EpShark

Postmoderni identita

20. 9. 2020



Největší utrpení lidstva obvykle neplodila velká nenávist, ale často velké humanizační projekty z hlav lidí, kteří se považují za osvícené.

Žijeme v postmoderní době, kdy humanita přímo vstoupila do oblastí, o nichž jsme se domnívali, že jsou objektivním nástrojem humanity, do vědy samotné. Lidstvo už není omezováno možnostmi svých nástrojů, stačí je redefinovat podle vizí. V 1998 Alain Sokal a Jean Bricmont definovali principy postmodernismu, epochy, v které se nacházíme. Tento intelektuální směr je charakterizován odmítnutím racionalistické tradice osvícenské epochy, teoretickým diskursem, který se vyznačuje kognitivním relativismem a je bez vazby na empirismus, vědu chápe jako sociální konstrukci, jako jeden z vysvětlujících mýtů.

Dnes jsme dospěli do období, kdy se teoretické definice zhmotňují v praxi. Má se za to, že Gramciho pojem kulturní hegemonie leží v jádru levicové uzurpace západního světa. Levicové ideje ovládly kulturu a školství, připravily tím půdu politickému vítězství, nebo taky konečné fázi všeho přirozeného.

Ideál diverzit, který tato levice prosazuje, je nebezpečný především svými vynucujícími aspekty, potenciální elity vykonstruované identity se snaží kolem sebe vytvořit menšinu, s perspektivou získání veřejných financí. Pozorovali jsme něco podobného, naštěstí bez politické relevance, v případě etnických a sexuálních menšin i ve střední Evropě.

V sedmdesátých letech vytvořil v USA Julian Samora národní radu Hispánců, která nastolila problém jiného typu vzdělávání a administrativních přístupů, podle jejích představ by asimilace byla špatná. Samora, vysoký univerzitní funkcionář, byl jmenován v americkém statistickém úřadě zodpovědným za přípravu censu v roce 1980. Jednoduše vypracoval ideologicky pokrokový fortšrift. Mexičané se ve všech předchozích censech považovali za část bílého obyvatelstvo, i když byli často vystaveni diskriminaci, jejich ideálem bylo splynutí s úspěšnými bílými. Po censu 1980 řada lidí začala vidět v Hispáncích jinou rasu.

Francouzský demograf Michela Tribalat píše ve Figaru, že kolébkou uvědomění rasových a sexuálních menšin byla Kalifornie. Nadace financované nejbohatšími kapitalisty měly roli spouštěče těchto procesů. Robert Shrank, funkcionář Fordovy nadace, která je silným instrumentem v uvědomění menšin, prohlásil, že nadaci financují antikapitalisté, o nichž se to neví. Podle jedné studie z roku 2018 stačí malé levičácké skupině extrémně vzdělaných bílých lidí přesvědčit pár malých rasových nebo sexuálních menšin, že jsou vykořisťovány, a ty se stanou jejím nejsilnějším politickým spojencem.

Důležitým krokem tohoto procesu bylo rozhodnutí americké administrativy v roce 1977, kdy se zavedly obligatorní kategorie v pracovních úřadech: Bílý, Černý, Hispánec, Asiat, Indián, původ z Aljašky. Skupinu Asiat z Číňanů, Korejců, Japonců, Indů atd. vytvořili marxisté indoktrinovaní Černými pantery, klíčovou roli hrála Lilian Fabros z Berkeley, aktivistka ideologií třetího světa. Tato populační skupina se v ničem nebránila asimilaci, navíc dosahuje nejlepších výsledků, dnes je tato populace diskriminována v univerzitních kvótách, podobně jako se dělo ve 20. letech s židy.

Politolog Ruy Teixera píše v roce 2019, že vítězství levicového pokroku přijde automaticky, stačí pár let počkat, až ještě víc naroste procento diplomovaných, kteří, jak se domnívá, jsou automaticky levicově indoktrinovaní a volí čím dál méně republikány. Americký (i francouzský) staťák mají v rukou progresívní lobby a levičácky deformující vědu univerzitní profesoři, výsledky jsou zmanipulované podle jejich humanistických projektů. Např. v Americe nastolili záměrnou reklasifikaci bílých Hispánců, tak, aby to vypadalo, že jsou nejméně produktivní skupinou, která nemá zájem se integrovat s ostatním bílým etnikem.

Velká aktiva univerzitních osvícenců je běžná před každým větším censem, celá věc je velmi triviální, jak se zbastlí dotazníkový formulář, tak progresívní nebo reakční budou výsledné statistiky. Ve spolupráci s lobbistickými skupinami umělých etnik a menšin, což je často dáno politickou inspirací bílých levičáků, se vytváří nové menšiny a potažmo nové politické vlivy a nároky na státní financování. Ředitelka francouzského staťáku může v televizi bezostyšně tvrdit, že imigrace je nevýznamně malá, do země podle ní přišlo předloni ke třiceti tisícům cizinců, prostě ji to ve staťáku podle dotazníkové klasifikace tak vyšlo.

Postmodernisté vytvořili doslovně průmysl pedagogické pokrokové intoxikace. Např. současný starosta New Yorku Blasio a ředitel školního odboru radnice nařídili v roce 2019 ředitelům škol okamžitě navrhnout opatření, která eradikují bílou nadřazenost. Podle jejich představ rovnost ve školství musí být ignorována, protože ve škole panuje strukturální rasismus. Blasio zrušil veřejné financování pro 9 státních gymnázií, které podle jeho mínění mají nadreprezentaci Asiatů.

Podle postmodernistů je obrana všeho, co považují za hegemonistické, toxická a tedy ilegální. Postmodernisté tvrdí, že přirozené právo, na němž jsou založeny státy a přirozená lidská práva, není než teoretickou konstrukcí, v případě amerických univerzitních kampusů je přirozené redukovat individuální svobodu a obzvlášť je třeba zakázat konzervativní ideje. Není to ojedinělý trapný náhled, ale režim, který se zmocnil většiny univerzit; německé a francouzské k tomu nemají daleko.

Píše pan Libor Číhal na meras.cz

Článek vyšel na svobodny-svet.cz




Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Vložit komentář: