EpShark

Projídáme a propíjíme grunty našich vnoučat

16. 10. 2020



ROZHOVOR Ekonomka Lipovská odhaluje temnou vizi krvácející ekonomiky: Nepadnou jen kadeřnice a kosmetičky. Nebudou ohroženy jen restaurace, ale…

„Koupili jsme si ztrátu svobody a suverenity, prudce sníženou životní úroveň našich dětí, koupili jsme si ohrožení zdravotnictví a naprostou devalvaci vzdělávacího systému, koupili jsme si zpohodlnělost místo pracovitosti, lenost místo přičinlivosti,“ vypočítává ekonomka Hana Lipovská, co Češi za letošní schodek státního rozpočtu dostanou. Tvrdí, že politici naprosto nepochopili provázanost ekonomických sektorů, neboť zákaz plesů ničí kadeřnice a kosmetičky, uzavření restaurací zase dodavatele potravin, zemědělce a taxikáře. Podle ekonomky projídáme grunty vnoučat, jež se nemohou bránit.


Němečtí zaměstnanci automobilek protestují. Demonstrovali v Norimberku před společností MAN Group kvůli tomu, že hodlá propustit čtvrtinu zaměstnanců — téměř deset tisíc lidí. Uvažuje i o uzavření některých závodů, a to i přes kurzarbeit, příspěvek firmám na mzdy, který Německo opět schválilo. Propouštění oznamuje i BMW. Proč není německá pomoc dostatečná? A může být vůbec dostatečná, když kvůli koronaviru rapidně poklesl prodej automobilů?

Řešením není státní pomoc, nýbrž restrukturalizace. A tu opět nemůže provádět stát prostřednictvím svých úředníků, nýbrž samy firmy pod konkurenčním tlakem. Automobilový průmysl se propadl do krize už před koronavirem, částečně navíc krizi způsobily samotné státy, a především Evropská unie, svým zeleným tažením. Loni v létě propouštěly americké automobilky nejrychleji od velké ekonomické krize, hluboké problémy měly továrny britské, německé, francouzské nebo japonské. Zamknutí ekonomiky tento trend pouze urychlilo, a tak se v červenci začalo v Německu hovořit o propuštění až 400 tisíc zaměstnanců automobilového průmyslu. Už v roce 2017 si však kladli někteří ekonomové otázku, jaký bude ekonomický život po pádu automobilového průmyslu? Ani to ovšem nebránilo naší vládě Andreje Babiše, aby schválila investiční pobídky pro německou automobilku BMW ve výši půl miliardy korun.

Jak se chování německých automobilek odrazí na České republice vzhledem k tomu, že česká ekonomika je na ně navázána?

Německý pokles automobilového průmyslu lze předjímat už z rapidního poklesu vyhledávání hesla nové auto na německém Googlu, nicméně stejná data ukazují, že mírně roste zájem o vozy vyráběné v České republice. V krátkém období tak okamžitý dopad německého útlumu automobilového průmyslu nemusí být pro českou ekonomiku negativní, dlouhodobě by však byl zásadní. Automobilky tvoří páteř českého průmyslu. Členové Svazu automobilového průmyslu vytvoří ročně takřka čtvrtinu veškeré průmyslové výroby, pětinu exportů a desetinu našeho hrubého domácího produktu. Zaměstnávají přitom zhruba 45 tisíc lidí přímo a asi dvojnásobek nepřímo. Pokud bude tažení proti automobilovému průmyslu postupovat ze Skandinávie a západní Evropy i k nám, na nezaměstnanosti se to projeví.

Německo bude mít v novodobé historii vůbec první schodek rozpočtu v historii — 92 miliard eur. Angela Merkelová dluh zdůvodňuje tím, že je potřebný k nakopnutí ekonomiky a má být jakýmsi mostem do budoucnosti. Vidíte to stejně?

Před devadesáti lety někteří politici uvěřili, že pokud země utratí více, než kolik vydělá, bude se občanům dařit lépe. Absurditu tohoto dogma nelze zastřít ani matematickými modely, ani složitými teoriemi, za které se tato nebezpečná ideologie schovává. Zadlužování ovšem mostem do budoucnosti skutečně je — totiž mostem, jehož prostřednictvím okrádáme ty, kdo v budoucnosti budou muset žít. Nejedná se o nic jiného než o velké přerozdělování — nebo spíše velkou loupež napříč časem. Jestliže po staletí platilo, že jsme povinni předat hospodářství další generaci v lepším stavu, než jsme je obdrželi, teď zcela nepokrytě projídáme a propíjíme grunty našich vnoučat. Jde to snadno. Bránit se totiž nemohou.

Naopak odlišný názor mají zase někteří ekonomové, kteří tvrdí, že hospodářství se po pandemii rychle obnoví. Jaký je váš tip? A dá se to odhadovat, když nevíme, kdy nebezpečí pandemie skončí?

Není podstatné, kdy skončí pandemie, nýbrž kdy vlády sundají ekonomikám železné okovy, ve kterých je drží. Hospodářství samo se dokáže vzpamatovat velmi rychle. Pro volný trh je růst tak přirozený, jako pro člověka dýchání. Shora — a k tomu diletantsky — řízená ekonomika, ve které byla neviditelná ruka trhu svázána a kde řádí jen viditelná pěst státu a nadstátu, ovšem růst nemůže. Krajské volby zatím přinesly spíše chmurnou vizi — na koni jsou dnes ti, kdo chtějí ekonomiku řídit podle svých vlastních pravidel. Zelená ideologie, zájmy nadnárodních korporací, boj proti duševnímu vlastnictví nebo ideologie takzvané liberální demokracie trh neoživují, ale dusí.

Nízká inflace je právě to, před čím také varují různí odborníci. Kvůli tomu Evropská centrální banka po vzoru amerického Fedu zvažuje změnu strategie, takzvané přestřelování inflačního cíle. Vysvětlete, prosím, laikům, co to znamená a jak se na takový krok díváte?

Centrální bankéři vtloukali lidem po dlouhá desetiletí do hlavy zásadu, že správná inflace jsou dvě procenta. Je to podobně nesmyslný a umělý údaj jako slavných deset tisíc kroků denně pro zdraví. Magické číslo dvě procenta si před třiceti lety doslova náhodně zvolila novozélandská centrální banka. Poté to začali slepě opisovat mnozí ostatní včetně České národní banky. Dnes centrální bankéři podobně slepě věří, že pokud zlevní peníze, hospodářství poroste: Lidé prý budou více utrácet a firmy více zaměstnávat. A protože samotné snížení ceny peněz poslední dekádu nestačí, pustily se centrální banky do výprodeje právě prostřednictvím inflace.

Jenže poté, co nám třicet let opakovali, že ceny porostou mírným tempem dvě procenta ročně, potřebují teď otřást dlouho budovanou důvěrou a vnutit nám přesvědčení, že musíme stokorunu utratit dnes, protože za rok si za ni koupíme výrazně méně. Je to obdobné, jako kdyby nám dnes zdravotníci řekli, že není nutno chodit deset, nýbrž jen sedm tisíc kroků denně, protože přeměřili délku kroku a zjistili, že neměří sedmdesát centimetrů nýbrž metr. Pokud bychom jim uvěřili, patrně bychom chodili méně. Pokud však kromě krokoměru věříme i osobní váze, pak naše pohybové návyky sebelepší změny měřítka nejspíše neovlivní.

S nadsázkou jste s Janou Bobošíkovou v rámci institutu Svobody a demokracie napsala, že brzy už nebude ani na toaletní papír. Podle vás se česká ekonomika ocitla v „klinické smrti a pověstné světlo na konci tunelu je hodně daleko“. Jak to vidíte s odstupem pár měsíců?

Nejednalo se o nadsázku! Pouze jsme s jistým smutkem reagovaly na tvrzení týdeníku Hrot, že nás čeká zánik i poslední české papírny vyrábějící toaletní papír. Nicméně v přeneseném slova smyslu skutečně hrozí, že bude Evropa muset místo toaletního papíru používat eurové bankovky. Zatímco skutečná výroba razantně zpomaluje, tiskárny laciných peněz jedou na plné obrátky.

Vzhledem k současné politice vlády, a především k aktivismu nikým nehlídané a nekrocené Evropské komise, je tunel čím dál tím delší a tmavší a bledé světélko na jeho konci se mihotá čím dál tím skomíravěji. Začátkem koronakrize sice vláda svázala náš průmysl, zamkla naši ekonomiku, ale stále tak činila na základě legitimního mandátu jako svrchovaný suverén. Poté, co premiér Babiš odjel v červenci do Bruselu, aby se po čtyřech dnech vítězoslavně vrátil s podepsaným plánem Next generation, už však nemáme ani volný trh, ani svrchovanou vládu, ale pouze obří sdílený evropský dluh.

Jaké škody očekáváte s dalšími opatřeními kvůli pandemii? Ať už jde o hospodské a hoteliéry, kulturní zařízení a podobně? A jaký vliv má na hospodářství strach podnikatelů z dalšího vývoje?

Nové omezování hospodářství už dnes posílá lidi na dlažbu. Ti, kdo s vojenskou řízností chtějí ekonomice velet, naprosto nepochopili, jak jsou jednotlivé sektory provázány. Zavření hospod neohrozí jenom majitele restaurací, ale také dodavatele potravin a zemědělce nebo třeba taxikáře. Zakázání plesů položí kadeřnice a kosmetičky. Žádná část ekonomiky nežije sama pro sebe a sama o sobě. Když dostane smrtelnou ránu jedna, krvácejí dříve nebo později všichni.

Když má Česká republika více potvrzených nakažených koronavirem než na jaře, kdy vláda dala ekonomice stopku, stálo vypnutí za to? A co si Češi za 500 miliard dluhu koupili?

Koupili jsme si chmurnou budoucnost těch, komu hrozí buď exekuce, nebo vězení pro dlužníky. Koupili jsme si ztrátu svobody a suverenity, prudce sníženou životní úroveň našich dětí, koupili jsme si ohrožení zdravotnictví a naprostou devalvaci vzdělávacího systému, koupili jsme si zpohodlnělost místo pracovitosti, lenost místo přičinlivosti, touhu po jistém vrabci v hrsti místo ochoty riskovat s vidinou chyceného holuba. Za pět set miliard jsme prodali svou budoucnost — a dostali jsme na růžovo nalakované statistiky, kterým dnes stěží kdo věří.

Prosím, tipněte si: Jaká by podle vás byla nezaměstnanost, kdybychom odmysleli vládní kurzarbeit?

Jistě výrazně vyšší, možná násobně. Neznáme samozřejmě číslo, ale víme, že bez vládních opatření by sice nezaměstnanost krátce vystřelila nahoru, nicméně velmi rychle by se vrátila na původní nízké hodnoty — ovšem díky smysluplnému zdravému růstu. Ta naše uměle nízká nezaměstnanost je vykoupena zahníváním, stagnací, preferencí chlácholivé lži před konstruktivní pravdou.

A jaký by měl být ideální postup státu? Tedy zda ještě více podpořit firmy a podnikatele do doby, než se začnou pracovní místa obnovovat, nebo nechat věcem více volný průběh?

Stát má dělat všechno pro to, aby občané a firmy mohli věřit justici, policii, aby země nebyla ohrožena zvenčí. Má chránit naše hospodářství před ideologickými opatřeními z dílny Evropské komise, má chránit slabé a nemá se nechat zastrašovat silnými.

Uvádí paní Hana Lipovská pro parlamentnilisty.cz

Článek vyšel na svobodny-svet.cz




Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Vložit komentář: