EpShark

Marxista a psychiatr Erich Fromm v knize Lidské srdce popsal diktátora Hitlera jako muže ovládaného láskou ke smrti. Což je dle něj nebezpečná psychická porucha, která nositele zbavuje lidskosti a normálních citů. Z růstu hnutí typu Extinction Rebellion či Black Lives Matter se zdá, že bílý Západ postihuje tato deviace kolektivně. Jako by zápaďané ztráceli chuť k životu.

Mladí lidé ležící na zemi a předstírající smrt. Bílí Američané klečící před černými v křečovitém gestu kolektivní viny. Výjevy jak z apokalypsy, či po pádu Říma. Co se stalo? Stihlo nás nějaké kataklyzma, jsme snad ve válce? Nikoli, jen zřejmě hromada lidí neví, proč žít. Zatímco naši předkové se rvali s přírodou a bojovali, aby navzdory nepřízni osudu doslova vydupali z chaosu a nebezpečí svobodný, bohatý a relativně bezpečný svět, který nám odkázali, hromada našich současníků tímto dědictvím hluboce pohrdá.

Ztratili jsme právo žít?

Nevděčnost? Hloupost? Obojí. Škoda, že zapomínáme na naše křesťanské kořeny, protože na tohle se dobře hodí čtvrté přikázání: „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi“. Zejména jde o tu druhou, méně známou část. Bílí flagelanti podporující Black Lives Matter (BLM) stejně jako aktivisté Extinction Rebellion (XR) asi netouží po dlouhém a dobrém životě. Skrytě touží po smrti. A chtějí s sebou vzít do hrobu celou tisíciletou civilizační stavbu, na níž ještě jejich rodičům tolik záleželo.

Co nám to jen připomíná? Ano, poslední chvíle Adolfa Hitlera, který byl také pevně přesvědčen, že německý národ ztratil právo žít. Ale nebyla to pravda. Šlo jen o konec jeho zvrácených idejí. Němci přežili a jsou dnes skvělou demokratickou a svobodnou zemí. Doufejme, že radikální sebevražedná hnutí skončí podobně jako nacismus. Coby ostudné memento, na jak velké scestí se může dostat civilizovaný člověk, pokud podlehne nekrofilii.

Bojovníci za klimatickou a rasovou spravedlnost se zaklínají čistými cíli. Ale v jádru nejsou lepší než nacisté a komunisté. I jim jde o zotročení a ovládnutí bližních. Jen to dělají chytřeji. Neužívají hrubou sílu, útočí na emoce. Hlavně na tu vůbec nejsilnější, dokonce silnější než strach: na stud. Bílí se mají stydět, že jsou bílí, muži se mají stydět, že jsou muži, lidé se mají stydět, že jsou lidé. Hitler a Stalin potřebovali pocit studu zapudit, aby přiměli soukmenovce a soudruhy páchat ty nejhorší zločiny, mazaní neomarxisté ho hypertrofují.

„Hnutí posledních dnů civilizace“

Člověk, který nemá rád sám sebe, nemá rád ani ostatní. Proto je tento nový typ aktivismu tak zatraceně nebezpečný. Nutí své následovníky, aby se nenáviděli. Ovšemže by si to nenechalo líbit tolik lidí, kdyby v blahobytné a bezpečné společnosti sami neztráceli vůli a motivaci rvát se o život a své místo v něm. Zato v nových zemích Evropské unie „Hnutí posledních dnů civilizace“ narazilo. My jsme totiž ještě zdaleka tak nezbohatli a hrozby a nepřátele vidíme všude. Jsme ve srovnání se Západem vlastně barbaři.

Pro něco je ovšem dobré být barbarem. Protože daleko více řešíte, jak přežít, než důvody pro něž žít. Naši radikálně levicoví aktivisté se většinou narodili po roce 1989 a jsou daleko více Zápaďany než my, kteří jsme tenkrát zvonili klíči. Se vším dobrým, ale někdy i špatným, co to obnáší. Jsou svobodnější, vzdělanější, kulturnější, nejsou xenofobní, mají celoevropský rozhled. Ale také jsou náchylnější trpět civilizačním splínem, až nenávistí k vlastní kultuře (oikofobií) a nutkáním své nekrofilní vize vnucovat všem ostatním.

Tito určitě skvělí lidičkové nechápou, proč se v Česku nedokáží nijak zvlášť prosadit s kampaněmi typu MeToo, Black Lives Matter a celou tou politicky hyperkorektní šikanou. Bdělí rozsévači dobra umějí srovnat každého bílého mužského šovinistu do latě dřív, než cekne Twitter, a když je vzpurný, dosáhnou jeho vyhazovu z práce dřív, než přeslabikuje Zuckerberg. Jenomže co na Západě tak skvěle fachčí, u nás nefunguje, respektive nemá ten dopad. Neboť jsme barbaři, opět se vším dobrým i špatným, co k tomu patří.

Spása od barbarů?

