EpShark

Zemřel princ Filip a Petr Kellner. A předtím Jan Vodňanský, Eva Jurinová, Pavel Blatný nebo Michal Mejstřík. Smrt je najednou všude kolem.

V posledním roce ji na nás chrlí televize, rádia i sociální sítě. To právě kvůli ní žijeme v lockdownech, home-offisech a dodržujeme zákaz vycházení. Aby to vzdala, aby odešla. Všichni chceme být mladí, krásní a nesmrtelní. Proto chodíme na preventivní prohlídky, proto se vážíme, držíme diety, jíme zdravě, běháme a posilujeme. Proto nakupujeme kosmetiku, navštěvujeme kadeřníky a plastické chirurgy a upravujeme svoje fotky na sociálních sítích. Snažíme se ošálit Smrt i v bajkách a příbězích, o čemž svědčí Smrt kmotřička, Dařbuján a Pandrhola, Věc Makropulos i Bible či Velikonoce. Do března loňského roku se zdálo, že se nám souboj se Smrtí výjimečně daří. Nechtěli jsme na ni myslet ani na ni koukat, a tak jsme ji vykázali z našich životů i myslí do nemocnic a do domů pro seniory a doufali jsme, že tam zůstane jako v pohádce přilepená navždy. O rok později je Smrt volná a kosí, koho si zamane, zatímco my ostatní dřepíme přilepení doma a doufáme, že si právě na nás ani nevzpomene.

Za poslední rok zemřelo asi 130.000 lidí, z toho 27.000 na Covid či s ním. Každý z nás v posledním roce někoho ztratil. Mně odešla kamarádka a školitel, který mě učil advokacii. Mluvila jsem na jeho pohřbu, durdila se, že nemůžu spolu s ostatními důstojně zapít jeho odchod, a přitom přemýšlela, na co a kdy zemřu sama, což jsou otázky, které jste si v posledním roce dozajista položili taky. Jak velká je pravděpodobnost, že se to stane, a jaká bude příčina mé smrti? S pravděpodobností převyšující 50 % v mém věku (56 let) budou příčinou srdce, cévy a jiné kardiovaskulární problémy nebo nádorové onemocnění (24 %). Pravděpodobnost, že zemřu na Covid, u mě činí jen 1,4 %, zatímco následkem úrazu 3,2 %. Jenomže víte, jaký je nejčastější úraz? Pád doma, při práci nebo v koupelně.

Vir jako politikum

Politici všech zemí na celém světě identifikovali nepřítele, kterým dnes ani tak nejsou viry, jako samotná Smrt. Té se všichni tak úpěnlivě bojíme, to právě kvůli ní sedíme doma a zapomínáme pracovat, setkávat se, věřit v budoucnost a žít. Nejspíš si za to můžeme sami, když jsme na ni do té doby nemysleli. Jako rodinný advokát dobře vím, že není na světě horší příšera než zhrzená a zapuzená žena. A tak ji tady máme zpátky se vší parádou. Nadšeně opanovala naše duše, myšlenky i televizní obrazovky a média z ní jako z každé katastrofy pomohla rychle stvořit superstar. K tomu navíc ty děsivé statistiky. Zapudili jste víru a Pánaboha, řekla si Smrt? Proč by to volné místo nezaplnila? A dělá to se vší parádou, zatímco Rozum a Odvaha se krčí někde v rohu.

Jenomže politik by měl být statečný a smělý, i kdyby se v hloubi duše té zubaté babky taky sám bál. Čekám od něj, že se pochlapí, že po roce už dobře ví, že doma pod zámkem tu bitvu nejde vyhrát. Vyzkoušel přece všechny sliby, ba dokonce i všechny nástroje a kroky. Zničil právo, poplival právní stát, znectil Ústavní soud, nařídil lockdowny, testování a očkování, ale nic z toho na tu nesmrtelnou ženskou neplatí. Smrt čeká všude a politik by měl povstat, vyhrnout rukávy a statečně a po churchillovsku říct: „Lidi jsou smrtelní a budou umírat!“ Vždycky budou, dříve či později. Někdy až sešlostí věkem, jindy při autonehodě. Někdy po dlouhém a poctivém životě a jindy brzy, zbytečně a na první pohled bez příčiny. A někdy na Covid a jindy s ním. Občas si k tomu i trochu dopomohou sami.

Život je prostě vždycky smrtelný a lidské tělo navzdory vědeckému poznání občas reaguje nepochopitelně a nepředvídavě. Člověk není podle jednoho vzoru vyrobený stroj, nemá přesně stanovenou životnost a Smrt nelze žalovat ani reklamovat. Odpovědnost za život nemá stát ani lékař, a je to dobře, protože ani jeden z nich neví, co mě činí šťastnou. Nejde přece jenom o to prožít co nejdelší život, protože pak se může podobat živoření. Pro mnohé z nás má život cenu jen od jisté úrovně, od jisté kvality. I proto každý den řídíme auta, v nichž nás také může čekat smrt. Proto létáme letadly, sportujeme, pijeme alkohol a opíjíme se, lezeme po skalách, skáčeme po hlavě do vody, užíváme i zneužíváme léky, líbáme se s ostatními, baštíme vepřové a občas na následky toho všeho umíráme. Jsme lidé, tak nemůžeme jinak. Prostě žijeme. Je nejvyšší čas si to přiznat. Je třeba zase začít žít. Tam venku je sice Smrt. Ale i život.

Psáno pro MFDnes

Autor: Daniela Kovářová | danielakovarova.blog.idnes.cz

Článek vyšel na svobodny-svet.cz