EpShark

Samuel Marec nedávno napsal článek s názvem „Takto bude vypadat konec budoucnosti“, ve kterém vyjadřuje velké obavy z dopadů klimatických změn na lidskou civilizaci. V tomto článku však zároveň ukazuje množství příkladů nešťastného postoje ke klimatickým změnám, v důsledku kterých může být boj proti těmto změnám škodlivější než klimatické změny samotné, případně že vidí svět negativněji, než reálně je. Vzhledem k tomu, že tyto příklady jsou u klimaalarmistů poměrně časté, je dobré se na ně podívat blíže.

Klimatizací proti klimatickým změnám

„Problém je v tom, že už tam jsme, jen si to neuvědomujeme. Zvyšující se teplota jsou jen čísla, ale my máme klimatizaci; ledovce možná tají, ale nevidíme to; je nám nepříjemně teplo, ale přežijeme. Zatím se to dá snést.“

Využívání klimatizace a jiných věcí, díky kterým lidé snadněji snášejí nepříjemné počasí, není jen ukázkou zaslepenosti lidí („já mám klimošku, mě klimatické změny netrápí“). Jsou to i příklady toho, že dopady nepříjemného počasí se dají snížit tím, že se mu lidé přizpůsobí, mimo jiné technologiemi jako je klimatizace. Může se zdát, že jde o projídání budoucnosti (nyní mi je chladněji, ale oteplovat se bude ještě více). Ale v první řadě, tento proces je do velké míry samoregulační — cena za využívání klimatizace může v nějakém bodě dosáhnout takové výšky, že se člověk raději přestěhuje do chladnější oblasti. Nebo nadále spotřebovává hodně peněz za klimatizaci, ale o to méně peněz mu zůstane na jinou spotřebu, která by také pravděpodobně zvyšovala CO₂.

A zadruhé, v principu nejde o vůbec nic nového. Lidé se v důsledku své (ne)schopnosti přizpůsobit se počasí stěhovali od nepaměti. A také díky dnešním technologiím je možné obývat oblasti, které by v minulosti prakticky obyvatelnými nebyly, případně je lze obývat efektivněji (například vyšší hustota obyvatelstva díky vícepatrových budovám, při zachování nebo zvýšení standardů bydlení).

Čím více vody pro bohaté v bazénech, tím lépe

„Stále častěji se říká, že izraelsko-palestinský konflikt je nakonec konfliktem o vodu — a tedy o přežití — v poměrně nehostinném regionu. Na kopci nad Hebronem se například nachází izraelská osada Kirjat Arba. Palestinci žijí v nedostatku (vody), ale v osadě v zahradách najdete bazény.

Palestinci jsou nespokojeni, ale židé se brání: vodu tahají z hloubky několika kilometrů, mají na to technologie, které něco stály. Vodu je třeba si zasloužit, proč by se o ni měli dělit?“

Toto je fakticky poukazování na příjmové rozdíly a v jistém smyslu odsuzování bohatství. Je to jako říct, že na jedné straně se bohatí lidé vozí v limuzínách a dopřejí si drahá jídla, ale na druhé straně mnozí chudí nemají kde bydlet a nemají co jíst. Ale bohatí nejsou sami o sobě bohatými na úkor chudých. Naopak, bez privilegií státu může na trhu člověk zbohatnout jen díky tomu, že bude poskytovat lidem zboží nebo služby, které si cení více než peníze, které za ně platí. Jinak řečeno, zbohatnout může jen díky tomu, že pomáhá bohatnout i jiným.

V případě s vodou a bazény to znamená dvě věci. Zaprvé, díky zbohatnutí lidí koupajících se v bazénech je v Izraeli (nebo jinde) méně chudých lidí. A zadruhé, díky „luxusu“ pro bohaté, čili čerpání vody ke koupání v bazénech, mají lepší dostupnost vody i chudí. Na povrch se totiž dostane voda, která by bez bohatých zůstala nedostupná a celková dostupnost vody se tak zvýší. Z dlouhodobého hlediska je situace pro chudé ještě příznivější — technologie totiž v průběhu času zlevňují, a tak zatímco dnes si vodu z pár-kilometrové hloubky mohou dovolit jen bohatí, za nějaký čas si ji budou moci dovolit i chudí. Bez prvotní investice bohatých by se této vody chudí nikdy dočkat nemuseli.

Více bohatství = lepší planeta

„V první řadě budete muset obyvatelům Číny a Indie, tedy více než dvěma miliardám lidí, vysvětlit, že jejich touhy a aspirace jsou sice hezké, ale nesmí příliš zbohatnout, protože bohatství znamená spotřebu a spotřeba znamená znečištění.“

Ano, vyšší spotřeba aplikovaná mechanicky — tedy, že spotřeba se zvýší a všechno ostatní na světě zůstane stejné — povede k většímu znečištění. Ale vyšší spotřeba, jak nám ukazuje historie, vede i ke třem dalším důležitým věcem, které mohou mít větší vliv na klima než možný nárůst znečištění:

1) S nárůstem životní úrovně (a spotřeby) dochází k poklesu porodnosti. I kdyby se tedy spotřeba na obyvatele v důsledku vyšší životní úrovně zvýšila, v úhrnu může spotřeba díky menší populaci klesnout. Odhlédneme-li od migrace, v Evropské unii mezitím více lidí umírá, než se rodí, takže i kdyby spotřeba na obyvatele zůstala v EU stejná, jen z důvodu poklesu populace by celková spotřeba v EU, nehledě na migraci, z dlouhodobého hlediska přirozeně klesala.

Naopak v Africe populace prudce roste. Zatímco v roce 1955 bylo v Africe 252,7 milionů obyvatel, v roce 2018 to bylo již 1 276 mld. obyvatel. V průběhu 64 let tak africká populace narostla na více než 5násobek. Pokud použiji mechanickou extrapolaci, která je často používána u modelů vývoje a dopadů klimatu, tak za dalších 64 let, čili do roku 2083, bude mít Afrika 6,38 miliardy obyvatel. Nebylo by tedy rozumnější zvýšením životní úrovně přirozeně snížit porodnost, než násilím udržovat obyvatelstvo chudých zemí v chudobě, která vede k masivnímu nárůstu populace?

2) Častý kámen úrazu environmentálních řešení — lidé jsou vnímáni jako pasivum a ne jako aktivum. Noví lidé nejsou jen nové hladové krky, ale i další hlavy, které mohou vymýšlet nové nápady jak efektivněji využívat stávající zdroje. Podstatná část světa dnes provádí pouze primitivní práci a pracuje zejména na zabezpečení základních životních potřeb. Spolu s bohatnutím chudých narůstají i jejich možnosti vzdělávání a lidé se mohou namísto manuální práce věnovat sofistikovanějším věcem, jako jsou věda a výzkum, nebo třeba zefektivňování výroby nebo prodeje výrobků a služeb, případně zvyšování přidané hodnoty práce. To, že lidé jsou z dlouhodobého hlediska více aktivem, než pasivem dokazuje i to, že i když za posledních 200 let světová populace vzrostla na zhruba 7násobek, došlo také k masivnímu nárůstu životní úrovně lidí. Jinak řečeno, 7 miliard lidí využívá stejnou planetu a tytéž zdroje více než 7krát efektivněji, než 1 miliarda lidí před 200 lety.

3) S nárůstem životní úrovně se lidé více zajímají o ochranu životního prostředí. Z tohoto pohledu by environmentální „osvícené“ bránění zbohatnutí chudým zemím bylo vrcholem pokrytectví. Pokud by totiž v minulosti někdo podobně bránil zbohatnutí západních zemí, dnes by je environmentální problémy stejně nezajímaly, neboť by se museli donekonečna točit v kruhu naplňování základních životních potřeb. A samozřejmě to také znamená, že po nárůstu životní úrovně v Africe nebo zemích jako jsou Indie a Čína, tam bude důraz na čisté životní prostředí podobný jako na západě. K hledání environmentálních řešení se tak, i díky budoucímu lepšímu vzdělání, připojí většina obyvatel této planety.

