EpShark

Pod tímto uhrančivým titulkem se pokusil Jan Štern v Lidových novinách vysvětlit kulturní válku, která cloumá západním světem. Parafrázuji. Těch, co je víc, toť nespokojenci, odcizení veřejnému životu a politice. Proč?

 Protože liberální demokracie vytváří nerovnost, dělí občany na schopné a neschopné a ti, co prohráli, se dnes bouří. Vzpoura davů. Odmítají politické řešení, volí politiky, s nimiž se identifikují, protože jsou jim podobní (Trump) a nabízejí jednoduchá hesla.

Jak k tomu došlo, ptá se autor, inu to „postmoderní svět vnesl naléhavě do veřejného prostoru obhajobu práv menšin, LGBT, gender, etnické menšiny a tato témata nejsou obecně sdílená“. (…) „Společnost se rozdělila na dvě nekompatibilní části, zastánce liberální a neliberální demokracie.“ „Žádná jednoduchá řešení s nerovností neexistují, ale nám ti neschopní nenaslouchají, můžeme se umluvit a uargumentovat, pro nás je pozdě.“

Doufám, laskaví čtenáři, že jste se taky zasmáli. Kouzlo nechtěného. Autor tápe a záležitosti prosté jsou mu temnou záhadou.

Tak především, dnešní zuřivý rozkol nezavinila příjmová nerovnost demokracie a vztek neschopných. Ta existuje na světě odjakživa a v demokratických státech je nižší než v diktaturách. Nezaměstnanost v USA navzdory masivnímu náporu imigrantů je dlouhodobě zanedbatelná (dnes 2,49 %), poměr příjmů se od 70. let nezměnil, vyšší střední vrstva vzrostla z 12 na 30 procent. V peněženkách tragický rozkol společnosti proto nehledejme. Ani fiktivní „postmoderní svět s naléhavými tématy“ nezavinil americkou kulturní válku, jež se později přenesla do Evropy. Zadělali na ni jako obvykle politici.

Pod náporem hnutí za lidská práva a proti segregační praxi v jižanských státech uzákonil prezident L. Johnson v roce 1965 imigrační zákon, kterým zrušil kvóty podle národností, přestal chránit bílou většinu a její etnické rozložení. Zničil tak kompromis Demokratické strany s dělnickou, tehdy ještě značnou, většinou zastoupenou odbory i církvemi a otevřel zemi přistěhovalcům z třetího světa. V 70. letech stoupla imigrace čtyřnásobně. Velkoprůmysl a vyšší střední vrstva se z masy levné pracovní síly radovaly, dělnická třída ztratila svůj tradiční domov.

„S úpadkem odborů,“ píše politolog Michael Lind ve své poslední knize Nová třídní válka, „ztrácejí dělníci svou reprezentaci a vliv na politiku, kulturu a ekonomii, vládu a veřejný prostor ovládá technokratická diplomovaná oligarchie a imigrační konsenzus duopolu.“

Krizi politiky způsobila strana, která si říká liberální (vzhledem ke své averzi vůči národnímu státu), to ona na základě své absolutní představy vyřadila z politiky téměř polovinu amerického národa. A aby toho nebylo málo, vymyslela si ideologii identitární společnosti složenou z rasových a různých bizarních menšin, na níž postavila svou moc, a zničila jednotu multietnického liberálního nacionalismu, nikoli odcizení a neúspěšní, jak píše Štern.

Demokracie se netýká primárně pravdy, nýbrž usiluje o kompromis mezi různými zájmy. Jestliže dnes považují progresivisté své oponenty za fašizující zabedněnce a konzervativci si totéž myslí o nich, tak je to s námi opravdu zlé. Trump bohužel spor vyhrocuje, podstatně však snížil imigraci a odmítá vyhrocený pokřik údajně utlačovaných menšin, proto taky vyhraje podruhé. Dokud se však nezbavíme ideologie politické korektnosti a nepřestaneme zdůrazňovat politický význam menšin, nezavládne smír. Podstata „liberální“ demokracie je totiž národní, jistěže toleruje a chrání menšiny, ale nedělá z nich politikum. Multikulturní nesoudržné společnosti může vládnout pouze diktátor.

Píše pan Alexander Tomský na Novinky.cz

Článek vyšel na svobodny-svet.cz