když bylo potřeba něco udělat, do čeho se nikomu nechtělo, byla jsem první na ráně. Občasné vulgární vyčítavé smsky, jak všechno dělám špatně, ani nepočítám. 

Trochu rána pod pás bylo, že o mně začal šířit věci z intimního života. Sice je na potkání neříkám, ale lidé, kteří mě znají déle, je vědí. Takže normálně by o tom věděl jen můj odbor, takhle se to vědělo v celém kraji. Pak už i celá republika... Nakonec to roznesl i mimo sbor... Zažila jsem spoustu “zajímavých chvil”, kdy některá má tajemství věděli lidé, které jsem osobně nikdy nepoznala. 

Musí se nechat, že to byla životní zkušenost. Ale tenhle konkrétní rozkaz bych neposlechla zase. 

Napsal: Karla Burešová

Článek vyšel na mises.cz




Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Vložit komentář: