EpShark

Prezidenti a akcie

26. 11. 2020



Vždy kolem amerických prezidentských voleb vznikají diskuse, za kterého prezidenta se akciovému trhu dařilo dobře a za jakého hůře. Statistiky jsou snadno dostupné. Jejich interpretace již tak snadná není.

Vezměme si dejme tomu graf relativně nedávné historie počínající rokem 1985. Z povrchního pohledu bychom mohli soudit, že nejlepším prezidentem (z pohledu burzy) byl Bill Clinton (výnos indexu S&P 500 byl 68 % během prvního období, 101 % během druhého), zatímco jednoznačně nejhorším byl G. W. Bush (ztráta 21 %, respektive 15 % během prvního a druhého období).

us-stock-market-presidents_orig.jpg

Můžeme ale takto skutečně uvažovat?

Vzpomeňme, jaká vlastně byla Clintonova éra. V mnoha ohledech šlo o velmi úspěšné období. Žádná významná válka, žádná hluboká recese, žádné zásadní rozpory mezi spojenci. Sovětský svaz byl čerstvě poražen ve studené válce, politická váha Ruska byla zanedbatelná. Čína byla stále ještě velmi chudou zemí schopnou konkurovat jen cenou: její výrobky byly zastaralé, nekvalitní a technicky nedokonalé.

Během Clintonovy éry došlo k řadě technických inovací: internet dospěl ke komerčnímu využití, nastoupily mobilní telefony, svět opustil osmibitové počítače ve prospěch mnohem výkonnějších strojů. Dařilo se i po finanční stránce: inflace klesala, úrokové sazby rovněž, americký federální dluh též klesal. Vznikla dokonce i seriózní výzkumná práce, která se zabývala možnostmi měnové politiky v situaci kompletně splaceného dluhu — ano, skutečně se čekalo, že federální dluh bude splacen a zanikne!

Za těchto okolností nebylo místa pro pesimismus. Akcie musely růst a také rostly. Málokoho zaujal bombový atentát na newyorské mrakodrapy World Trade Center v únoru 1993. Výbuch v podzemní garáži usmrtil „pouze“ sedm lidí. Hlavního cíle — porazit mrakodrap, aby při pádu srazil své dvojče — se nepodařilo dosáhnout. Prezident ani nenavštívil místo činu, atentát byl vyšetřován nikoli jako terorismus, ale pouhý kriminální akt.

Podobně vlažně se Clinton postavil k atentátům na americké ambasády v Keni a v Tanzanii (1998) a k úroku na americkou loď USS Cole (2000). Pokud prezident zrovna neřešil důsledky svých erotických výbojů, zajímal se hlavně o aktuální ekonomické ukazatele — které vyznívaly v jeho prospěch.

Mezitím, v jiné části světa, rostlo opovržení velmocí, jejíž první muž byl nucen řešit na veřejnosti potupné detaily ohledně svého spermatu na šatech stážistky; velmocí, jejíž prezident neměl dosti sil a chuti, aby podnikl rázné kroky na odvetu za celou sérii smrtících útoků proti občanům své země. Opovržení nepřítelem šlo ruku v ruce s růstem sebevědomí Osamy bin Ládina a jeho mužů. Výsledkem bylo samozřejmě 11. září 2001 — čin, který nastal až během období jiného prezidenta a který velmi málokdy bývá dáván Clintonovi za vinu.

Tím se dostáváme ke dvěma obdobím prezidenta G. W. Bushe. Během prvního se dominujícím tématem stal hlavně útok na World Trade Center. Za ten Bush samozřejmě nenesl odpovědnost, následky však musel řešit. Vynechejme bohatá diskusní témata, jakými byly a jsou invaze do Iráku a Afghánistánu. Konstatujme jen fakt, že makroekonomické dopady všech těchto událostí byly nepříznivé pro všechny, od zaměstnanců s minimální mzdou až po miliardáře. Geopolitické riziko se spojilo se splasknutím internetové spekulativní bubliny — výsledkem byl nejdelší poválečný medvědí trh trvající od března 2000 do přelomu let 2002–2003.

Nešťastný G. W. Bush nenesl za tento pokles žádnou odpovědnost, přinejmenším nikoli přímou. Nebyla to však poslední těžká zkouška během jeho úřadu. Všichni víme, co se stalo během let 2007–2008: Velká finanční krize. Natolik velká, že ji dnes píšeme s velkým „V“.

Hledání viníků po Velké finanční krizi nepřineslo jednoznačné výsledky. Tak trochu to vypadá, že viníků bylo více, žádný ale nebyl rozhodující. Jedním z nich ale velmi pravděpodobně byl opět prezident Clinton. V rámci levicové agendy stranící sociálně slabším a etnickým menšinám prezident inicioval zákon (1999), který bankám zakazoval poskytovat úvěry a hypotéky, pokud nebudou náležitě obslouženy i klienti ze čtvrtí s nižšími příjmy. Zákon tak vlastně zakazoval provádět bankám účinný risk management.

Ještě dříve, v roce 1992, Clinton podepsal zákon zvaný The Housing and Community Development Act. Zákon přikazoval státním bankám Fannie Mae a Freddie Mac investovat nejprve 30 procent, později 50 a dokonce více procent do hypoték klientů, kteří by se dříve vůbec nekvalifikovali pro hypoteční úvěr vzhledem k nízkému příjmu a nedostatečnému kreditnímu scoringu.

Zde část viny padá i na Bushovu hlavu, který tento limit nakonec (v roce 2008!) rozšířil dokonce na 56 procent. V každém případě, krize způsobená neuváženým půjčováním klientům nevalné kreditní kvality byla ničivá: z ekonomického hlediska dokonce ještě více než 11. září, Afghánistán a Irák.

Když byl v lednu 2009 inaugurován Barack Obama, nejhorší černá práce na záchraně ekonomiky již byla vykonána Bushovou vládou a Federálním rezervním systémem. Za Obamy index S&P 500 rostl o 41 %, respektive o 49 % během jeho dvou období. Šťastná to doba; důsledky vzestupu moci Číny a Ruska během Obamova prezidentství jsme doposud, tedy do listopadu 2020, viděli jen částečně.

Píše pan Pavel Kohout na robotinvestmentcalculator.com

Článek vyšel na svobodny-svet.cz




Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Vložit komentář: