EpShark

[Hans Hermann Hoppe. Vyšlo jako 5. Kapitola  knihy “Demokracie, bůh který selhal”, 9. vydání, 2007]

 
Stát je teritoriální monopolní donucující - agentura, která se může zabývat trvalým, institucializovaným porušováním  práva na soukromé vlastnictví a vykořisťováním - ve formě vyvlastňování, zdanění a regulování - vlastníků soukromého majetku. (1) Pokud nepředpokládáme nic jiného než vlastní zájem části vládních činitelů, pak u všech států (vlád) můžeme očekávat, že využijí tento monopol, a dají tak najevo směřování směrem k nárůstu vykořisťování. Na jednu stranu to znamená vzrůstající domácí vykořisťování (a vnitřní zdanění). Na druhou stranu, a tento aspekt bude zvláště předmětem zájmu v následujícím textu, to znamená územní expanzi. Státy se chtějí vždy pokoušet zvětšovat své vykořisťování a daňovou základnu. Tím, že tak dělají, nicméně přicházejí do konfliktu s jinými soutěžícími státy. Soutěž mezi státy jakožto územními monopoly na donucení je ze své samotné nátury eliminující soutěží. Tj. může zde být jen jeden monopolista na exploataci a zdanění v jakékoliv dané oblasti; tak, od soutěže mezi různými státy můžeme očekávat podporování tendence směrem k rostoucí politické centralizaci a konečně k jednomu světovému státu. 

Pohled na západní historii ilustruje úspěšně platnost tohoto závěru. Na začátku 2. milénia se pro příklad v Evropě konstituovaly tisíce nezávislých politických jednotek. Nyní zbylo jen pár tuctů těchto jednotek. Zajisté také existují decentralizační síly. Byla zde progresivní desintegrace Otomanské říše od 16. století až do doby po 1. světové válce a ustavení moderního Turecka. Nesouvislé Habsburské mocnářství bylo od dob největší expanze za císaře Karla V. postupně rozbito, než zcela zmizelo a roku 1918 bylo založeno moderní Rakousko. A nedávno, před našima vlastními očima se rozpadla bývalá Sovětská říše. Je zde nyní více než tucet nezávislých států na půdě bývalého Sovětského svazu. Bývalá Jugoslávie se skládá nyní ze Slovinska, Chorvatska, Srbska, Makedonie a Bosny a Hercegoviny (a Černé Hory). A Češi a Slováci se rozdělili a vytvořili nezávislé státy. Nicméně převládající tendence byla v opačném gardu. Pro příklad během druhé poloviny 17. století se Německo skládalo z nějakých 234 zemí, 51 svobodných měst a 1 500 nezávislých šlechtických panství. Do raného 19. století celkový počet těchto tří kategorií spadl pod 50 a do roku 1871 bylo dosaženo sjednocení. Scénář v Itálii byl podobný. I malé státy mají historii expanzí a centralizace. Švýcarsko začalo v roce 1291 jako konfederace tří nezávislých kantonálních států. Do roku 1848 bylo jediným (federálním) státem s nějakými dvěma tucty kantonálních provincií. 

Murray N. Rothbard: Wall Street, banky a americká zahraniční politika

Navíc z globální perspektivy, lidský druh přišel blíže než kdy předtím k ustavení světové vlády. I před rozpadem Sovětské říše, si Spojené státy zajistili status hegemona nad západní Evropou (nejvýznamněji v Německu) a v zemích tichomořského lemu (nejvýznamněji v Japonsku) - jak indikuje přítomnost amerických sil a základen, pomocí paktů NATO a SEATO, pomocí role amerického dolaru jako konečné mezinárodní rezervní měny a amerického federální rezervního systému jako "věřitele" anebo "poskytovatele likvidity" poslední instance pro celý západní bankovní systém. A pomocí institucí jako Mezinárodní měnový fond (IMF), Světová banka a nedávno ustavené Světové obchodní organizace (WTO). (2) K tomu, pod americkou hegemonií neustále postupuje politická integrace západní Evropy. Se současným ustavením Evropské centrální banky (ECB) a evropské měny (euro), je Evropská unie téměř kompletní. Ve stejný čas byl pomocí Severoamerické smlouvy o volném obchodu (NAFTA) podniknut významný krok směrem k politické integraci Amerického kontinentu. Za neexistence Sovětské říše a její vojenské hrozby se USA ukázaly jako jediná světová a nesporná vojenská supervelmoc a světový „vrchní policajt“.

