EpShark

[Autorka: Wendy McElroy. Vyšlo dne 9. IX. 2020 na Mises.org]

Stát blahobytu udělal černochům v USA to, co nedokázalo otrokářství udělat… A to, že zničil černošskou rodinu. (Walter E. Williams, The Wall Street Journal)

14. srpna byl zanesen do práva zákon o Komisi o sociálním statusu černošských mužů a chlapců (Commission on Social Status of Black Men and Boys). To vedlo ke vzniku devatenácti členného panelu v rámci Komise pro občanská práva, aby zkoumal sociální problémy, které neproporcionálně ovlivňují černochy.

Tento zákon je sebevědomou odpovědí na smrt Georga Floyda, úvodní část zákona začíná podtitulem „George Floyd and Walter Scott Notification Act.“ Floyd zemřel 25. května poté, co bílý policejní důstojník klečel po několik minut na jeho krku. Walter Scott zemřel 4. dubna 2015 poté, co byl zastřelen bílým policejním důstojníkem, který ho zastavil po projetí světel na semaforu. Oba se stali symbolem policejní brutality proti černošským mužům. Jejich dovoláváním se značí, že nová komise se zaměří na nerovnosti, kterým vynucování zákonů a soudní systém zachází s černošskými muži.

Podpora webu

Jakýkoliv paprsek vržený na zanedbaný problém diskriminace proti mužům si zaslouží potlesk. Vyšší vzdělání je často používáno pro ilustraci toho, jak daleko se kyvadlo zhouplo před několika desetiletími, kdy byla hojná diskriminace proti ženám. 1. února 2020 článek ve Forbesu „Vysokoškolská válka proti mužům“, komentoval dnešní úpadek v zapisování se na vysoké školy. „Většina propadu… se koncentruje na muže. Mezi roky 2015 a 2019… počet mužů na kampusech propadl o 691 643, téměř dvojnásobek menšího propadu mezi ženami, o 348 955. V procentním vyjádření pokles u zápisu 8,34 % u mužů byl více jak dvojnásobný oproti ženám, 3,18 %... V roce 2015 bylo u zápisu o 32 % více žen než mužů, ale nyní je rozdíl téměř 40 %.“ Od rodinných soudů zabývajících se sexuálním násilím, ochranným právem pro ženy až po tvrdé rozsudky vězení pro muže, vláda nespravedlivě zvýhodňuje jedno pohlaví nad druhým namísto, aby zacházela se všemi jedinci stejně před stejnými zákony. Komise o sociálním statusu černošských mužů a chlapců pravděpodobně nezvýší spravedlnost, nicméně, může velmi uškodit věci, o kterou usiluje.

Je zde důvod pro skepticismus. Komise pro černošské muže a chlapce v hlavním městě byla ustavena roku 2001 kongresmankou Eleanorou Holmesovou Nortonovou, která také spolu předsedá místnímu výboru Kongresu pro černé muže a chlapce. Předvídatelně, Nortonová novému zákonu tleskala, protože to „nařizuje vládě aktivity k pomoci pro vylepšení podmínek černošských mužů a chlapců.“ Jsou zde dvě věci, které z jejího projevu plynou: vláda se bude více angažovat v řízení životů černošských mužů a dále dvě dekády aktivity první komise toho dosáhly málo. Vládní nařízení je nešťastné z několika důvodů.

Vylepšovat něčí status a bezpečnost je chvályhodné, ale existuje množství problémů s přístupem zákona. První věc, společenský status odkazuje k pozici osoby v rámci komunity. Odkazuje k tomu, jak vysoko si jiní ve společnosti cení nějaké osoby. Dokud se lidé nechovají násilně, úkolem vlády jim není diktovat co nebo koho mají hodnotit. To se podobá nařízení, co si lidé musí myslet a cítit, což je otázka společenské kontroly – a ne spravedlnosti.

Navíc vláda může zvýšit sociální status skupiny jen změnou jejího právní statusu a zacházení. Pokud tato změna učiní všechny lidi rovné před zákonem, potom je to zlepšení. Pokud vyzdvihne jednu skupinu tak, že poškodí status jiné skupině, potom je to diskriminační a nespravedlivé vůči ní.

Jsou zde dva základní způsoby, jak může vláda použít zákon k ovlivnění sociálního statusu. Může odstranit jakákoliv právní privilegia nebo nevýhody pro různé kategorie lidí a nechat status každého jednotlivce stoupat anebo klesat o jeho vlastní újmě. Nebo může status přerozdělit – podobným stylem jako se přerozděluje bohatství – rozšiřováním privilegií a příležitostí u jedné skupiny, zatímco druhé skupině je odepře; afirmativní akce při přijímání na univerzity je toho příkladem. Nová komise bude jistě postupovat touto druhou cestou. A znevýhodněnou kategorií budou téměř jistě bílí mužové. (Ženy pravděpodobně nebudou znevýhodněny, protože stále je na ně nazíráno jako na „utlačované.“) Pokud nová komise bud následovat vedení původní komise pod Nortonovou, bude dělat časté srovnávání mezi statusem černých mužů a bílých mužů jakožto způsob „prokazování“ rasové nerovnosti. Jestliže se tak stane, budou muži rozděleni do soupeřících skupin – černí a bílí – s jednou kategorií mužů získávající na účet druhé kategorie, zájmy obou skupin budou v konfliktu.

Další námitka: nová komise mlčky příjme ideu, že je zde v Americe institucializovaný rasismus. Ačkoliv rasističtí jednotlivci a organizace jistě existují, Amerika přesvědčivě očistila své instituce od proti černošských předsudků. Rasismus není systematický. V článku nazvaném „Why Social Justice Warriors Battle Institutional Racism“ význačný černošský ekonom Walter Williams, který učí na univerzitě Georga Mason, spekuluje o špatně definovaných termínech institucionálního a systematického rasismu. Napsal, „Mám podezření, které míní, že oni nemůžou identifikovat skutečnou osobu nebo entitu účastnící se tohoto praktikování… A je to mnoha lidmi nahlíženo, obzvláště intelektuální elitou, jako toužebná forma určující, kdo co dostane.“

Na druhou stranu nenávist k mužskému pohlaví nebo proti-mužská předpojatost existují v amerických institucích a kultuře.  To je obzvláště pravdou v případě bílých heterosexuálních mužů, kteří mají politický nedostatečný průsečík těch výhod být rasovou anebo sexuální minoritou. Ale proti-mužská předpojatost je aplikována také na černochy, kteří jsou znevýhodněni kvůli svému pohlaví.  Ve snaze bojovat proti této předpojatosti, by měli najít společnou řeč s bílými muži namísto toho, aby stáli politicky stranou.

No další námitkou ke komisi je to, že její členové téměř jistě přijmou „dědictví otrokářství“ jako příčinu jakéhokoliv rasismu v Americe. To znamená, že se nebudou zabývat jedinou nejsilnější příčinou zbídačení černochů: rozkladu černošské rodiny, za které nese vláda mnoho odpovědnosti. Černošský sociální teoretik Thomas Sowell, který učí na Stanfordské univerzitě, psal široce na téma rozkladu černošské rodiny. Ve své článku „A Legacy of Liberalism,“ Sowell odmítá argument, že současné zbídačení černochů je residuem otrokářství anebo panuje kvůli vrozenému rasismu. Sowell má argument o „dědictví otrokářství“ jako důvod toho, že se nepřemýšlí o předmětu nebo se nepočítá s důkazy, protože tento argument nahrazuje výzkum emocionálními reakcemi. „Pokud chceme být seriózní, co se týká důkazů,“ všímá si Sowell, „můžeme srovnat, kde černoši stáli sto let po konci otrokářství s tím, jak si stojí po třiceti letech liberálního státu blahobytu… I přes veliký mýtus, že černošský ekonomický pokrok začal nebo zrychlil s pasážemi zákonů o lidských právech a s programy ‚války s chudobou‘ z 60. letech 20. století, je studeným faktem, že chudoba mezi černochy spadla z 87 % v roce 1940 na 47 % v roce 1960. To bylo předtím, než začal jakýkoliv z těchto programů.“  

Ve svém článku „The legacy of the Welfare State,“ Williams souhlasí. „Problémem číslo 1 mezi černochy jsou důsledky pramenící z velmi slabé rodinné struktury. Děti z domácností bez otce pravděpodobněji vypadnou z vysoké školy, spáchají sebevraždu, mají poruchy chování, připojují se ke gangům, páchají trestnou činnost a končí ve vězení. Také pravděpodobněji budou žít v domácnostech zasažených chudobou. Ale je slabá černošská rodina dědictvím otrokářství?... Zde je moje otázka: Byl nárůst počtu jedno-rodičovských domácností dědictvím otroctví anebo by to mohlo být dědictví státu blahobytu zavedeného válkou proti chudobě?“

V jednom článku Sowell odpověděl, „Nesmírně rozšířený stát blahobytu v 60. letech 20. století zničil černošskou rodinu, která přežila staletí otroctví a generace rasového útlaku. V roce 1960, před rozšířením státu blahobytu, bylo 22 % černošských dětí vychováváno jen jedním rodičem. Do roku 1985, 67 % černošských dětí bylo vychováváno buď jedním rodičem anebo žádným z rodičů.“ Toto procento od té doby zůstává docela stejné. A statisticky je rodičem obvykle matka anebo babička.

Být bez otce může být devastující. Článek „What Can the Federal Government Do to Decrease Crime and Revitalize Communities?“, vydaném americkým ministerstvem spravedlnosti nabízí statistiku ohledně dětí z domácnosti bez otce. Tyto děti zodpovídají za:

* 63 % sebevražd u mladistvých,
* Útěky: 90 % ze všech bezdomovců a mládeže na útěku,
* Poruchy chování: 85 % z dětí, které vykazují poruchy chování,
* Vyloučení z vysokých škol: 71 % ze všech vyloučení z vysokých škol,
* Zadržení u mladistvých: 70 %  z mládežníků ve státem zřízených institucích,
* Zneužívání látek: 75 % z dospívajících pacientů v protidrogových centrech.

Zákonodárci neprojevují černochům žádnou laskavost, když podporují narativy, které odmítají důležitost rodinné struktury a nabízí místo toho závislost na vládě raději než nezávislost lidského bytí. Jak William uvedl, „Nespornou pravdou je, že ani otroctví ani zákonodárství Jima Crowa ani nejhorší rasismus nezdecimoval černošskou rodinu způsobem jako to udělal stát blahobytu… Největší škody učiněné černým Američanům byly způsobeny těmi politiky, vůdci za občanská práva a akademiky, kteří tvrdí, že každý problém, který zasahuje černochy, je výsledkem dědictví otrokářství a diskriminace. To je vize, která zajišťuje trvalost problémů.“   

Článek vyšel na bawerk.eu