Poslední léta zažíváme temnější stránky našeho barbarství. Nenávist, závist, netolerance, nostalgie po komunismu a volání po vládě pevné ruky ohrožují základy polistopadového režimu. Ale na druhé straně je tu hodně lidí, kteří ctí pravé hodnoty Západu více než mnozí z těch, kteří se narodili v zemích s nepřerušenou demokratickou tradicí. Tóra nás ostatně učí, že mesiášství není dáno rodem a privilegii, ale skutky a vírou. Pokud se nám podaří očistit Česko od reliktů komunismu, můžeme Západu pomoci zbavit se nekrofílie.

My, děti sametové revoluce, věříme v hodnoty Západu. Ty jsou však pod útokem, tentokrát nikoli z Ruska, ale z vlastních řad. Židovsko-křesťanská morálka je prý kolonialistická a rasistická. Kapitalismus vykořisťuje už nejen dělníky, ale i zvířata a planetu. Parlamentní demokracii je třeba nahradit radami (sověty) pracujících i nepracujících. Vláda práva je údajně represivním nástrojem v rukách bílých šovinistů. Vědecké myšlení diskriminuje příslušníky jiných kultur, protože je v rozporu s jejich tradicí.

Barbar se zkrátka může chovat mesiášsky a příslušník vyvoleného národa barbarsky. Ovšemže také barbar barbarsky, což teď v Česku vidíme. Problém je obrazně řečeno v tom, že my pořád trčíme jednou nohou v bolševismu, čili „ještě“ nejsme Západem a Západ jím „už“ není, začíná se hroutit, ztrácí své hodnoty a vůli přežít. Přesto: milovníci svobody odmítají jak pohrobky komunismu, tak novou radikální levici a přejí si starý dobrý „imperialistický“ Západ z bondovek a projevů Churchilla, Reagana či Thatcherové.

Fascinace zkázou

Mám rád skutečný, původní Západ. Obdivovatelé úspěchů reálného socialismu, Putina a Zemana mě dráždí úplně stejně jako propagátoři Extinction Rebellion, Me Too, Black Lives Matter a úspěchů reálného progresivismu, který je novou totalitou pro 21. století, dalším pokusem popřít úctu ke svobodě a důstojnosti jedince. Hyperkorektníci pohrdají právem každého člověka žít si po svém stejně jako nacisté a komunisté, jenom nahradili fyzický teror psychoterorem. Nakonec čím jiným je oikofobie než rodnou sestrou xenofobie?

Samozvaní strážci (sami si říkají „bdělí“ — woke up) jediných správných postojů samozřejmě neuznávají nic jako svobodu projevu, myšlení, vyznání, svědomí. Ale je to ještě daleko horší, oni nerespektují ani jedno z úplně nejzákladnějších práv, jímž je právo na soukromí. Nepovolený názor ani nemusíte říci veřejně. Stačí „zhřešit“ soukromě, v uzavřeném kruhu. Jakmile se kacířské řeči zmocní novodobí Timurovci, stane se předmětem veřejného posouzení, ostouzení a odsouzení — a trest je okamžitě vykonán.

Důslednost, s níž „šiřitelé dobra“ profesně i lidsky likvidují ty, co jim překážejí, je děsivá. A těžko se chápe, kde se bere. Dokud si nevzpomeneme na Frommův popis nekrofilních osobností: „Hitler byl fascinován zkázou. Zatímco v letech, kdy měl úspěch, se mohlo zdát, že chce zničit jen ty, jež považuje za své nepřátele, dny soumraku bohů na konci ukázaly, že ho nejvíce uspokojovalo to, když mohl být svědkem úplné a absolutní zkázy: zkázy německého národa, zkázy těch, kdo byli kolem něho, ba zkázy sebe sama.“

Nekrofily přitahuje zmar a smrt. Hitlera fascinoval válkou zničený Berlín, ale i v míru aktivisté XR a BLM inscenují obrazy konce světa, nebo přinejmenším civilizace. Zdravý přístup, kdy necítíte nenávist k sobě ani k druhým, je v tom, že rasové (či jiné) rozdíly nevnímáte a neprožíváte. Zkuste si test pohledem na obálku posledního Reflexu s černým Hitlerem s vlasy jako komunistická černošská aktivistka Angela Davisová. Pokud to s vámi nic neudělá, nevyvolá ani úšklebek, ani rozhořčení, nejspíš nejste ani xenofob, ani oikofob.

Zvládneme to!

Mileniální chiliasmus není novým jevem. Snad ho i tentokrát překonáme. Nechce to zas tolik: uchovat kousek starého dobrého Západu, přidat k němu trochu zdravé barbarské krve z východu, nestydět se za vlastní kulturu, ale rozvíjet ji, protože k její nejzákladnější hodnotě, jíž je láska k člověku a úcta k jeho důstojnosti, se může přidat každý. Síla západní civilizace se vždy rodila z rozmanitosti. Ostatně život je pluralitní, autoritativní je pouze smrt.

V rámci vzájemné spolupráce přebíráme z info.cz

Článek vyšel na svobodny-svet.cz