EpShark

Naše média jsou plná hlubokých lidských příběhů statečně bojujících lékařů, děkovných písní umělců a radostně uzdravených nemocných. Jenže tento boj má svou odvrácenou stranu, nikde se nedočtete o utrpení lidí nebo jejich smrti na opatření. Pokusím se tuhle informační díru vyplnit a nechat slyšet i příběhy z levého břehu.

O ochraně rizikových skupin

Žila, byla jedna dobrá žena, zdravá, příčetná a lucidní. Prožila normální lidský život a plna radostného očekávání zaslouženého odpočinku nastoupila do penze. Těšila se na svoji zahrádku, na svoje děti, vnuky. Jednoho rána po zapnutí televize se dozvěděla, že na světě běhá nebezpečná smrtící choroba, která její penzi udělá rázný konec. Tady udělala jednu velkou chybu. Nevyhodila televizi z okna a neřekla si, že to jsou divné propagandistické řeči. Neustálá reklama na smrt, varování autorit a bombastická čísla vytržená z kontextu podkopala její duševní schopnost odporovat nesmyslům. Když se navíc od svého lékaře dozvěděla, že je v rizikové skupině a měla by se chránit, její strach ze smrti a utrpení nabral ty správné obrátky. Ve svém okolí viděla jen zodpovědné občany v maskách, kteří bděle bojují s virem. Raději nikam nechodila, protože v televizi říkali, že vir je všude. Její obzor se pomalu, ale jistě zužoval na obývací pokoj, kde seděla jako hypnotizovaná před obrazovkou. Obrazovka konala své ďábelské dílo a neustále opakovaná slova se záběry umírajících dusících se lidí vykonala svoje. Její mysl to přijala jako realitu. Když už musela ven pro základní věci od rozvážkové služby, tak jen zahalená do pláštěnky s respirátorem. Na nohou gumáky a nezbytné rukavice na rukou. Z vitální ženy se změnila v paranoidní stařenu bránící se jakémukoliv sociálnímu kontaktu. Slova o nesmyslnosti takového počínání odmítala, protože nejlepší lékaři v televizi říkali něco jiného. Posléze už odmítala vycházet ven úplně, nebavila se s nikým, zásilky převzala jen ponechané přede dveřmi. Dezinfekce všeho byla naprostá samozřejmost. Její příbuzní bydleli daleko a až na naléhání okolí začali nějak situaci řešit. Již bylo pozdě a žena skončila s těžkou poruchou osobnosti na psychiatrii. Zde ji lékaři citlivě pomohli tím, že ji přivítali zahalení v rouškách. Po třech měsících v léčebně odešla na věčnost. Teď si kladu otázku – do jaké statistiky započítáme tohle? Na covid nebo s covidem? Komu zazpívat děkovnou píseň za tuhle ochranu ohrožených skupin?

Žiji jen díky vládě!

Naše milovaná vláda v sepjetí s hrdinně semknutým lidem sklidila první plody lidového vítězství a povolila sportovat v centrech nákazy dříve zvané fitness tělocvičny. Samozřejmě s nutnými omezeními, protože nemoc je to vskutku velice zákeřná. Po roce se jeden ctihodný občan vypravil si po dlouhé přestávce zacvičit. Šlo o muže v nejlepších letech ve vynikající fyzické kondici, tedy před tím rokem. Nyní se zrakům jeho známých z posilovny naskytl pohled na obtloustlého staříka trpícího zhoubnou chorobou, který se zadýchává při cestě do patra. Ta proměna k horšímu byla neskutečná. Oči mu však radostně zářily z popelavě šedé tváře a mával na obsluhu certifikátem o očkování se slovy, že se ho nemusí bát. Z jeho hlasu zaznívala čistá radost, že díky vládním opatřením virus nechytl a dočkal se konečné spásy. Díky tomu, že nikam nechodil, pracoval z domova a pečlivě vše dodržoval, tak přežil. Ne, tohle není míněno jako vtip nebo ironie, to si opravu myslí. Informační pole poskytované mu obrazovkou plněnou zodpovědnými lékaři mu totálně vymylo mozek. Na otázku, co má z takového života, byla odpověď vyjádřena nechápajícím pohledem, jak se někdo na něco takového může ptát. Dokonce se vyjádřil v tom smyslu, že nebýt lidí jako Prymula, tak by byl určitě mrtvý. Co je opravdu zarážející, že z jeho hlasu bylo cítit naprosté přesvědčení, že soudruhovi vděčí za svoji existenci. To, že jeho tělo a kondice jsou totálně zdevastovány, bral jako přiměřenou daň za zachování svého života. Nikdo se ani nepokusil mu oponovat, protože proti televizním pravdám není odvolání.

Rouškový příběh

Protože vir je hrozný a zákeřný, je nutno s ním bojovat neustále a pořád. Nejvíc v pracovní době, protože v noci je vir hodný a nezlobí. V souladu s touto zásadou dostaly děti povel, že do školy smí jen v roušce. První otázku, kterou si kladu v této souvislosti je, co asi s křehkou dětskou psychikou udělá ten neustálý život ve strachu? Jací lidé z nich asi mohou vyrůst, když se jejich rodičovský vzor třese hrůzou před imaginární hrozbou? Ale koho to zajímá, jde přece jen o malé otravné roznašeče virů. Jednu takovou roznašečku maminka vypravila do školy a nabádala ji, aby si dobře nasadila infekční dusítko přes pusu a nos. Holčička vyděšená a přidušená v průběhu vyučování zkolabovala. Nu což, drobná nesnáz, zavolala se rychlá záchranná služba. Děvčátko rozdýchali, učiteli řekli lékaři hodni toho jména, že ji nemá dusit v roušce, protože mu jinak budou děti omdlévat pořád. Co myslíte, jak příběh pokračoval dál? Dítě bez roušky ve vyučování? Ne, to by přece nešlo, protože to je vládní nařízení. Paníček přikázal, tak se nedá nic dělat. Na druhý den učitel dívence řekl, ať si zase nasadí roušku. Nedbal jejích slz a tvrdě trval na svém. Absolutně neochvějný ve své víře ve správnost svého jednání. Mají to všichni, tak ty musíš taky. Jinak to prostě nejde. Hádejte, co udělal její otec tomu učiteli? Správně, nic. Ano, nic. Nevysvětlil tomu sadistickému zrmdovi věci velmi rychle a stručně, aby pochopil, že jeho dítěti ubližovat nebude. To by přece byla ošklivá toxická maskulinita. Problémy tohoto druhu se přece řeší diskusí nad šálkem čaje se sušenkami, kdy si navzájem vylíčíme své pocity. Co na to její matka? Maminky přece bývají citlivé a hodné bytosti. Asi vás nepřekvapím, že reakce její matky byla očekávatelná. Hlavně, když holčička nedostane covid. Nějaká rozumná argumentace, že u dětí tahle nemoc, dříve nazývaná virózka, má průběh velmi lehký a šance na nějaké komplikace je stejná, jakože se Babiš na stará kolena dá na pokání. A to absolutně pomíjím skutečnost, že dítěti ještě nebylo 15 let, takže právní odpovědnost je nula. Nelze na něm legálně vynutit, aby roušku skutečně mělo. Prostá myšlenka neposlechnout vládní nařízení nedolehla k její mysli. Dítě teď má panické záchvaty, když musí do školy. Ale podle NSS je to chyba rodičů, že jim to neumí vysvětlit. To stejné oběma rodičům bylo řečeno učitelským sborem. Protože prostě je to předpis a poslouchat se musí. Dítě si nějak zvykne a pak ho na psychiatrii dají do pořádku, že? Člověk si řekne, že se to někde musí zastavit, že snad někde je mez, kdy musí každý říct a dost. Ale ne, není. Kam až to necháme všechno dojít?

Josef Vohnout