EpShark

…aneb Logická otázka, která musí zaznít

Letos v zimě to bude dvacet let, co proběhla slavná televizní stávka, chcete-li krize v České televizi. Člověk, který pečlivě sleduje společenské dění, musí nabývat nezvratného dojmu, že je po dvaceti letech našlápnuto na takové malé televizně-krizové repete. Zatímco tehdy byl ale jablkem sváru post generálního ředitele, dnes je středem mediální vřavy volba členů Rady ČT — pouhých šesti členů z patnácti. Přitom vzhledem k reálným kompetencím, které Rada má, bychom si možná vyhrocené diskuse mohli ušetřit. Jenže to by Česká televize nesměla být některými považována za zlaté tele, na které se nesahá. Za jejich zlaté tele, abychom byli úplně přesní…

Televizní krize před dvaceti lety měla přinejmenším dva důsledky. První byl, že se vyhloubily příkopy mezi televizí a některými politiky, kterým to potom uměla televize ve svých pořadech náležitě spočítat — což v řadě případů umí a dělá dodnes. No a mezi jinými politiky a televizí se naopak příkopy krásně zahladily a nastala až neuvěřitelná symbióza, která rovněž trvá. Druhý důsledek pak byl, že se z ČT stal jakýsi stát ve státě. Nedotknutelná instituce, jejíž práce se z principu nekritizuje a nepochybuje se o ní. Ale na kterou zároveň musí všichni, ať už spokojeni jsou, nebo nejsou, povinně ze zákona platit.

Oba dva důsledky pak vedly k tomu, že se Česká televize proměnila v jakýsi VIP klub stále těch samých intelektuálů, komentátorů a (bývalých) politiků, kteří jsou na obrazovce ČT, lidově řečeno, pečení vaření, aniž by se tam kdy dočkali názorového oponenta. Televizi pak de facto nevnímají jako médium veřejné služby, ale jako svoje médium. Jako médium, jímž šíří mezi veřejnost nikoli informace, ale svůj názor a své postoje. Ty jediné správné postoje. Do značné míry by se dalo říci, že ČT pro tyto lidi vlastně plní roli jakési afirmativní terapeutické skupiny, kde se tito lidé mohou navzájem přesvědčovat v názoru, že ten jejich pohled je jediný správný. Nejde o to, servírovat fakta, a samotný názor už nechat na divácích. Naopak! Cílem je totiž právě názor sám o sobě.

Problém ovšem tkví v tom, že jde o názor, který u větší částí společnosti nerezonuje. To ostatně ukazují téměř každé volby a dění, ať už u nás, nebo v zahraničí. Ukázal to brexit, proti kterému vedla Česká televize svatou válku od začátku až do konce, či přesněji do minulého pátku. Ukázalo to zvolení Donalda Trumpa, ač proti němu (a pro Hillary) bojovala televize tak vehementně, jako by snad měla možnost volbu amerického prezidenta ovlivnit. Ukázalo to drtivé vítězství Borise Johnsona — ačkoli ČT celkem nepokrytě fandila Jeremy Corbynovi (což je přinejmenším zvláštní s ohledem na to, že jde o levicového extremistu se sklony k antisemitismu). Ukazuje to odmítavý přístup Čechů k neřízené masové migraci, ale i skeptický postoj k EU či k zavedení společné měny. O co více dává Česko i okolní svět najevo, že tyto názory nepreferuje, o to více a silněji je třeba držet „televizní lajnu“.

A právě proto je i z volby pouhých šesti radních z patnácti takové haló. Proto se z této volby dělá div ne mýtický souboj dobra se zlem nebo — jak je dnes módní — Východu se Západem. Proto se pod drobnohled dostávají politické názory kandidátů — tu na budoucnost EU, tu na euro nebo na domácí politiku — přestože politické názory kandidátů nejsou vůbec relevantní vzhledem k tomu, že Rada ČT je ze zákona jen kontrolním orgánem veřejnosti bez možnosti jakkoli zasahovat do obsahu vysílání.

Jestliže někteří lidé považují Českou televizi za „svou“, pak logicky musí být jejich i Rada. Nikdo, kdo nesdílí jejich názor, v té Radě nemá co dělat. A tak Rada sice má ze zákona reprezentovat veřejnost, ale nesmí v ní zasednout například moderátor, který bude dělat rozhovory s prezidentem — byť toho prezidenta volilo přes 50 % voličů. Nesmí v ní zasednout dáma, která se coby ekonomka skepticky staví k euru — byť zavedení společné měny odmítají i více jak dvě třetiny veřejnosti. Takový je pohled těch, kteří si veřejnoprávní médium zprivatizovali pro sebe a své názory.

S tím se ale nutně dere na povrch jedna zásadní otázka, kterou časem bude někdo nucen nejen vyslovit, ale především zcela vážně zodpovědět: Pokud si ČT a někteří intelektuálové a politici zakládají na tom, že je televize názorově odtržena od většiny veřejnosti, není už tím pádem nejvyšší čas, odtrhnout ji od veřejnosti také finančně…? Službu by přece měl platit ten, kdo je s kvalitou dané služby spokojen. A nikoli ten, jehož názory jsou pro samozvané „vlastníky“ České televize nepřijatelné!

Uvádí paní Karolina Stonjeková na prima.iprima.cz

Článek vyšel na svobodny-svet.cz