Jednotná v rozmanitosti

Mimochodem, to, že se nelze dohodnout na jedné globální dohodě a jednom řešení pro celé lidstvo, pokládám za pozitivní věc. Samozřejmě, soustředění na jedno řešení může přinést určité výhody. Ale za mnohem lepší řešení, než všechno vsadit na jednu kartu, považuji konkurenci mezi nápady — jelikož ta vymění 1 globální řešení za 7 miliard decentralizovaných řešení. Motivaci hledat řešení totiž má každý jeden člověk, ať už z nějakých mesiášských pohnutek, nebo proto, že díky efektivnějšímu řešení může dosáhnout zisku. A pokud bude nějaké řešení obzvlášť dobré, je předpoklad, že se jím inspirují i ostatní lidé. To je však méně pravděpodobné právě při globálních, centrálních, vynucovaných řešeních. Pokud totiž něco funguje, lidé to podpoří i dobrovolně a nemusí do toho být nuceni.

Totalitní peklo — řešení horší než samotný problém

„V rámci druhé možnosti se tak vzdáme zbytečností a soustředíme se jen na věci, které potřebujeme k přežití. Sice relativně pohodlné, ale přece jen přežití. A neuděláme-li to z vlastní vůle, situace si to vyžádá.

Cvičně si to představme jako kvóty na osobu a den, týden, měsíc. Nikdo vám neřekne, že nesmíte letět do Baku, ale pokud poletíte, nejblíže dva měsíce budete do práce chodit pěšky, přinejlepším na kole.“

Toto je scénář maximálního totalitního pekla. Takový systém totiž z podstaty věci (osobní doprava tvoří jen menšinu produkce emisí CO₂) musí zasahovat mnohé, prakticky všechny oblasti života lidí. Na jeho čele by tak nutně musely být byrokrati, kteří by lidi nechali žít jako zvířata v klecích. Tito byrokraté by totiž lidem povolovali, kolik a kam mohou cestovat, kolik a čeho mohou jíst, jak často se mají sprchovat a kolik vody mají použít na spláchnutí záchodu (to se snažila regulovat i Evropská komise, ale po kritice návrh stáhla). To je stav, který by prakticky zaručeně byl horší než jakékoliv, byť jen trochu realistické scénáře klimatických změn.

Běžní lidé vs politici

Marec také poukazuje na plýtvání lidí, kteří do Ázerbájdžánu cestují sledovat britské fotbalisty, případně na instagramové influencery:

„I toto je dobrý příklad: instagramoví influenceři se hrnou do Pripjati v podstatě proto, aby dobře vypadali na fotkách a to je dokonale absurdní.“

Ale cestování stovek politiků, jejich asistentů a souvisejícího personálu na nesčetné klimatické konference po celém světě není o nic lepší. Navíc instagramoví influenceři a fotbaloví fanoušci obvykle letí v letadle spolu s dalšími lidmi, ale u politiků bojujících proti klimatu je typické spíše to, že letadlo letí jen pro ně. Přitom zmiňovaným politikům by stejně dobře namísto létání posloužily i videokonference. Navíc, díky úspoře času, by bez cestování mohli bojovat proti klimatu ještě udatněji.

Trh všechno vyřeší

„Energeticky náročné je i zasněžování sjezdovek či přeprava masa.“

Mezi plýtvacími aktivitami jsou v článku zmíněny i tyto dvě. I tyto činnosti totiž spotřebovávají mnoho zdrojů, a tak by je bylo dobré omezit. Ale právě toto je jeden ze základních principů volného trhu — větší spotřeba zdrojů vede k vyšší ceně, a to vede k nižší poptávce po dané věci. Upozorňování na šetření nákladů tak je podobně zbytečné, jako upozorňování někoho na to, aby nezapomněl na svůj zisk. Zisk a náklady jsou totiž dvě strany téže mince. A energeticky méně náročné aktivity tak mají přirozenou tržní výhodu oproti energeticky více náročným aktivitám.

Nevíme co neumíme

„O změně klimatu toho ve skutečnosti víme pramálo a nevíme ani to, zda opatření, která nyní považujeme za dostatečná (a nepřibližujeme se jim), opravdu dostatečná jsou.

Nevíme, jaké důsledky bude mít mizící biodiverzita, nevíme, zda nespustí řetězovou reakci, a nevíme, co to vlastně znamená. Zhroucení ekosystému, který tvoří samostatný problém, není jen prázdnou hrozbou.“

Toto je rozumný přístup, jelikož skepticizmus je základem bádání a hledání toho co funguje a co nefunguje. Ale pokud se Marec obává, že se při předpovědi reality můžeme mýlit a realita ohledně klimatu může být ještě horší, není důvod automaticky předpokládat, že to nemůže být přesně naopak — že buď vývoj klimatu, jeho dopady, nebo schopnost lidí se mu přizpůsobit, budou mnohem pozitivnější, než se dnes může zdát. A kterákoliv pozitivní možnost automaticky znamená, že z případné klimatické krize zřejmě žádná krize nebude.

Zároveň však z toho vyplývá jedna další hrozba. Problémy, jako je například snižující se biodiverzita, s klimatickými změnami souvisí jen nepřímo. Například některá environmentální opatření mohou snížit emise CO₂, ale na úkor snížení biodiverzity, případně zhoršování dalších důležitých věcí. To obzvláště platí při pomyšlení na náklady obětované příležitosti — peníze, které jsou přímo investovány do snižování CO₂ jsou penězi, které nemohou být přímo investované například do boje za větší biodiverzitu. Ani totalitní centrální plánování, které by drasticky omezilo emise CO₂, by tak nezaručilo, že životní prostředí si v úhrnu polepší.

Konflikty z obavy před konflikty

„Takto velké výzvě a potřebě tak velké změny lidstvo dosud nečelilo. Pokud se i podaří, mnohem menší změny — vynález knihtisku, hospodářská krize — vedly k obrovským konfliktům.“

Dopady klimatických změn mohou vést ke konfliktům. Ale těžkopádný boj proti klimatickým změnám může konfliktů přinést ještě více.

Pesimismus oproti světlé budoucnosti

„Nyní budeme najednou čelit stárnutí populace, nezaměstnanosti, hospodářskému propadu, populační explozi, vzájemné izolaci, zmenšujícímu se území, klesajícímu množství zdrojů, extrémnímu počasí a migraci stovek milionů lidí.“

Toto jsou pesimistické předpovědi, které by různí „bojovníci za kritické myšlení“ při aplikování stejného metru měli označit za fake news. Ukazuje totiž nejen extrémně pesimistickou interpretaci každé možné události, ale také ignoruje pozitivní události, které mohou navíc nad těmi negativními převážit. Na klesající množství zdrojů upozorňují environmentalisté, kteří jen mechanicky extrapolují data, již více než 200 let. Pravda je však stále přesně opačná — dostupnost zdrojů neustále roste a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo kdykoliv v budoucnu změnit. Zní to extrémně neintuitivně, přímo logicky nemožně, ale je to tak.

Vysvětlení najdete například na tomto místě, ale ve zkratce jde mimo jiné o tyto faktory:

• spotřeba zdrojů k provedení téže činnosti v průběhu času klesá (například spotřeba auta na 100 km, spotřeba elektrospotřebičů, spotřeba energie na vytápění díky lepším stavebním materiálům, atd.)
• efektivita získávání zdrojů v průběhu času stoupá (například se zvyšují výnosy těžby ropy, případně těžba ropy je možná i na místech, kde předtím možná nebyla)
• vyšší cena zdroje vede k vývoji alternativ k danému zdroji
• vyšší cena motivuje k větší recyklaci daného zdroje

K tomuto tématu také doporučuji přečíst i článek „Kdy dojde ropa? Nikdy?!“

Podobně zmenšující se (obyvatelné) území nemusí být reálné, protože:

1. efektivita využití prostoru na bydlení, zemědělství a jiné aktivity v průběhu času stoupá, tj. k zajištění dané potřeby stačí menší plocha.
2. díky novým technologiím v budoucnosti, podobně jako díky minulým technologiím dnes, se velké množství dnes neobyvatelných území může stát obyvatelnými.

Ale zejména, zmiňované statistiky, samy o sobě založené na pochybných předpovědích, neodpovídají pravdivému obrazu reality. Ignorují totiž množství pozitivních trendů, které nejsou o nic méně důležité. Dobrou stránkou sbírající data o lidském pokroku je https://humanprogress.org. Na ní je možné nalézt množství statistik, které vyvracejí běžné, ale mylné dojmy o tom, že svět se zhoršuje. Za posledních 50 let se například svět změnil následovně:

• Průměrná délka života stoupla z 56 let na 72 let
• Průměrný příjem po zohlednění inflace stoupl o 372 %
• Průměrná délka školní docházky se zvýšila o 110 % ze 4,15 roku na 8,71 roku

A podobných statistik lze najít desítky až stovky. Nejde přitom o žádné drobnosti nebo vytržení věcí z kontextu — životy lidí na světě se zlepšují prakticky ve všech důležitých ohledech.

Dobře už bylo

Aby pesimistické smýšlení bylo v článku dotaženo do úspěšného konce, neboť Marec věří, že k odvrácení katastrofy ani nemůže dojít:

„Bohužel, nacházíme se v bodě, když nic jiného než strukturální změna nestačí, a tak se vlastně nacházíme ve slepé uličce. Zkapeme na to, že už to nejde. Pokud se budu mýlit, budu šťastný jako ještě nikdy; platí totiž to, že jde o přežití.“

Zcela tak ignoruje základní lidskou vlastnost, kterou je schopnost přizpůsobit se měnícímu se prostředí. Lidé čelili nebezpečným, přímo existenčním problémům během celé své historie. Od vrtochů počasí (které bylo kdysi mnohem smrtelnější než dnes), přes nespolehlivý přísun potravy (to, že v západním světě je aktuálně hlad neznámý je z historického hlediska výjimka), až po boj se zvířaty, chorobami a jinými lidmi. Všechny tyto problémy však lidé zvládli a přesto se život lidí v průběhu historie zlepšoval. Není důvod předpokládat, že tentokrát to bude jinak.

Ani oficiálně to není katastrofa

Mimochodem, samotná IPCC, což je organizace spadající pod OSN a věnující se klimatickým změnám, vydala v roce 2014 zprávu, podle níž mají negativní dopady klimatických změn dosáhnout jen 0,2–2,0 % příjmů (3. odstavec na straně 19 zde). A to jde o příjmy, které budou oproti dnešku, díky ekonomicko-technologickému pokroku, daleko větší. Pokud je tedy nesníží například hysterické klimatické politiky a neudělají tak větší škody než klimatické změny samotné.

… ale co když přece?

Představme si, že tento článek je celý mylný a klima ohrožuje lidstvo přesně tak, jak se ve svém článku obává Samuel Marec. Znamená to, že je třeba vytvořit globální dohodu mezi vládami co nejdříve a dát vládám pravomoc zásadně ovlivňovat životy lidí, aby se zabránilo klimatickým škodám? Věru ne. Z historických zkušeností je totiž stát extrémně špatným nástrojem řešení složitých společenských problémů a obecně při řešení těchto problémů nadělá více škod než užitku.

Navíc se zdá, že s rostoucími ambicemi státu roste i jeho destruktivita při „řešení“ těchto problémů. A tak mnoho státních režimů, které měly za cíl například zvýšit životní úroveň chudých, fakticky zemi uvrhlo do ještě větší chudoby, a navíc za cenu obrovského násilí. Příkladů je mnoho, od Sovětského svazu, až po Zimbabwe.

Bohužel, mnoho lidí si myslí, že tentokrát by to už mohlo být jinak a stát by v tomto lidem více pomohl, než uškodil. Ale nekritickou naivitu ohledně schopností státu už překonává asi jen nekritický pesimismus ohledně toho, jak bude vypadat budoucnost. Protože podobně jako ani nesčetná selhání státu při řešení velkých společenských problémů lidi neodradila od toho, aby měli od státu velká očekávání, ani nesčetná selhání environmentálních alarmistů mnohé nepřesvědčila, že lidé jsou při řešení problémů mnohem lepší, než se může zdát.

Uvádí pan Filip Vačko na slovenském MenejŠtátu.sk

Článek vyšel na svobodny-svet.cz