Podle obecného pohledu je centralizace obecně dobrá" a je progresivním hnutím, zatímco desintegrace a secese, i když někdy nevyhnutelné, představují anachronismus. Předpokládá se, že větší politické jednotky - a nakonec jedna světová vláda - znamená širší trhy a proto zvyšuje bohatství. Jako důkaz tohoto, je poukazováno na to, že ekonomická prosperita vzrostla dramaticky s nárůstem centralizace. Nicméně, než by to odráželo nějakou pravdu, tento ortodoxní pohled více ilustruje ten fakt, že historie je typicky psaná vítězi. Korelace anebo dočasná koincidence neprokazují kauzalitu. Ve skutečnosti, vztah mezi ekonomickou prosperitou a centralizací je velmi rozdílný od toho co prohlašuje ortodoxie a opravdu je téměř opačný. (3)

Politická integrace (centralizace) a ekonomická (tržní) integrace jsou dva kompletně oddělené fenomény. Politická integrace zahrnuje územní expanzi státní moci, moci zdaňovací a regulující vlastnictví (vyvlastňování). Ekonomická integrace je rozšířením meziosobní a meziregionální dělby práce a tržní participace. (4) V principu zdaňováním a regulováním soukromého vlastnictví vlastníků a příjemců tržního příjmu, jsou všechny vlády kontraproduktivní. Redukují participaci na trhu a vytváření ekonomického bohatství. (5) Jakmile byla ovšem přijata za svou existence vlády, pak nicméně žádný přímý vztah mezi územní velikostí a ekonomickou integrací neexistuje. Švýcarsko a Albánie jsou obě malé země, ale Švýcarsko ukazuje vysoký stupeň ekonomické integrace, zatímco Albánie nikoliv. Jak USA a bývalý Sovětský svaz jsou velké. Zatímco je mnoho dělby práce a tržní participace v USA, v Sovětském svazu neexistovala téměř žádná integrace, neexistovalo tam téměř žádné vlastnictví kapitálu. (6) Centralizace potom, může jít v ruku v ruce buď s ekonomickým pokrokem anebo s úpadkem. Pokrok je výsledkem toho, když málo zdaňovací a regulující vláda rozšíří své území na účet té, která vykořisťuje více. Pokud nastane opak, centralizace pak znamená ekonomickou dezintegraci a úpadek.  

Nicméně je zde vysoce důležité nepřímé spojení mezi velikostí a ekonomickou integrací. Centrální vláda vládnoucí nad územím velkého rozsahu - a ne méně také jediná světová vláda - nemůže přijít k existenci ab ovo (od úplného počátku). Místo toho, všechny instituce s mocí zdaňovat a regulovat vlastníky soukromého majetku musí začínat z malého stavu. Malost nicméně přispívá k umírněnosti. Malá vláda má mnoho blízkých konkurentů, a jestliže zdaňuje a reguluje svoje vlastní poddané viditelně více než její konkurenti, začne trpět emigrací práce a kapitálu a tomu odpovídající ztrátou budoucích daňových příjmů. Zvažme pro příklad jednu domácnost anebo nějakou vesnici jako nezávislé teritorium. Mohl by otec svému synovi nebo starosta své vesnici dělat to, co vláda Sovětského svazu dělala svým poddaným (to jest odepřít jim jakákoliv práva na soukromé vlastnictví kapitálu) nebo to co dělají všechny vlády západní Evropy a USA svým občanům (to jest vyvlastnit až 50 % jejich výrobního výstupu)? Zřejmě ne. To by buď byla okamžitá vzpoura a vláda by byla svržena nebo by následovala emigrace do blízké domácnosti anebo vesnice. (7)

