EpShark

Život bez (covidové) lži

12. 1. 2021



Havlův zelinář z jeho známé eseje Moc bezmocných se tvrdě potýkal se „základní oporou systému“, s „životem ve lži“. Rok 2020 jako kdyby v historii české země spadal přímo do 70. let, do atmosféry, ve které Václav Havel svou esej psal.

Pokud chceme v roce 2021 přestat žít ve lži, musíme vynechat z každé vyřčené či napsané věty, ale především z našeho myšlení a jednání slovo „covid“. Musíme odvirovat nejen ekonomiku, ale především naše mozky. Musíme se přestat srovnávat s neschopností těch ještě neschopnějších, musíme si přiznat, že problémem naší země není virus jako strůjce nemoci, nýbrž virus jako naše permanentní výmluva.

Lží, která překrývá realitu, zatemňuje skutečnost a zamlžuje myšlení mnohých, se stala ideologie založená na premiérově slibu „všichni dostanou všechno“. Tedy zatím sice nevyřčená, ale nechvalně známá a zničující ideologie kolektivismu a socialismu, která ráda ukazuje prstem na vnější viníky, ale odmítá jakoukoliv zodpovědnost za své vlastní konkrétní činy.

Alibi jménem covid

Všechny problémy, malé i velké, dlouhodobé i nové, všechna selhání vlády, všechny chyby se zakryly koronavirovou rouškou kolektivní nezodpovědnosti. Stát přece nezadlužila neschopná a zbabělá vláda, nýbrž covid. Za propadem hospodářství přece nestojí návrat hospodářské krize, špatná struktura ekonomiky, přebujelost regulací z české i bruselské dílny a nárůst byrokracie, nýbrž covid.

Z covidu se stala omluva i výmluva pro všechna omezování svobod a regulaci, generální pardon pro všechny sporné kroky hospodářské politiky. Covid nahradil v rétorice vlády dosavadní terče, třeba Václava Klause nebo Miroslava Kalouska, na které se doposud sváděly veškeré potíže a těžkosti. Stal se tak v podstatě spásou, protože po sedmi letech vládnutí ANO a ČSSD už Klaus a Kalousek coby univerzální viníci a tvůrci obecného zla nestačí.

A konečně: covid se stal záminkou pro bezbřehé utrácení, pro manické rozdávání všimného voličům. Už se nerozdává jen z peněz zodpovědných těm nezodpovědným, už se rozdává z doposud neexistujících peněz dosud nenarozených potomků. Jakákoli kritika je zapovězena, protože „za covid nikdo nemůže“ a protože jsou na tom „všude ve světě stejně“. Ale pozor! Covid nemá politickou odpovědnost ani legitimitu od občanů. Tu má vláda.

Vir budiž pochválen!

Tak jako Havlův zelinář řekl, že „král je nahý“, musíme nejprve i my říci, že naše nízká nezaměstnanost je ve skutečnosti socialisticky umělou zaměstnaností udržovanou prostřednictvím vládních programů za peníze nás všech. Že naše stále ještě na první pohled nízká cenová hladina v sobě nese skrytou inflaci, kterou vidíme jak v rostoucích cenách domů a bytů, tak v obtížnější dostupnosti stále více druhů zboží.

Že peníze, které do ekonomiky ve velkém vrhají vláda i centrální banka, se stanou jen čísly na bankovním výpisu nebo bezcennými papírky v peněženkách, jakmile si jejich mizející hodnotu otevřeně přiznáme. Že selhaly národní i nadnárodní organizace ve svých prognózách, že selhala Národní rozpočtová rada, když se nedokázala postavit trestuhodnému zadlužování, že selhala česká ekonomická a akademická obec, když ničení českého hospodářství farizejsky přihlížela.

Nemůže dojít k obnově hospodářství a celé země, pokud si nepřiznáme, že jsme rezignovali na vzdělanost, na nároky, na disciplínu, na výkon a na odpovědnost. Pokud si nepřiznáme, že jsme maturity, přijímací zkoušky nebo státnice degradovali na kabaretní frašku. Pokud jasně nevyslovíme, že naše školství se nedostalo do totálního úpadku kvůli covidu, ale že právě covid jeho totální úpadek plně odhalil.

