EpShark

Rasista, sexista, republikán. Tato slova jsou prakticky zaměnitelná — alespoň podle většiny profesorů, novinářů a celebrit. Takže, jak je to doopravdy? Pojďme se podívat na historii.

Republikánská strana byla založena v roce 1854. První program Republikánské strany, přijatý na prvním národním shromáždění strany v roce 1856, sliboval porazit, cituji, „dvojí pozůstatek barbarství: polygamii a otroctví.“

Ten „dvojí pozůstatek“ se šířil do západních území. Republikáni se obávali, že když se z těchto území stanou státy, polygamie a otroctví by se mohly stát trvalou součástí amerického života. Polygamie — manželství jednoho muže s více ženami — devalvovala ženy a dělala z nich druh majetku. Otroctví samozřejmě dělalo totéž s černochy. Doslova.

Demokraté byli tak proti republikánům a jejich postoji k otroctví, že v r. 1860, pouhých šest týdnů po zvolení prvního republikánského prezidenta Abrahama Lincolna, Jižní Karolína, stát ovládaný demokraty, odhlasoval odtržení od Unie. Občanská válka, která následovala, byla nejkrvavější válkou v americké historii. Vedlo to k přijetí 13. ústavního dodatku republikány, který osvobodil otroky; 14. dodatek jim dal občanství a 15. dodatek jim dal volební právo.

V roce 1870 složil přísahu první černý senátor a první černý kongresman — oba republikáni. Každý černý poslanec ve sněmovně až do roku 1935 byl republikánem. A každý černý senátor do roku 1979 zrovna tak. I první ženou v Kongresu byla republikánka; první hispánský guvernér a senátor byli republikáni. První asijský senátor? Pochopili jste.

Republikáni také dodrželi svůj závazek hájit práva žen. V 1862 bylo Morrillovým zákonem proti bigamii v převážně republikánském Kongresu skoncováno s polygamií.

V roce 1920, po 52 letech opozice demokratické strany, byl 19. dodatek ratifikován díky republikánskému kongresu, který tlačil na demokratického prezidenta Woodrowa Wilsona, aby upustil od opozice vůči právům žen. V závěrečném součtu pouze 59 procent sněmovních demokratů a 41 procent demokratů Senátu podpořilo volební právo žen. Srovnejte si to s 91 procenty republikánů a 82 procenty republikánů Senátu. Ano, „válka se ženami“ se vedla — a vedla ji demokratická strana.

Ale zatímco republikáni vyhráli hlavní bitvu za práva žen, boj za černošská občanská práva měl před sebou ještě dlouhou cestu. Ve 20. letech prohlásil republikánský prezident Calvin Coolidge, že práva černochů jsou „stejně posvátná jako práva kteréhokoli jiného občana“.

Naproti tomu, když slavný sprinter Jesse Owens, skalní republikán, získal čtyři zlaté medaile na olympijských hrách v Berlíně v roce 1936, byl demokratickým prezidentem Franklinem Rooseveltem ignorován. Roosevelt si pozval do Bílého domu pouze bílé olympioniky.

O dvě desetiletí později to byl republikánský prezident Dwight Eisenhower, který poslal 101. výsadkovou divizi doprovodit černošské studenty do školy v Little Rocku, když arkansaský guvernér Orval Faubus — demokrat — odmítl uposlechnout soudní příkaz k rasové integraci státních veřejných škol.

Projednávání zákona o občanských právech z roku 1960, který zrušil volební daně a další rasistická opatření, jež měla zabránit černochům v hlasování, blokovalo 18 demokratů po dobu 125 hodin. Z republikánských senátorů nebyl proti návrhu zákona ani jeden. Navazující zákon, zákon o občanských právech z roku 1964, je jednou z legislativních dominant americké historie. I ten překonal obstrukce demokratů díky drtivé republikánské podpoře.

Můžete si myslet, že to všechno už patří minulosti. Co udělali republikáni pro ženy a černochy v poslední době? Odpověď, kterou byste uslyšeli od profesorů, novinářů a celebrit, je „nic moc“. A tentokrát by měli pravdu. Měli by pravdu, protože republikánská strana zachází s černochy a ženami jako s každým jiným: žádné zvláštní výsady.

Demokratická strana to nedělá a nikdy nedělala. Dnešní demokraté zacházejí s černochy a ženami jako s chudáky, kteří se sami o sebe nedokážou postarat. Je to jen jiný způsob pohrdání.

Ano, existuje strana s dlouhou historií rasismu a sexismu… ale nejsou to republikáni.

KonzervativníNoviny.cz

Článek vyšel na svobodny-svet.cz