Naopak vůči ortodoxii, tenkrát právě ten fakt, že Evropa měla vysoce decentralizovanou mocenskou strukturu složenou z bezpočtu nezávislých politických jednotek, to vysvětluje původ kapitalismu - expanze tržní participace a ekonomický růst - v západním světě. (8) To není náhoda, že kapitalismus prvně rozkvétal za podmínek extrémní politické decentralizace: v severoitalských městských státech, v jižním Německu a v secesionistickém Nizozemí. Soutěž mezi malými státy stran zdaňování poddaných, je přivádí do konfliktu se všemi ostatními. Jako výsledek mezistátního konfliktu, táhnoucího se po staletí, několik států uspělo v rozšiřování svých teritorií, zatímco jiné byly eliminovány nebo začleněny do jiných. Které státy v tomto procesu eliminace konkurence vyhrály, závisí samozřejmě na mnoha faktorech, ale v dlouhém časové periodě je rozhodujícím faktorem relativní množství ekonomických zdrojů, které jsou k dispozici vládě. (9) Skrze zdaňování a regulaci, vláda nepřispívá pozitivně ke vzniku bohatství. Místo toho paraziticky bohatství čerpá. Nicméně, může negativně ovlivnit existující bohatství. Podobné je to s jinými záležitostmi, čím nižší daně a nízké břemeno regulací uvalené vládou na její domácí ekonomiku, tím více má populace tendenci k růstu (kvůli vnitřním příčinám stejně jako kvůli imigračním faktorům), a tím větší množství doma vyprodukovaného bohatství, které vláda může nasadit do konfliktů se sousedními konkurenty. Z tohoto důvodu je centralizace často progresivní.

(1) Ohledně teorie státu viz Murray N. Rothbard, For A New Liberty (New York: Macmillan, 1978), česky vyšlo jako Manifest svobody (Praha: Ludwig von Mises Institut, 2015); idem, The Ethics of Liberty (New York: New York University Press, 1998), česky vyšlo jako Etika svobody (Praha: Liberální institut, 2005); idem Power and Market (Kansas City: Sheed Andrews and McMeel, 1977), česky vyšlo jako Ekonomie státních zásahů (Praha: Liberální institut, 2001); Hans-Hermann Hoppe, Eigentum, Anarchie und Staat (Opladen: Westdeutscher Verlag, 1987); idem, A Theory of Socialism and Capitalism (Boston: Kluwer, 1989); idem, The Economics and Ethics of Private Property (Boston: Kluwer, 1993); také Albert J. Nock, Our Enemy, the State (Delevan, Wisc.: Hallberg Publishing, 1983), česky vyšlo zde: https://www.mises.cz/clanky/nas-nepritel-stat-46.aspx; Franz Oppenheimer, The State (New York: Vanguard Press, 1914); idem, System der Soziologie, svazek 2: Der Staat (Stuttgart: G. Fischer, 1964); Anthony de Jasay, The State (Oxford: Blackwell, 1985).

(2) Stran role „fiat“ (papírových) peněz, centrální banky a mezinárodní (mezistátní) monetární spolupráce jako prostředku politické unifikace a nástroji ekonomického imperialismu, tj. vykořisťování „periferních“ států státy „dominantními“ viz Hans-Hermann Hoppe, „Banking, Nation States and International Polititcs: A Sociological Reconstruction of the Present Economic Order,“ v idem, The Economics and Ethics of Private Property; Jörg Guido Hülsmann, „Political Unification: A Generalized Progression Theorem,“ Journal of Libertarian Studies 13, číslo 1 (1977); také Murray N. Rothbard, Wall Street, Banks and American Foreign Policy (Burlingame, Calif.: Center for Libertarian Studies, 1995). Viz také poznámky 18 a 19 dále.

(3) Ohledně následujícího viz Jean Baechler, The Origins of Capitalism (New York: St. Martin's Press, 1976), zvláště kapitola 7; Hans-Hermann Hoppe, "The Economic and Political Rationale for European Secessionism," v Secession, State and Liberty, David Gordon, ed. (New Brunswick, N. J.: Transaction Publishers, 1998); také Eric L. Jones, The European Miracle (Cambridge: Cambridge University Press, 1981); Nathan Rosenberg and L. E. Birdzell, How the West Grew Rich (New York: Basic Books, 1986); David S. Landes, The Wealth nad Poverty of Nations (New York: Norton, 1998).

(4) Stran vzniku dělby práce a ekonomické integrace viz Ludwig von Mises, Human Action: A Treatise on Economics, Scholar's Edition (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1998), kapitola 8, česky vyšlo jako Lidské jednání: pojednání o ekonomii (Praha: Liberální institut, 2006), kapitola 8; Murray N. Rothbard, "Freedom, Inequality, Primitvism and the Division of Labor," v idem, Egalitarianism as a Revolt Against Nature and Other Essays (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 2000).

(5) Viz Rothbard, Power and Market, česky vyšlo jako Zásady ekonomie.

(6) Viz k tomu Ibid.

(7) Politická soutěž potom je daleko více efektivnějším opatřením limitujícím přirozenou touhu vlády rozšiřovat svoji exploatační sílu než v případě vnitřních ústavních omezení. Opravdu, pokusy některých teoretiků veřejné volby a "konstitučních ekonomů" zkonstruovat liberální model ústavy, musí člověk odmrštit jako beznadějně naivní. A to proto, že soudci ústavních a nejvyšších soudů jsou nedílnou součástí vládního aparátu, jehož moc mají dle předpokladů omezovat. Proč by měli chtít omezovat moc té stejné organizace, která jim poskytuje místa, peníze a prestiž? Předpokládat toto je nejen teoreticky nekonzistentní, tj. nekompatibilní s předpoklady vlastního zájmu. Tento předpoklad je také bez jakýchkoliv historických podkladů. I přes explicitní omezení moci centrální vlády obsažené v 10. dodatku ústavy USA, pro příklad, byla interpretace nejvyššího soudu USA, který interpretoval tento dodatek jako v podstatě neplatný a vyprázdněný. Podobně i přes ústavní garance soukromého vlastnictví v (západo-) německé ústavě, pro příklad německý nejvyšší soud po německém znovu sjednocení v roce 1990 deklaroval, že všechno komunistické vyvlastňování před založením NDR v roce 1949 je platné. Tak více než 50 % bývalé východoněmecké půdy používané pro zemědělství bylo přivlastněno (západo-) německým státem, než aby bylo vráceno původním vlastníkům, jak požaduje doslovná interpretace ústavy. Pozn. překladatele: případ konfederací zde není autorem probírán, ale mělo by pro ně platit to, co pro malé státy, tedy pokud jde (či spíše šlo) o skutečné konfederace.

(8) Důležitost mezinárodní "anarchie" pro vzestup evropského kapitalismu byl právem zdůrazněn Jeanem Baechlerem. Tak tento píše ve svých The Origins of Capitalism: "Konstantní expanze trhu, jak extenzivní tak intenzivní, byla výsledkem absence politického řádu rozprostírajícího se po celé západní Evropě." (str. 73); "Expanze kapitalismu má svůj původ a raison d'etre v politické anarchii... Kolektivismus a státní řízení uspělo jenom ve školních učebnicích." (str. 77). "Všechna moc směřuje k absolutismu. Jestliže není absolutní, je to proto, že nějaký druh omezení vstupuje do hry… ti co byli u moci v centru se neustále snažili tyto omezení narušovat. Nikdy neuspěli, a to kvůli důvodu, který se mi zdá být spojený s mezinárodním systémem: omezení moci jednat na venek a trvalá hrozba cizího útoku [dvě charakteristiky multipolárního systému] naznačují, že moc je také omezována vnitřně a musí spoléhat na autonomní rozhodovací centra, a tak může moc používat jen šetrně." (str. 78).

(9) Viz ohledně tohoto Paul Kennedy, The Rise and Fall of the Great Powers: Economic Change and Military Conflict from 1500 to 2000 (New York: Vintage Books, 1987). 

Článek vyšel na bawerk.eu