EpShark

To, co předvádí současná vláda s rozpočtem, asi nejde nazvat jinak, než fiskální analfabetismus, který se asi nedá omluvit ani tím, že nás čekají volby.

Ve druhé polovině 20. století spatřil světlo světa nový ekonomický obor — teorie veřejné volby. Tato teorie v podstatě říkala, že každý politik, úředník nebo jiný státní zaměstnanec je také jen člověk se svými zájmy a tak je na něj nutné pohlížet. Na internetu je toho k této problematice poměrně dost, nicméně já chci zmínit jen jeden z jejích závěrů.

Ten říká, že v demokracii se veřejné rozpočty logicky propadají do schodků — lidé (voliči) chtějí co nejnižší daně, ale naopak žádají, aby jim toho stát zajistil co nejvíce statků, ideálně tak, aby už nemuseli za tyto statky platit. Tím, že tomu jdou politici naproti (chtějí být zvoleni), dochází k tomu, že se státní dluhy stále více a více prohlubují. Určitě stojí za připomenutí, že země eurozóny mají maastrichtskými kritérii předepsaný veřejný dluh maximálně do výše 60 % HDP. Realita je pak taková, že Řecko má dluh vůči HDP 176 %, Itálie 132 %, Francie 101 %, Belgie 104 %, atd.

Krásnou ukázku výše zmíněné poučky můžeme dnes vidět u nás. Zatímco se státní rozpočet propadá do stále většího schodku, vláda vymýšlí, jak snížit daně a zároveň zvýšit státní výdaje. Abychom to vzali popořadě, v posledním období spojeným s levicovými vládami (nejdříve Bohuslava Sobotky, poté Andreje Babiše) rostly tzv. mandatorní, tedy zákonem povinné výdaje státu. Zvyšování počtu úředníků a jejich platů, slevy na jízdném, už předtím dotace na solární energie, aj. To všechno stát musí ze zákona zaplatit, i kdyby se ekonomika zastavila úplně a státní rozpočet by byl zcela bez příjmů. A v případě ekonomické krize, jako je ta dnešní, je minimální manévrovací prostor státní výdaje přibrzdit.

Na druhou stranu spravedlivě přiznejme, že v současné vládě nikdo výdaje brzdit nechce. Abychom použili slova slavných levicových klasiků, takové plytké debaty, jak kde na to vezmeme (Maláčová) jsou únavné, navíc zdroje tu nepochybně jsou (Špidla). A stát dluhy platit nemusí (Paroubek). K tomu se dozvíme, že z krize se musíme proutrácet (tedy zvýšit spotřebu domácností). Jestliže stát naskočí na něco takového, je zle. Kdyby něco takového platilo, proč vůbec posíláme lidi do práce? Proč jim nenatiskneme jednoduše peníze, ať utrácí a blahobyt pak prostě musí přijít?

Není to tedy tak, že by vláda řekla — snížíme daně ze mzdy (což je jistě správně) a v návaznosti na to, protože to bude znamenat snížení příjmů státního rozpočtu, rušíme podporu solární energie, biopaliv, politických neziskovek, atd. atd. Je to tak, že sice budeme mít menší příjmy, ale k tomu ještě přidáme rouškovné důchodcům, zvýšíme platy, uměle budeme udržovat nízkou nezaměstnanost skrze ošetřovné, atd., atd. Schodek letošního rozpočtu není sám o sobě tragédie. Tragédie je, že nás velmi pravděpodobně čeká i v následujících letech a povede k postupnému narůstání státního dluhu.

Aby bylo jasno, důchodcům vyšší důchody přeji. Jednorázový vánoční příspěvek také. Ale bylo by dobré, abychom si uvědomili, že to nejsou peníze, které jsme vytvořili výrobou a obchodem. Jsou to peníze, které natiskneme a to jsou ty peníze, které vytváří inflaci. Předvánoční dárek tedy nebude zadarmo. Vzpomeňme si na to, až příští rok půjdeme nakupovat a vše opět bude o kapánek dražší. Tam cibule, jinde pečivo, potom brambory nebo jablka. V restauraci třeba oběd. Zcela jistě energie. Ale tak už to v ekonomii chodí. Něco je vidět, něco není. Hezky o tom psal už Frederick Bastiat.

Píše pan Zdeněk Říha na zdenekriha.blog.idnes.cz

Článek vyšel na svobodny-svet.cz