EpShark

Součástí publikace Konzervativního institutu M. R. Štefánika Socialismus: realita místo mýtů je i srovnání ekonomických výsledků socialismu v Československu se sousedním Rakouskem, s nímž máme řadu podobností a společnou historii.

Úvod

Rakousko jako příklad orientačně dokumentuje ekonomické zaostávání socialismu nejen u nás za západními zeměmi. Jelikož Rakousko se po druhé světové válce ocitlo v těžké situaci, dává se často jako pozitivní příklad, který se oproti svým sousedům za železnou oponou dokázal ekonomicky rozvinout, zatímco země střední Evropy v područí socialismu ekonomicky chátraly.

K takovému rozdílnému vývoji ve prospěch Rakouska došlo přesto, že jde o zemi, která významně zatěžovala a zatěžuje svou ekonomiku náklady sociálního a intervenčního státu. V této kapitole se zaměřujeme na podobu sociálního státu v Rakousku v jeho historickém kontextu a zejména na současné problémy a následná rizika, která z něj vyplývají.

Historický vývoj rakouského sociálního státu

Příběh rakouského sociálního státu sahá podobně jako v případě Německa ještě do konce 19. století. Během let 1880 až 1890 bylo přijato v zemi několik zákonů, týkajících se omezování délky pracovní doby v továrnách nebo dolech jakož i omezení práce pro ženy a děti v konkrétních situacích.

Vedle toho se v zemi zavedl systém sociálního pojištění pro případy úrazů a nemoci. Tyto změny byly inspirovány začínajícím německým modelem sociálního státu i systémem legislativní ochrany zaměstnanců ve Švýcarsku. Politická elita v Předlitavské části Rakousko-Uherska přijala od roku 1882 zákony o ochraně zaměstnanců a systém sociálního pojištění pod vedením vlády Eduarda Taaffeho, který přinesl tuto legislativu do Rakouska s cílem udržení sociálního systému tváří vůči novým hrozbám pro monarchický systém. Tyto výzvy vnímal v podobě liberalismu, kapitalismu, socialismu a centrismu.

Tyto změny měly také za cíl reagovat na nárůst sekularismu a posílit kulturní a politickou hegemonii Německa a Rakouska oproti narůstajícímu vlivu slovanských národů. Kromě toho Rakousko reagovalo vůči ekonomickým trendům laissez faire přístupu k hospodářské politice, kterou podporovali liberálové v 60. a 70. letech 19. století. V neposlední řadě dopady hospodářské krize z roku 1873 ještě více vyzvedly hrozbu marxistického dělnického hnutí. Politické špičky v Rakousku sdílely několik ideologických přesvědčení jako Bismarckův režim v německém císařství, zejména v podobě opozice vůči marxismu.

Avšak na rozdíl od německého zaměření na velký průmysl se Rakousko-Uhersko upíralo k před-industriálním odvětvím. V tomto období bylo Rakousko-Uhersko výrazně centralizovanou zemí. V rámci rakouské části duální monarchie dokázali političtí lídři déle udržovat tradici absolutistického režimu z předešlého období. V důsledku problémů a federalistické tendencí na konci 19. a počátku 20. století ale tento centralizovaný systém dlouhodobě udržitelný nebyl.

Rakouský sociální stát se tedy rozvíjel v kontextu snahy utišit riziko sociálně-demokratického hnutí. V tomto kontextu bylo ale Rakousko opatrnější z hlediska vytváření závazků na rozpočet země. Právě proto se v Rakousku nevytvořil systém starobního důchodu nebo invalidního pojištění hned od začátku, zatímco právě tyto dva aspekty tvořily základ Bismarckova sociálního pojištění.

Pro úředníky byl zaveden systém důchodového pojištění v roce 1906 ve snaze minimalizovat podporu sociálních demokratů. Pro běžné dělníky se starobní pojištění spustilo až po anektování Rakouska Hitlerovským Německem v roce 1938. Pojištění v nezaměstnanosti se stalo součástí systému po první světové válce, kdy vznikly postupně nové větve sociálního systému. Na osoby samostatně výdělečně činné a rolníky se tento systém rozšířil až v 60. letech 20. století.

Rakouský systém tak od počátku charakterizoval důraz na povinné pojištění a propojenost benefitů se zaměstnaností. Tyto aspekty jsou cítit v rámci rakouského sociálního systému až dodnes.

Charakteristika rakouského sociálního státu

Podobně jako v případě Německa je i rakouský model sociálního státu příkladem korporativního sociálního státu. Konzervativní sociální státy se primárně zabývaly snahou o udržení společenského systému. K dosažení tohoto cíle byly zřízeny fondy sociálního pojištění (starobní důchod, zdravotní pojištění, pojištění v nezaměstnanosti, úrazové pojištění), které odměňují práci a rodinu. Takové veřejné pojišťovací fondy byly zřízeny a provozovány buď vládou, nebo jako v Německu a Rakousku, spravované odbory (například Pojišťovacím fondem horníků), které pocházely ze středověkého cechovního systému a společností vzájemné pomoci z 19. století.

Základem rakouského sociálního systému je tedy systém financování zejména prostřednictvím systému sociálního pojištění. Tento systém, na decentralizovaném přístupu zejména s ohledem na poskytování služeb se zaměřuje také na vyzvedávání rodinné péče. Vedle toho decentralizovaný, regionální přístup se promítá do toho, že poskytovaná kvalita sociálních služeb je rozdílná podle regionů. Kvalita sociálních služeb je tedy podstatně vyšší v bohatších regionech, zatímco lidé v chudších regionech trpí nižší kvalitou a horší dostupností služeb.

Kromě systému sociálního pojištění, který dostal dnešní kontury až zákonem o všeobecném sociálním zabezpečení v roce 1956, se v Rakousku začaly postupně zavádět i univerzálně vyplácené dávky. Navzdory počátkům systému, které vycházely ze snah o udržitelnost systému, od 50. let až do roku 1986 sociálnědemokratické vlády posilovaly univerzální aspekty tohoto státu, které se tak staly v rámci celkového systému mnohem robustnějšími. Ty jsou vypláceny všem lidem v konkrétní situaci bez ohledu na jejich příjmy. Nejdůležitější čtyři programy těchto univerzálních benefitů jsou: rodinné přídavky, rodičovská úlevy na daních, příspěvek na předškolní péči a ošetřovatelský příspěvek. V případě těchto univerzálních dávek lze argumentovat, že nešlo primárně o nástroj boje proti chudobě, ale o sociální opatření na podporu demografie a umožnění péče mimo institucionalizovaná zařízení.

V 70. letech 20. století se však vedle sociálního pojištění zavedl systém sociální podpory pro chudé. Šlo o podporu, která byla udělována na základě testování příjmů a do roku 2007 ji dostávala zhruba dvě procenta rakouského obyvatelstva. Podpora z tohoto systému plyne například dlouhodobě nezaměstnaným. Podpora je dnes nastavena centrálně na jednotné úrovni, spravují ji však jednotlivé spolkové země. Má za cíl zajistit obyvatelstvu v ekonomických problémech dostatek peněz na jídlo a ubytování, jakož i podpořit matky s dětmi, kterým nepostačují příjmy a alimenty na zabezpečení rodiny.

Rizika rakouského sociálního systému

Přestože rakouský sociální systém se vyvíjel relativně pomalu, narostl do významných rozměrů. Prvním problémem, kterému začne Rakousko čelit podobně jako další země, je krize demografické křivky.

Očekává se, že počet obyvatel v Rakousku bude mírně narůstat do roku 2030 a pak začne výrazněji klesat. Problémem se stane výrazné stárnutí populace, které se promítne do poměru lidí ve věku nad 65 let vůči lidem v produktivním věku (15–65 let). Podíl lidí v postproduktivním věku se v budoucnu více než zdvojnásobí z 22,8 % v roce 2002 na 53 % do roku 2050, kdy silné generace „babyboomerů“ dosáhnou důchodového věku. K problémům přispěje i fakt, že se očekává kontinuální prodlužování věku dožití v zemi o 7 až 8 let.

Několik problémů, kterým by musel rakouský penzijní systém čelit, se podařilo minimalizovat prostřednictvím nedávných reforem, které zavedly postupné zvyšování věku odchodu důchodu nebo zpřísňováním kritérií na dostávání důchodu. Tímto se prozatím podařilo zabránit nejhoršímu z hlediska vývoje nákladů na veřejné důchody. Vrchol této zátěže se očekává v roce 2035, kdy by starobní důchody měly reprezentovat 15,1 % HDP.

Specifickým a značným rizikem je štědrost rakouského důchodového systému, kterému zůstala i přes nedávnou krizi míra náhrady důchodů za plat člověka pracujícího nepřetržitě 40 let na úrovni 90,2 % jeho předešlého příjmu. Světová banka přitom považuje za dlouhodobě udržitelnou úroveň míru pod 60 %. To znamená, že v samotném systému důchodového pojištění se nacházejí problémové aspekty, které Rakousko zatím neřešilo.

Souvisejícím faktem je i velikost celkového sociálního státu, který po vzniku sociální podpory narostl v absolutních číslech, navzdory snahám o několik reforem s krátkodobým pozitivním dosahem. Mezi lety 2008 až 2014 se dostal z necelých 28 procent na více než 30 procent HDP. Výše zmíněný důchod v něm navíc v roce 2014 tvořil pouze 43 % z tohoto koláče výdajů na sociální stát, zatímco například zdravotní systém tvoří 25 % a rodinná sociální politika 9 %. Z tohoto hlediska není tedy stabilizace situace ve starobních důchodech jediným problémem sociálního státu, který je v Rakousku třeba zkrotit.

Problémem se stává v Rakousku i fluktuace míry nezaměstnanosti, která se i v Rakousku dostává na vyšší úroveň v krizových chvílích, což může způsobit problémy pro dlouhodobou stabilitu systému. Od hospodářské recese před více než 10 lety dosáhla nezaměstnanost v Rakousku nejvyšší úrovně v červnu 2016 6,3 procenta a navzdory nedávnému poklesu na 4,4 procenta (v únoru 2020) je třeba podívat se i na toto riziko systému (což ukázala i současná krize způsobená onemocněním COVID-19). Rakouská vláda přijala několik opatření na stabilizaci nákladů sociálního systému v kontextu hospodářské recese, které dosáhly skrze výrazné zvyšování nákladů na straně subjektů na trhu práce.

Závěr

Přestože Rakousko bylo v předchozí publikaci o selháních socialismu dáváno jako pozitivní příklad vůči Československu a dalším zemím fungujícím v socialismu, ani této zemi se nevyhnuly problémy spojené s rozmachem sociální politiky. Ta navzdory svým skromným a pomalým začátkem přerostla v poválečném systému do rozměrného systému, který se stal zátěží pro rakouskou ekonomiku. Řada hospodářských krizí a výzev testovalo a testuje dlouhodobou udržitelnost rakouského systému.

Je tak důležité, aby se i v úspěšnějších kapitalistických zemích pamatovalo, že v demokraciích se vznikem sociálního státu spustí procesy kupování podpory občanů, které je těžké zastavit. Populistická hnutí, která dorazila už i do Rakouska, navíc mohou v dobách krize podrývat odpovědný přístup a vyvolat krizový stav. Právě proto je třeba si připomínat, jaká rizika a negativa jsou s tímto politickým projektem spojená.

Martin Reguli, BuranieMytov.sk

Článek vyšel na svobodny-svet.cz