EpShark

Impíčment aneb Jak tři roky okopávat kotníky sám sobě

25. 2. 2020



Gone with the wind… Ano, právě názvem klasického románu Margaret Mitchell z roku 1936 by se dal asi nejlépe shrnout výsledek tři roky trvající zoufalé snahy demokratů zbavit Donalda Trumpa úřadu.

U nás známe tento román z doby občanské války pod názvem Jih proti Severu a paralela je tu přiléhavá i proto, že pokus o impíčment bylo vlastně takové vyvrcholení tři roky trvající americké politické a názorové války. Sice se v ní nestřílelo, ale přesto nekončí bez zranění a celkem nepěkných šrámů — především na pověsti a vnímání USA v zahraničí. Válka, která vypukla jen proto, že někteří nedokázali unést férovou demokratickou volbu a její výsledek…

Abychom demokratům zase tolik neubližovali, dodejme, že výhru Donalda Trumpa, zvláště na začátku jeho dlouhého prezidentského maratonu, čekal málokdo. Mezi demokratickým táborem tak dlouhou dobu převládal dojem, že proti blonďatému a jak se dnes s oblibou říká „kontroverznímu“ byznysmenovi to bude mít Hillary Clintonová celkem snadné. Výhrou si ostatně byla jistá i ona sama — ještě tři měsíce před volbami koupila za více než 1,5 milionu dolarů nemovitost sousedící s jejím domem, kam měla po svém zvolení v plánu nastěhovat tajnou službu.

Když se ovšem žádná výhra nekonala, začala Hillary kopat kolem sebe — nejčastěji ovšem směrem ke svému demokratickému soupeři z primárek, Berniemu Sandersovi, nebo šéfovi FBI Jamesi Comeymu. Ze studené sprchy v podobě Donalda v Bílém domě se ovšem nevzpamatovala nejen Hillary, ale ani část veřejnosti. Stačí si vzpomenout na antitrumpovské demonstrace v ulicích Atlanty, Austinu, Denveru nebo třeba Portlandu — tedy ve městech se širokou demokratickou základnou. Stačí si vybavit obrázky chlapců a děvčat, kteří hysterickým brekem dávali najevo svou frustraci, přičemž shořela i nejedna americká vlajka (například před newyorskou Trump Tower).

Vyšponované emoce a volební zklamání by se asi po čase uklidnily, jako ostatně po každých volbách. Jenže to bychom nesměli žít v době, kdy se demokratické rozhodnutí voličů respektuje jen do té míry, do jaké se to „někomu“ líbí nebo hodí. A tak se rozjel kolotoč stupidních fám a obvinění, která napřed začala údajným ruským vměšováním do prezidentských voleb a pokračovala „ukrajinskou kauzou“. Tři a půl roku trvající martyrium, během kterého demokratičtí kongresmani ani tak nestříleli po Donaldu Trumpovi, jako spíše po svojí vlastní zemi a po její image.

Martyrium, během kterého svět v přímém přenosu sledoval, jak světová mocnost číslo jedna trapně podráží nohy sama sobě, jak samu sebe vehementně kope do kotníků a chová se jako trucovité děcko jen proto, že zkrátka poražený nedokáže prohru unést… Jak svého největšího rivala, Rusko, obviňuje z toho, že si do Bílého domu dosadil svého člověka — což by přece sebevědomá světová jednička za živého Boha nemohla přiznat, i kdyby to snad nakrásně měla být alespoň náznakem pravda. Že to navíc žádná pravda nebyla, je pak o to horší!

Po středečním hlasování v Senátu je tady jasné, že více jak tři roky snahy zbavit se demokraticky zvoleného prezidenta jsou definitivně Gone with the wind. Šrámy, které tahle zbytečná válka vyvolala jen kvůli neschopnosti respektovat demokratickou volbu, ale zůstanou. Na druhou stranu Boží mlýny melou sice pomalu, ale zato jistě. Dokonce i v politice! Takže chaos/ostuda, jež demokraté v americké politice vyvolali, se jim jako bumerang vrací zpět. Jednak v podobě Trumpovy zatím největší veřejné podpory, ale především v podobě chaosu/ostudy, jež demokraté momentálně zažívají při výběru svého vlastního prezidentského kandidáta. Dobře jim tak!

Píše paní Karolina Stonjeková na prima.iprima.cz

Článek vyšel na svobodny-svet.cz




Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Vložit komentář: