EpShark

Co je individualismus?

20. 1. 2021



Dvě zamyšlení z pera pana Tomáše Haase

Co je individualismus?

Individualismus je představa, že život lidské bytosti náleží člověku samému, a že každý jedinec má nezadatelné právo, aby svůj život vedl podle svých vlastních představ, aby jednal podle svého vlastního úsudku, aby uchovávat a používal plody své práce, a řídil se svým vlastním svědomím a společenskými hodnotami podle svého výběru.

Kolektivismus je myšlenka, že život jedince primárně patří ne jemu, ale společnosti, jejíž je pouhou částí a že je povinen obětovat své hodnoty a cíle „vyššímu dobru“ společnosti. Společnost je základní jednotkou a jedinec má hodnotu pouze jako její část, protože jen jako příslušník společenství může uplatnit práva, která mu společnost přiznává. Primárním zájmem společnosti je dobro společnosti, její vlastní zachování a uchování dobrých životních podmínek příslušníků společnosti je jím jen tehdy, je-li to v jejím vlastním zájmu.

Krásné vysvětlení individualismu poskytl před téměř dvěma sty lety slavný americký spisovatel, filosof a politik, Frederick Douglas, sám uprchlý otrok v dopise, který napsal svému bývalému „majiteli“ Thomasu Auldovi:

„Často jsem si myslel, že bych Vám měl vysvětlit důvody, pro které jsem se rozhodl od Vás utéci“, napsal Douglas (tento dopis Douglas napsal až po občanské válce a zrušení otroctví). „Skoro se stydím, že to dělám až teď, v době, kdy jste důvody mohl pochopit sám“.

„Víte“, napsal Douglas, „já jsem sám sebou, stejně jako Vy jste sám sebou; jsme dvě odlišné osoby, vzájemně si rovné osoby. Co jste Vy, jsem i já. Jste člověk, a člověkem jsem i já, Bůh stvořil nás oba a učinil nás samostatnými bytostmi. Nejsem od přírody závislý na Vás, nebo Vy na mně. Nemůžu chodit pomocí Vašich nohou, ani vy pomocí mých. Nemůžu dýchat za Vás, nebo vy za mne. Musím dýchat sám za sebe, a stejně tak i Vy. Jsme rozdílné osoby, a jsme každý vybaven fakultami nezbytnými k naší individuální existenci. Když jsem od Vás odešel, nevzal jsem si nic, co by mi nepatřilo a v žádném případě jsem nesnížil Vaše možnosti a schopnosti vydělávat si na poctivé živobytí. Vaše schopnosti a Vaše prostředky zůstaly Vaše a ty mé začaly přinášet užitek svému právoplatnému majiteli“.

Jedinec, člověk, je základním a jediným reálným prvkem ve vztahu člověk-rodina-komunita-společnost.

Všimněte si, že rodina, komunita, společnost jsou pojmy, které nemohou existovat samy o sobě, bez lidí nemůže existovat rodina, zůstane jen prázdné slovo bez obsahu — ten dávají rodině lidé, rodiče, děti, sourozenci. A ještě více vzdálená je společnost. Ale i tu tvoří lidé a nemůže tomu být jinak. Bez individuálních jedinců není společnost metafyzicky reálná.

Být individualistou znamená být (nebo se alespoň snažit být, v míře do jaké jsme toho schopni) samostatným, spoléhat se na vlastní schopnosti a prostředky, nežít na úkor druhých. Být si vědom, že jsem členem společností a snažit se o to, abych nesl svou odpovědnost.

Nemá to co dělat se sobectvím, s egoismem a sebecentrismem — to jsou vlastnosti, které existují u lidí bez ohledu na to, jestli společnost je orientovaná individualisticky, nebo je kolektivistická. Nezávisí ani na materiálním zajištění jedince, sobcem může být někdo, kdo je bohatý, stejně jako někdo chudý, je to lidská vlastnost a je to špatná vlastnost, ale nemá co dělat s osobní filosofií.

Být individualistou neznamená být asociální. Ochota pomoci bližnímu, je jednou ze základních lidských kvalit. Naopak, je to kolektivistická společnost, která člověka odlidšťuje, zbavuje jej solidarity, kterou přebírá stát, instituce společnosti a z přirozené lidské solidarity se stává solidarita státní, která je v podstatě nikoliv solidaritou, ale nuceným přerozdělováním — empatie, láska, solidarita jsou vlastnosti lidí, nikdy nemohou být státem přerozdělovány, nikdy nemohou být vlastnostmi neosobního státu, pro který je solidarita zúžena jen na tu její část, která se dá vyjádřit v penězích. Přirozená lidská solidarita pak pomalu mizí. Být individualistou znamená být si vědom odpovědnosti ke slabším, k těm kdo potřebují pomoc. V kolektivistickém systému člověk ten pocit odpovědnosti ztrácí, solidarita je věcí státu a individuální solidarita je spíše nevítaná — systém na ní není připraven.

Pak dochází k takovým deformacím, že lidská solidarita je potlačena, solidarita se stává věcí státních institucí a dochází k tomu, co dnes vidíme v Norsku — staří lidé a děti se stávají „majetkem státu“ a přirozené lidské vztahy a přirozená lidská solidarita je zapomenuta, vytlačena z rovnice a omezena jen na materiální zabezpečení zajištěné státem a přirozené lidské, rodinné a společenské vztahy jsou odvrženy jako cosi zastaralého a překonaného.

Kolektivistická filosofie upřednostňuje „společnost“, „lid“ ale zapomíná na „člověka“.

Ale hlavním prvkem individualismu je svobodný člověk, jeho odpovědnost za sebe i za druhé, vědomí této odpovědnosti a snaha žít vlastní svobodný život, dělat vlastní svobodná rozhodnutí. V konečném důsledku jsou to svobodní lidé, kteří dávají společnosti lidský rozměr a kvalitu života, není to společnost, kdo buduje blahobyt jedince.

Tomáš Haas, 9. července 2015

Irena Haas, FCB


Antikomunismus, kritika „zprava“ a pokrytectví

Profesor Václav Klaus je opět napadán. Dovolil si označit, „prázdný, silácký antikomunismus za filosofii, která mě nebavila, protože se mi zdála strašně lehká, snadná, laciná, prázdná“. Zajímavé je, kdo ho napadá. Nemyslím na zoufalce, kteří naplňují stránky internetových čtenářských příspěvků výlevy o tom, že jim nezbývá než emigrovat pokud bude satan jménem Klaus zvolen, i když už jen proto by jeho zvolení stálo za to.

Myslím více na politiky a komentátory, kteří v době kdy bylo možné a správné KSČ zakázat, se střídali na obrazovkách televize a zaplňovali stránky novin otcovsky moudrými a konsensuálními projevy o tom, že není možné zakázat ideu, že nelze zakázat zločineckou stranu, protože její názor je názorem velké části populace, a že má právo na to, aby byl v našem demokratickém systému representován. A že volání po tom, aby tato strana, byla zakázána je projevem primitivního antikomunismu, který je jen demagogií a nemá v demokracii místo.

Co si myslím o zákazu KSČ a rozdílu mezi zákazem zločinecké organizace a zákazem politického názoru jsem popsal v jednom ze svých předešlých příspěvků, (Volby a hlasy komunistů, 27. 1. 2003) a nebudu se k tomu dnes vracet, jenom bych se chtěl pozastavit nad tím, že jsou to právě tito komentátoři, politici a politologové, kteří dnes pokrytecky žasnou nad tím, že Václav Klaus považuje za snadnou, prázdnou a lacinou tu politiku která místo toho, aby občanům a voličům nabídla proti komunismu jasný politický a ekonomický program, se vzájemně chválí za to, jak s komunisty nemluví a jak je bezvadné, že je pan president nezve na hrad. Troufám si říci, a jsem si tím jistý, že jen v době kdy Václav Klaus připravil a svou autoritou a odbornou argumentací prosadil program přechodu na tržní ekonomiku, a kdy byl katalyzátorem vzniku systému politických stran, navzdory odporu socialistických reformátorů a snílků o nepolitické politice, udělal proti komunismu více, než všichni tito mudrlanti a bezzubí radikální salonní antikomunisté dohromady.

Rád bych věděl, co tito bojovníci proti komunismu nabízejí pro budoucnost, nevidím v jejich programech ani skutcích nic, co by naplnilo předpověď politologa pana Pehe, že komunistická strana stojí před svým zánikem, protože je irelevantní. Pravý opak je pravdou, jejich, program fantastického zadlužení země, jejich program ždímání daňových poplatníků, kterými jsou ve skutečnosti všichni občané, zaměstnavatelé i zaměstnanci, jejich sociální politika která zaručuje jako jedinou sociální jistotu to, že pro skutečně potřebné nebudou peníze, protože se vyčerpají v plošných a nesmyslných necílených sociálních programech, a i jejich politikaření kolem volby presidenta dodává argumentaci komunistům, zaručuje jim, že jejich volební úspěch nezůstane jen anomálií, ale promění se v pevnou a trvalou podporu. Lepší pomoc si KSČM nemůže přát, a soudruh Grebeníček jim rád odpustí nějakou tu večeři, na kterou nebyl pozván.

Tomáš Haas, 31. 1. 2003

Irena Haas, FCB

Článek vyšel na svobodny-svet.cz




Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Vložit komentář: