EpShark

SME minulý týden zveřejnilo sérii článků, v nichž holandský fotograf Kadir Van Lohuizen představuje svůj pohled na klimatické změny a situaci s odpady ve světě. Lohuizenovy fotky ukazují skládky po celém světě, jakož i různé stupně zpracování odpadu. Tyto fotky mají být podle SME ukázkou toho, že svět směřuje k apokalypse. Jak totiž končí varovný článek SME o odpadech:

„Pokud se svět nezačne zamýšlet nad snižováním odpadu a bude k němu přistupovat jako ke zdroji, další generace se utopí ve vlastním odpadu.“

Naštěstí, problémy s tvorbou odpadu ve světě článek významně přeceňuje a ve skutečnosti žádná apokalypsa nehrozí. Řešení tohoto, jak je ukázáno níže do velké míry vykonstruovaného problému, může být navíc v mnoha případech kontraproduktivní a paradoxně vést k plýtvání zdroji. Některé návrhy na řešení problémů s odpadem by tak mohly být do jisté míry samonaplňujícím se proroctvím, neboť by svět mohl přiblížit k apokalyptickým vizím o světě zaplaveném odpadem.

Manipulace jako pracovní metoda

Vypadá to tak, že v SME mají dvojí metr na boj proti fake news a manipulaci. V článcích s Lohuizenem se totiž objevilo několik zásadních faktických chyb, případně zavádění.

Zavádějící je navíc samotná práce Lohuizena už z principu. Jeho práce je totiž založena na čistě anekdotickém základě — fotí náhodně (nebo pečlivě) vybraná místa, která nějakým způsobem mají reprezentovat celkový vývoj situace ve světě. Je to podobné, jako kdybych vyfotil teploměr v chladnější letní den a řekl, že je to ukázka toho, že ke klimatickým změnám nedochází. Koneckonců, jak Lohuizen přiznává, manipulativnost jeho focení není náhodná, ale cílená. Jak totiž v rozhovoru SME uvedl:

„Samozřejmě. My novináři máme takovou chybu, že si předem představujeme, jak by naše reportáže měly dopadnout.

Určíme si, jak mají vypadat a co jimi chceme říct. Musíme mít alespoň základní scénář, nemůžeme vyjít do terénu nepřipraveni. Jenže když se na tento scénář příliš upneme, může se stát, že věci budeme posilovat.

Až na místě přece zjistíme, jaký je rozdíl mezi našimi představami a tím, co si reálně můžeme ze své cesty přinést. Je třeba se přizpůsobit. Ani to se však někdy nedá. Pokud jdu na místo a zjistím, že ten naskicovaný příběh odtud nepřinesu, neposílím ho, jednoduše odejdu.“

Jinak řečeno — Lohuizen má představu o tom, jak na nějakém místě nafotí „důkazy“ o úpadku světa. Ale když tam přijde a tyto „důkazy“ úpadek světa neukazují, Lohuizen „prostě odejde“. Jeho fotografie tak ukazují pouze jednu, tu negativní část reality a z principu tak nikdy nemohou dokázat, že svět se zlepšuje.

Lohuizen také hovoří o tom, jak se snaží manipulovat fotky barvami. Černobílé fotky totiž podle něj nemusí vyvolat dostatečně znepokojivý pocit:

„Projekt stoupajících moří si však vyžádal barvu, aby lépe vynikly kontrasty. Když jste totiž někde v Pacifiku a fotíte jeden z těch utěšených ostrovů, při záběru z větší dálky vypadají bílé pláže bezchybně a podmanivě.

Když se však přiblížíte, vidíte něco zcela jiného a ten pohled na zaplavené oblasti je skličující. Abyste dokázali věrně zachytit kontrast mezi vzdálenou krásou a utrpením zblízka, potřebujete barvu.

Podobně tomu bylo i při projektu Wasteland. V černobílém provedení nebyly záběry na hory plastů vůbec tak znepokojivé jako skutečnost.

Nevyvolávaly ten pocit, který jsem měl, když jsem se na hromadu odpadků díval vlastníma očima. Tento pocit dokázali vzbudit až fotky, na kterých odpadky hýřily barvami.“

Sám přitom přiznává, že právě černobílá fotka zvýrazňuje podstatu:

„Myslím si, že lépe fotím černobíle, tehdy vypnu barevný filtr i ve vlastních očích. Černobílá fotka zvýrazňuje podstatu, vše nepodstatné částečně nebo úplně odfiltruje.“

Ale podstata zjevně není důležitá, ta zřejmě jen odpoutává pozornost. Důležité nejsou fakta a celkový stav ve světě. Důležité je to, jak znepokojený je člověk, když bez vhodného kontextu vidí na fotkách hory odpadu.

Lohuizen také mluvil i o tom, jak se katastroficky mění počasí v Amsterdamu:

„My se do reality probouzíme až teď, když už extrémy počasí zažíváme také. V Amsterdamu je sice srpen nejteplejší měsíc v roce, ale průměrná teplota se pohybuje kolem 17 stupňů Celsia. Minulý týden tam bylo 32 stupňů.“

Ano, Lohuizen má pravdu, že v Amsterdamu bylo v srpnu 32 stupňů. Jenže to byla jen nejvyšší teplota během jediného dne v srpnu. Jaký význam, kromě manipulace, tedy má porovnávat tyto dva údaje, je mi neznámé. Reálná průměrná teplota letos v srpnu v Amsterdamu dosáhla 19 stupňů, což je více než dlouhodobý průměr, ale není to tak dramatické.

Skládky nezaplavete svět odpadem

Jedním z hlavních problémů, na který kritici „nadměrné“ produkce odpadu upozorňují, je to, že pokud je odpad uložen na skládkách, zabírá místo a případně poškozuje životní prostředí úniky škodlivých látek do půdy nebo ovzduší. Skládkování odpadu tak má být neudržitelná aktivita, protože odpad by nakonec zaplavil celou planetu a lidé, kteří by se náhodou „neutopili ve vlastním odpadu“, by trpěli, protože by museli bydlet blízko skládky odpadu.

Naštěstí realita opět není taková dramatická. Jako příklad si vezměme USA, ve kterých je produkce odpadu na obyvatele zásadně vyšší než ve většině ostatního světa. Pokud by USA od dnešního dne nerecyklovaly ani jeden kilogram odpadu a veškerý odpad by jen skládkovaly, odpad za 1000 let by se dal uložit na skládkách s rozlohou jen 2500 čtverečních mil.

Vzhledem k tomu, že celkové území USA má 3 794 083 čtverečních mil, by tak šlo jen o 0,066 % celkového území, čili zhruba o třetinu méně než tisícinu území USA. Zmíněných 2500 čtverečních mil navíc předpokládá, že populace USA se zdvojnásobí a spolu s ní i tvorba odpadu. Ani při nereálném předpokladu nulové recyklace a ani v zemi, která produkuje mimořádné množství odpadu na obyvatele, tak žádné zaplavení odpadem nehrozí.

Lohuizen však poukazuje na to, že kromě problému s tím, že odpad zabírá místo, zejména otevřené skládky škodí životnímu prostředí:

„Ani netřeba připomínat, že zejména otevřené skládky mají závažné environmentální dopady v důsledku vypouštění metanu. Škodlivé je i otevřené spalování pro jeho negativní dopady na životní prostředí a zdraví.“

Takové zdraví škodlivé skládky nebo spalovny se však vyskytují zejména v chudých zemích. V bohatších zemích skládky životnímu prostředí často neškodí prakticky vůbec. Modernější skládky navíc dokáží zachytit zmíněný metan, který se v nich tvoří a využít ho k výrobě elektrické energie. Terminologií Lohuizena — odpad se stává zdrojem i při jeho skládkování.

Navíc ani necelá tisícina území USA by v případě tisíciletého skládkování nebyla nevyužitelnou. Běžnou praxí v moderních skládkách totiž je to, že po jejich naplnění se zapečetí, aby do okolního prostředí nemohly uniknout škodlivé látky, a následně se mohou zasypat hlínou a využít například jako golfové hřiště, lyžařská sjezdovka, parkoviště, nebo pro jiné účely.

Ne zcela vzdálená představa, že buď budou lidé odpad „ekologicky“ recyklovat nebo odpad skončí na zdraví škodlivých skládkách případně ve spalovnách, tak je falešným dilematem. Škodlivé skládky v chudých zemích rozhodně nebudou nahrazeny drahou recyklací, při které i tak velká část odpadu končí opět jen na skládkách. Realističtější alternativou pro tyto země jsou modernější skládky, případně spalovny. Například jako spalovny, které v Tokiu fotografoval i Lohuizen. Ty jsou vůči životnímu prostředí tak šetrné, že je lze stavět i v hustě osídlených oblastech, bez obav o zdraví lidí:

„Spalovna Toshima je jedna z mnoha spaloven v centrálním Tokiu. Město Tokio prohlašuje, že jsou natolik sofistikované, že je naprosto bezpečné stavět je v hustě obydlených městských oblastech, a nepředstavují žádné zdravotní riziko.“

Stále rostoucí produkce odpadu tak rozhodně nepředstavuje riziko, že svět bude zaplaven odpadem.

Šetření zdrojů pro budoucí generace

Druhým ze dvou hlavních problémů, na který kritici „nadměrné“ produkce odpadu upozorňují je to, že vysoká tvorba, případně nízká recyklace odpadu vede k vyčerpávání omezených zdrojů. To připravuje lidi v budoucnu o suroviny a zároveň to vede k větší spotřebě energií a jiných zdrojů dnes.

V první řadě, navzdory násobnému nárůstu světové populace a zároveň spotřeby na obyvatele planety, jsou dnes suroviny dostupnější než před 200 lety, případně jako po celou předchozí historii. Ceny surovin, očištěné o inflaci, totiž v průběhu času klesají.

I to je důvod, proč ekolog Paul Ehrlich prohrál sázku s ekonomem Julianem Simonem. Ehrlich totiž, podobně jako ekologové dlouhodobě před ním a po něm, prohlašoval, že ceny surovin v budoucnu stoupnou. V roce 1980 ho tak Simon vyzval, aby se za svou předpověď postavil i finančně a aby si vybral jakékoliv suroviny a jakékoli budoucí datum, vzdálené více než 1 rok, a v případě, že ceny těchto surovin stoupnou, Simon mu dá 10 000 dolarů. V případě prohry měl Ehrlich zaplatit Simonovi.

Ehrlich si vybral měď, chrom, nikl, cín a wolfram. Sázka se uzavřela k 29. září 1980, přičemž k vyhodnocení mělo dojít o 10 let později. Ehrlich nakonec sázku kompletně prohrál, jelikož cena všech 5 surovin klesla a v případě cínu a wolframu dokonce o více než polovinu.

Samozřejmě, množství materiálních surovin na této planetě je omezené. Ale to, jak efektivně, a zda vůbec, budou využívány, záleží na té nejdůležitější „surovině“ — lidské mysli. Jen díky ní je možné přírodní zdroje využít k produktivním účelům. Například ropa byla během prakticky celé lidské historie jen černou a smradlavou tekutinou, která lidem nepřinášela žádný užitek. Ale dnes, jen díky inteligenci lidské mysli, ropa slouží, ať už přímo či nepřímo, miliardám lidí na světě.

Trh navíc přirozeně vede lidi k šetření zdroji. Vyšší vzácnost surovin se totiž odrazí ve vyšších cenách těchto surovin, což vede k několika věcem:

1. Lidé spotřebovávají méně dané suroviny a používají, případně hledají k dané surovině alternativy
2. Vyšší cena suroviny motivuje k vývoji efektivnějších těžebních technologií, díky kterým je možné získat z daného zdroje více surovin než dříve
3. Vyšší cena suroviny motivuje i k využívání nebo hledání ložisek surovin, které dosud nebylo rentabilní využívat nebo hledat
4. Nakonec — vyšší cena dané suroviny motivuje lidi, aby ji sami od sebe, čili bez donucení vlády a bez pocitu sebeobětování, přirozeně více recyklovali

Tyto principy vedou k samoregulačnímu systému, který prakticky vylučuje nadměrné vyčerpávání zdrojů ve stavu, kde je solidní ochrana soukromého vlastnictví a vláda trh příliš nedeformuje. To je také důvod, proč se například ropa měla spotřebovat už nesčetněkrát, ale ve skutečnosti se zřejmě nespotřebuje nikdy.

Snaha o šetření zdrojů pro budoucí generace tak není nutná. Tento proces totiž probíhá automaticky a jeho nepochopení znamená to, že fakticky budoucím generacím bude zanecháno méně zdrojů. Obhájci netržního (čili s jiným než ziskovým cílem, přičemž zisk znamená, že člověk proměnil stávající zdroje na zdroje vyšší hodnoty) šetření materiálních zdrojů jsou totiž na špatné straně historie. Trendy v průběhu lidské historie jsou jasné — ceny materiálních surovin klesají, zatímco ceny lidských zdrojů stoupají. Netržní recyklace tak využívá stále dražší zdroje na „šetření“ stále levnějších zdrojů.

Samonaplňující se proroctví

Není proto právě netržní recyklace nezodpovědným drancováním zejména, ale nejen lidských zdrojů, na úkor budoucích generací? Nemluvě o tom, že právě takový přístup může vést k tomu, že lidé skutečně budou zaplaveni odpadem. Z důvodů různých „ekologických“ iniciativ totiž lidé mají doma často několik popelnic (na plast, papír, kovy, sklo, smíšený odpad, potravinový odpad, …) namísto jednoho a v rámci „ekologického“ přístupu se také často snižuje frekvence odvozu odpadu.

Lidé jsou tak obklopeni (zaplaveni?) nejen větším množstvím odpadu, ale i po delší dobu. To je vrací do minulosti, kdy se ne z ekologických rozmarů, ale kvůli reálným materiálním omezením lidé nemohli efektivně zbavovat odpadu (například výkalů) ze svého okolí, což vedlo k šíření různých chorob. Takový stav je možné do značné míry stále vidět v chudých zemích.

Navíc recyklace samotná je výrobním procesem. Pro recyklaci surovin je třeba používat více popelářských aut, které v souhrnu spálí více nafty a na výrobu kterých se spotřebovalo více surovin. Je třeba postavit třídící střediska a nakonec místa, kde se bude vytříděný odpad transformovat na použitelné suroviny. Zároveň se plýtvá obrovským množstvím lidských zdrojů, když lidé věnují svůj čas třídění a jinému zpracovávání odpadu doma.

V případě, kdy recyklace probíhá jen díky státním dotacím nebo regulacím (např. lidé musí povinně separovat odpad), to znamená, že všechny tyto věci dohromady spotřebují více vzácných zdrojů než by spotřebovalo vyhození daného odpadu a následně vytvoření nových surovin. Kolik ropy, lidského času a jiných zdrojů jsou lidé ochotni obětovat na zrecyklování jedné plastové láhve? Ve stavu, kdy vláda zmiňovanými dotacemi a regulacemi izoluje recyklaci od tržních signálů, neexistuje žádný limit, jakého by toto plýtvání mohlo dosáhnout.

Navíc toto potěmkinovské „šetření zdroji“ z dlouhodobého hlediska znamená méně reálně ušetřených zdrojů. V první řadě samozřejmě kvůli tomu, že zdroje vyplýtvané při netržní recyklaci by se využily na řešení důležitějších problémů. A v druhé řadě kvůli tomu, že stát brání vzniknutí reálného trhu s recyklací surovin, a tak i hledání způsobů recyklace, které by mohly zdroje šetřit skutečně, čili i bez pomoci vlády. Dostáváme se tak k tomu, že ne odpad samotný, ale neuvážený boj proti odpadu sám plýtvá zdroji a vrací lidi v tom nejhorším možném smyslu do minulosti.

Připomíná to tak vtip:

- Čím svítili socialisté před tím, než svítili svíčkami?

- Elektřinou

Píše pan Filip Vačko na slovenském MenejŠtátu.sk

Článek vyšel na svobodny-svet.cz