Covid se stal pro mnohé nadmíru žádoucím virem, díky kterému konečně chcípla sousedova koza. Co mu bylo platné, že se o ni léta pečlivě staral, zatímco jeho závistiví sousedé leželi na gauči, hlavně že teď máme všichni stejně! Covid se tak stal záminkou třeba i k nečinnosti, ke spokojenému nevyčnívání a zahnívání, k radostnému poznání, že není nutno usilovat, bojovat, snažit se, když se nedaří ani těm, kteří se snažili, usilovali a bojovali.

Vítězové koronakrize

Dnes se zdá, že vítězi koronakrize, těmi „best in covid“, jsou úředníci, kteří zůstali za plný plat na home office. A také firmy, kterým stát za naše peníze a na naše náklady nahrazoval nikoli ztráty z covidu, nýbrž ztráty z jejich klesající konkurenceschopnosti. Vlastně všichni, kdo své dotační žebrání povýšili na umění.

Až čas a konkurence strhnou koronavirovou roušku lži, ukáže se, že skutečnými vítězi budou ti, kdo se dokázali přizpůsobit, kdo inovovali, kdo nežili na dluh, ale budovali za vlastní, kdo neparazitovali na systému, ale pracovali na sobě. Ukáže se, že dluhová a přerozdělovací politika založená na přízracích socialistického „každému podle jeho potřeb“, „urvi, co můžeš“, „z cizího krev neteče“ a „kdo nekrade, okrádá rodinu“ je krátkozraká, hloupá a že je cestou do otroctví, cestou do chudoby.

Pod záminkou koronavirové aféry přeťala vláda vztah mezi příjmy a výdaji a zničila tak státní rozpočet, jeho podstatu i význam.

Připomíná hazardéra, který ví, že jeho příjmy budou příští rok menší, ale přesto si půjčí dvakrát tolik na jachtu s vědomím, že na ni v příštích desetiletích nevydělá, a dluh tedy zanechá potomkům.

Rozdíl mezi hazardérem a vládou je v tom, že jeho děti se mohou dluhu zříct, ale občané naší země se vládou vytvořených dluhů zříct nemohou.

Vinna ovšem není výlučně vláda ve vleku rozkládající se Evropské unie. Vinna není ani výlučně opozice, která ve strachu ze ztráty hlasů poslušně zvedala ruce pro další a další iluze a klamy ukryté pod nálepkou „covidová opatření“. Vinni jsme i my občané, kteří jsme rezignovali. My, kdož jsme se nechali ukolébat falešným čekáním na Godota, který měl nejprve podobu roušek, poté testů a nyní vakcíny. My, kteří jsme ztratili motivaci, protože jsme v sobě hned na počátku prvního lockdownu zabili disciplínu a odpovědnost. A přestali je vyžadovat i od druhých.

Škrtání ve slovníku

Každý, kdo má sebeúctu, kdo chce v pravdě žít, v pravdě volit a v pravdě vládnout, musí v roce 2021 vyškrtnout slovo „koronavirus“ ze svého slovníku a tváří v tvář realitě si položit otázku: Jak v tomhle můžeme žít?

Jak můžeme žít ve společnosti, kde se odpovědní zříkají odpovědnosti ve jménu viru? Kde zaměstnanec ve státním sektoru dostává více peněz za méně práce než soukromník, který jej platil? Jak můžeme žít ve společnosti, která vzdělání ústy vzývá, ale botou po něm šlape? Jak můžeme žít ve společnosti, která považuje disciplínu za stres, ve které se rodičovství bere jako oběť, kde si nesmíme sami rozhodovat, kdo je v naší zemi doma a kdo zde bude jen hostem, kde je svoboda slova jen pro některé a kde o tom, co je pravda a co lež, rozhodují prolhaní nedovzdělání cenzoři? Kde soused udává souseda za to, že místo psa venčí při zákazu vycházení kočku a kde bdělý občan udá faráře za odslouženou mši? Opravdu chceme v tomhle žít?

My ne. Rok 2020 byl možná rokem covidu. Rok 2021 však musí být rokem bez covidu. Rokem, ve kterém se přestaneme schovávat za koronavirovou lež a začneme věci nazývat pravými jmény — jmény, která nezačínají ani na „k“, ani na „c“. Nechceme být „best in covid“. Chceme být nejlepší v podnikavosti, v konkurenceschopnosti, ve vzdělanosti, v životní úrovni, ve svobodě. A v odvaze.

Přestaňme žít ve lži. A začněme zase žít.

MfD, 2. 1. 2021

Hana Lipovská, Jana Bobošíková Institut svobody a demokracie

Článek vyšel na svobodny-svet.cz




Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Vložit komentář: