EpShark

Od kolektivismu ke kolektivismu

17. 11. 2019



K nadcházejícímu 30. výročí pádu komunistické diktatury nabízím čtenářům Úvod z mé knihy Trh a stát, která vyšla v roce 1996, a na jejíž platnosti se NIC nezměnilo.

Všimněte si, že jsem neřekl k 30. výročí získání svobody. A to proto, že svobodu jsme nezískali a nemáme ji, jsme jí nesmírně vzdáleni, stejně jako celý svět. Tím nijak nezpochybňuji, že pád komunistického režimu a následná politicko-ekonomická transformace byly nesmírně pozitivním historickým předělem, který lidem umožnil začít žít alespoň trochu jako lidé, jako myslící bytosti. A samozřejmě si vážím a oceňuji všechny, kdo k úspěchu transformace přispěli.

Toto jsem před 23 lety v Úvodu knihy napsal:


Transformace, která se v naší zemi odehrává po zhroucení komunistického režimu v roce 1989, již výrazně změnila tvář naší společnosti. Někteří říkají, že její politická dimenze již proběhla (nastolení politické demokracie), jiní dokonce tvrdí, že i ekonomický legislativně-institucionální rámec je již v tzv. posttransformační fázi. Mohlo by se tedy zdát, že transformace se rychle chýlí ke konci. Má-li být měřítkem pokročilosti transformace srovnání naší legislativy a proporce privatizovaného majetku se západoevropskými či jinými civilizovanými zeměmi, které poválečný komunistický totalitní režim neprožily, lze proti hodnocení našeho stavu jako ukončené transformace sotva něco namítat. Můžeme tedy být v zásadě spokojeni? Nikoli. Transformace, kterou již málem považujeme za historii, není tou zásadní transformací, kterou zoufale potřebujeme k přežití, tak jako ji potřebuje celý svět. Je pouze transformací od kolektivismu ke kolektivismu.

Totalitní politický režim a centrální plánování byly pokusem o praktické naplnění jisté představy o společenském uspořádání, byly marnou snahou o konzistentní uplatnění altruisticko-kolektivistické etické teorie. Ta je základem morálního a politického chaosu civilizace 20. století, základem připraveným filozofií konce století osmnáctého, celého století devatenáctého a dvacátého. Altruisticko-kolektivistická filozofie požaduje, aby nejvyšší hodnotou, kterou by měl jednotlivec sledovat, tj. za standard morálky (měřítko všech ostatních hodnot) nebyl jeho vlastní život, nýbrž ostatní lidé, kolektiv, společnost, „lidstvo". Podle této filozofie existuje něco takového jako „společenský” zájem či prospěch, kterému se jednotlivec musí podřizovat, jinak jeho chování není správné.

Kolektivistická etika, jejímž vyústěním v politice je etatismus, je negací metafyzické identity člověka jako člověka. Člověk vždy rozhoduje mezi dvěma alternativami: sledovat svůj vlastní život a štěstí nebo je nesledovat. Nesledovat svůj vlastní život znamená volit neexistenci, volit smrt. Etika obětování sebe sama ostatním je rozumem nezdůvodnitelná, neospravedlnitelná, je kontradiktorní. Člověk již samotným faktem, že vůbec žije, implicitně akceptuje svou existenci. Je-li jeho morálkou sebeobětování, svou existenci popírá.

Kolektivismus a altruismus nejsou idejemi filozoficky primárními. Jsou vyústěním iracionálních teorií poznání. Vycházejí z ignorování racionální tvorby, významu, kontextu a hierarchie pojmů, z arbitrárních představ a víry. Konkrétní praktické formy uplatňování kolektivismu v politice etatismu jsou diktovány libovolnými představami těch, kteří v danou chvíli reprezentují „společenský zájem” či mystickou autoritu. Oprostit se od kolektivistického vidění reality znamená mimo jiné pochopit, že nic takového jako „společenský zájem”, „veřejný prospěch” apod. neexistuje.

Poválečným vládám zemí východní Evropy se podařilo dovést myšlenky této filozofie do značné míry praktického uplatnění. Nejvyšší míru konzistence při uplatňování kolektivistické morálky však dosáhlo sovětské impérium, a to již ve třicátých letech našeho století. Dramatická historická zkušenost tak potvrdila to, co filozofie může jinak odvodit pouze dedukcí: konečným důsledkem jakékoli iracionální filozofie — včetně kolektivismu — je smrt.

Jedním z největších omylů naší současnosti je představa, že rozšíření filozofie kolektivismu bylo nějak omezeno jen na ty země, ve kterých vládly (a někde ještě vládnou) totalitní režimy. Filozofie kolektivismu totiž naprosto dominuje celé euroamerické civilizaci 20. století — dodnes. Na rozdíl od bývalých totalitních systémů východní Evropy však nebyla na Západě její praktická aplikace zdaleka natolik konzistentní (chcete-li extrémní). Proto mnozí podlehli fikci, že Západ zůstal věrný civilizačním hodnotám (svoboda, právo, apod.). Ve skutečnosti se kolektivistické filozofii podařilo na Západě tyto hodnoty díky pojmovému chaosu natolik ohrozit, že rozdíl mezi bývalými totalitními režimy východní Evropy a moderními formami etatismu západních demokracií byl pravděpodobně menší ve srovnání s obrovskou vzdáleností, na kterou se Západ v tomto století vzdálil ideji a praktickému uplatnění svobodné společnosti.

Mentální klima české společnosti vždy bylo a stále je velmi blízké západoevropskému. Naše země konečné destruktivní důsledky kolektivismu „na vlastní kůži” prožila. Většina lidí však kolektivismus chápe jako nějakou odrůdu totalitního režimu, jako nejvyšší úlohu jedné strany, jako absenci „plurality” apod., a tudíž žije v domnění, že zhroucením takových režimů je kolektivistická politika zažehnána. Protože kolektivismus je filozofickým myšlením a nikoli jen otázkou politiky, která je jeho důsledkem, pád totalitního režimu není rozhodujícím vítězstvím. Politické a hospodářské změny, které u nás po listopadu proběhly a probíhají, se odehrávají stále v rámci kolektivistické mentality. Jsou to změny, které extrémní (důslednější) aplikaci kolektivismu nahrazují jeho umírněnou (méně důslednou) odrůdou charakteristickou pro západní Evropu a USA, které jsou přirozeným inspiračním zdrojem našich intelektuálů.

Dokud se filozofii nepodaří zvrátit stávající intelektuální kolektivisticko-altruistický trend, nepodaří se nám ani žádné jiné zemi dosáhnout svobodné společnosti a udržet ji. Zápas o svobodnou společnost (tj. kapitalismus) nemohou vyhrát ekonomové, byť budou sebelépe vyvracet omyly socialistů a odvolávat se na „růst” a „prosperitu", které socialismus není schopen zajistit. K obhajobě kapitalismu, jako politickému zajištění svobody, je třeba především pozitivních (tedy obhajujících a nikoli kritizujících) argumentů etických, které ekonomie nemůže nabídnout, protože k tomu není kompetentní. Jsou to filozofové a nikoli ekonomové, kteří dnes — tak jako již po dvě uplynulá století — prohrávají svůj zápas se socialisty a etatisty všech odstínů. Lidé vždy bojovali a vždy budou bojovat za to, co považují za správné. Je to morálka altruismu, která je po staletí v rozporu s politikou svobody. Je to morálka altruismu, pro kterou lidstvo umírá, přestože ekonomové pravdivě odvozují prosperitu a bohatství z morálky egoismu. Je to morálka altruismu, která je rozumem nevysvětlitelná a v rozporu z životem člověka. Úkolem filozofie je identifikovat a obhájit správnost morálky racionálního egoismu a ukázat, že volba altruismu je v konečném důsledku volbou destrukce.

Po druhé světové válce se ve filozofii objevila zbraň, kterou lidstvo zoufale potřebuje. Jde o to ji co nejvíce poznat. Je jí objektivistická teorie pojmů spojená se jménem americké filozofky Ayn Rand. Právě tato teorie dává racionální obsah pojmům etickým a politicko-filozofickým a ospravedlňuje existenci a funkce státu ve společnosti.

Cílem následujícího pojednání je poukázat v rámci omezeného rozsahu této knihy prostřednictvím jen některých nejzávažnějších politicko-ekonomických témat na jejich mnohem hlubší filozofické souvislosti, zejména pak na fundamentální princip vztahu státu a jednotlivce — princip individuálních práv. Chtěl bych, aby tato kniha inspirovala čtenáře k uvažování nad tím, že právě filozofie (a nikoli ekonomie) je vědou, která v konečné instanci směruje historii lidstva. Filozofie je systematickou integrující disciplínou, která se — díky svému úpadku v posledních dvou stoletích — bohužel příliš podceňuje a zanedbává jako „v praxi nepoužitelné abstraktní teoretizování” — a to nejen v laické veřejnosti ale nezřídka i mimofilozofických vědeckých kruzích. Přitom všechny ostatní vědy a obory lidské činnosti včetně nejprimitivnější rutinní práce na filozofii plně spočívají. Abstrakcí není jen filozofie, ačkoli právě tato disciplína je vrcholem abstraktního uvažování. Abstrakcí je však každá naše myšlenka, každý pojem, každé slovo, které vyslovíme. Kdo se dosud příliš nezamýšlel nad fundamentálními souvislostmi mezi filozofií a našimi každodenními myšlenkami či pojmy, neměl by zapomínat na to, že nejhlubšími kořeny masové destrukce lidských životů v dějinách lidstva nejsou nemoci, přírodní katastrofy nebo patologičtí jedinci, nýbrž právě ideje a jejich nositelé. Ti, kteří je nabízejí i ti, kteří je přijímají.


Trh a stát. Nakladatelství Svoboda, Praha 1996

Jiří Kinkor

Článek vyšel na svobodny-svet.cz




Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Vložit komentář: