EpShark

Odpověď Zelenému bojovníkovi

17. 9. 2019



Pár úvah na téma „svoboda slova“.

free_speech_hate_speech.jpg
Free speech/hate speech

Když jsem před pár dny vydal článek „Z románu 1984 se stal policejní manuál“, zakončil jsem jej úmyslně na ostrou notu, abych sklidil nějaké reakce. Jelikož už nějakou chvíli běží nové diskusní fórum, skutečně se mi jich dostalo. Diskuse se tam rozhořela velmi intenzivní — otázka svobody slova a jejího ohrožení očividně pálí mnoho lidí.

Napadaly i nějaké komentáře z druhé strany, zastánců restriktivnější politiky. Vypíchl bych hlavně dvě (reakce, ne oči), kterých se bude týkat dnešní článek.

První, uživatel filozof:

Autor článku jistě ví, že omezení svobody slova byla v Evropě zavedena právě kvůli zkušenost i s totalitními režimy, proto jimi argumentovat je poněkud manipulativní. Tato omezení podporovali všichni pováleční evropští liberálové, protože neviděli důvod proč by měla být svoboda projevu dána lidem, kteří ji ostatním upírají. Holt liberalismus nemusí být jen ten americký. Nevidím jediný přínos v toleranci nacistických a bolševických projevů.

A druhá, podstatně delší, uživatel GreenRedfighter:

Zdravím,

jsem z úplně opačné části názorového spektra a přesto celkem pravidelně čtu články na tomto blogu. Většinou jsou napsány čtivou formou, jsou podloženy zdroji, což však neznamená že bych si někdy při jejich četbě nerval vlasy. Nepřišel jsem sem trollit (i když někdy by si to nenávistný styl textu opravdu zasluhoval (viz článek o no platformingu), ale zajímá mě, zdali vůbec najdeme nějaké styčné body.

A teď k věci: pokud se ten případ doopravdy stal tak jak říkáte, tak to je samozřejmě špatně a dotčené orgány by to měly prošetřit. Pokud se však bavíme o svobodě slova obecně, tak zcela jednoznačně nemohu souhlasit s tím, že by „liberál“ nikdy nemohl obhajovat její částečné potlačení. Pokud např. vyzývám k holokaustu a nebo jen rasisticky očerňuji nějakou skupinu lidí, tak už tím se dopouštím jednání, které někoho poškozuje. K tomu je už zcela ohraný výrok, že „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“. A nikdo nikomu nedává právo druhé verbálně omezovat. Celkově jde samozřejmě i v tomto o dosažení nějaké přijatelné hranice. To, co slýchám občas z anglosaského světa mi přijde často přitažené za vlasy. Ovšem u nás zas je veřejný prostor plný strejců, kteří jsou nadurdění, když jim někdo omezuje jejich „právo“ nadávat na Muslimy nebo Romy.

Titulek dnešního článku odkazuje právě k tomu druhému, přičemž to „Red“ jsem radši vynechal, protože překlad jako „červený“ by vedl k divně znějící větě a z „rudosti“ ho přímo nechci obviňovat, nepřihlásí-li se k ní explicitně sám.

Tak tedy, odpověď Zelenému bojovníkovi.


Mám za to, že svoboda slova je pro naši civilizaci kriticky důležitým mechanismem. Její byť jen „částečné potlačení“ považuji nežádoucí, a to i přes to, že může být vedeno zprvu dobrými úmysly.

Jak praví ono německé přísloví, „das Gegenteil von Gut ist gut gemeint“: protikladem dobrého je „dobře myšlené“ a po česku říkáme, že dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel. Přičemž některé státy jsou na té cestě do žst. Hluboká pod Zemí podstatně dále než my a ukazují nám v praxi, co by se mohlo stát i zde.

Aby se ale odpověď neroztáhla odsud až do Užhorodu, omezím se na pět bodů. Ono je to emocionální téma, které v člověku budí touhu psát a psát a psát.


Bod první se týká té námitky o jednání, které někoho poškozuje. Ano, nejste-li úplně teflonový jedinec, asi vás urážky z cizích úst nějak vnitřně poškodí.

Už zde bychom si měli všimnout jedné věci: z hlediska účinku na vnitřní stav člověka není rozdílu mezi tím, jestli jsou dotyčné urážky rasistického nebo jiného charakteru. Osobní útoky zaměřené vůči slabinám, za které nemůžete, dokáží být pěkně bolestivé.

Spočítejte jen, kolik lidí se v diskusích naváží do VKml kvůli jeho deformované tváři, ač by se měli spíše vymezovat vůči jeho myšlenkám. Již zesnulý Ransdorf to také hodně schytával kvůli křivému úsměvu, ačkoliv by bylo bývalo daleko líp ho kritizovat za to, že je členem KSČM. Bohužel si myslím, že někteří z těch útočníků se považují za dobré Evropany a liberály. Lidská povaha má hodně temnějších stránek.

Sám mám v tomhle směru pár osobních historických zkušeností, protože jsem po otci poloviční Bulhar a to ani dnes není zrovna prestižní národnost. V Ostravě 90. let, kde jsem vyrůstal, teprve nebyla. Také jsem si občas na svoji adresu vyslechl něco, co se za rámeček nedává, i když většina lidí byla dost opatrná zbabělá na to, aby se nenechali přímo slyšet a dozvídal jsem se to jen skrze kamarády. Inu, Kokoti jsou věční. Naštěstí to nebylo moc časté.

(Mimochodem, kdo tu knihu máte doma, podívejte se na jméno překladatele, možná budete překvapeni. Nejde o náhodnou shodu jmen, je to sám on. [1])

Přesto považuji trestní zákon za příliš tvrdé kladivo k řešení takových verbálních ťafek, i kdyby byly sebehnusnější. Zdá se mi, že hodně lidí nedoceňuje, jak moc je trestní stíhání samo o sobě trestem — výslechy na policii, nutnost platit advokáta, soudy — i kdybyste nakonec byl osvobozen. Mám za to, že takovému trápení by měl být vystaven jenom člověk, který něco skutečně hmatatelného udělal, ne jen otevřel ústa a vypustil, co si myslí, i kdyby to byl verbální pšouk smrdící na sto honů.

Je očividné, že v tomto se můžou názory různých lidí lišit a Zelený bojovník si zjevně myslí něco jiného. Pro mě je svoboda slova ale právě svobodou říkat věci, které někdo jiný nechce slyšet. Banální výroky žádnou ochranu nepotřebují. I v Číně můžete říci, že hrající si koťátka jsou roztomilá, aniž by vám něco hrozilo.

Liberalismus to ze začátku své existence chápal a pěkným shrnutím tohoto postoje byla věta, kterou dokážu podepsat.

„Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat.“

— ÚDAJNĚ VOLTAIRE, ALE NENÍ TO PROKÁZÁNO.

Moderní liberálové se skutečně rozhodli od tohoto principu odvrátit, ale tím se vzdali kusu sama sebe a pak není divu, že jejich politický balíček působí trochu „cinknutě“ a neúplně. Asi jako pěkný a voňavý dort, ze kterého někdo ukousnul velké sousto — najednou už není tak přitažlivý.

Myslím, že si toho všímají i voliči, kteří ve skutečnosti nejsou zas takové tupé stádo, jak se dnes rádo arogantně říká, zejména po nějakém referendu, které nevyšlo, jak mělo. Zvláště ti potenciální voliči liberálů o takových věcech, jako je ideologická konzistence, přeci jen přemýšlejí. A řekl bych, že mizerný stav preferencí „nominálně liberálních“ stran v Evropě je zčásti způsoben právě tím obratem k zákazům a represím, které jsou v rozporu s kořeny liberalismu.

Bohužel je pravda, že těch lidí, kteří s tím výše zmíněným údajně Voltairovým citátem hrubě nesouhlasí, je docela dost i v Americe, která chrání svobodu slova ústavním dodatkem. Čísla vzešlá z tohoto průzkumu libertariánského Cato Institutu nejsou úplně radostná:

30_voltaire_b_0-1024x561.jpg

Zajímaly by mě hodnoty u nás, ale nenašel jsem je.

V téhle souvislosti bych se ještě rád letmo dotknul onoho nedávného vyjádření čínské ambasády, že z ČR ve vztahu k hongkongským nepokojům zaznívají „chybné názory“. Hodně lidí se nad tím otřáslo hnusem, čemuž rozumím.

Jenže: je opravdu tak velký rozdíl mezi „chybnými názory“ a „nenávistnými projevy“? Schválně to v následujícím textu občas zaměním, aby bylo vidět, že to zas tak vzdálené koncepty nejsou.


Druhý bod, který mi na potlačování svobody slova ve jménu něčích citů vadí, je principiální nestabilita celé struktury. Ta je daná tím, že pojmy jako „rasismus“ nemají jasné ohraničení a jejich definice v průběhu posledních desítek let ohromně expandovala.

Bývaly časy, kdy se pod pojmem rasismus rozuměla zákonná diskriminace typu „černí nesmějí jezdit v přední části autobusu“. Dnes se nálepka rasismu ocitá i na karikatuře Sereny Williams, kritice Meghan Markle za to, že příliš často létá privátním jetem, nebo Trumpově tweetu o tom, že Baltimore je krysami zamořená díra, což opravdu je. Čímž vzniká de facto kasta bohatých a vlivných lidí, jejichž kritika je považována za projev nenávisti a rasismu. Tím samozřejmě oslabuje jakákoliv negativní zpětná vazba, protože málokomu se chce být veřejně nálepkován.

(Malý myšlenkový experiment: představte si, jak by vypadala debata o klimatu a ekologii, kdyby Greta Thunbergová byla černé pleti. To by bylo nálepkovací peklo ještě daleko horší než to současné.)

Toto nejsou podle mého názoru žádné ojedinělé excesy, ale zákonitý a očekávatelný proces, asi podobně, jako když hodíte míč na strmý svah a on se začne kutálet dolů, aniž by jej někdo musel popohánět. Vychází to z lidské povahy: dejte lidem do ruky obušek, který mohou dle libosti použít proti svým protivníkům, a začnou s ním mlátit.

Ne všichni, samozřejmě. Je spousta rozumných lidí, kteří chápou, že princezna Meghan to schytává za své environmentální hyperpokrytectví a ne za to, že její matka byla černá. (Na ní samé to beztak není moc vidět.) Ale tón debaty bohužel určují spíš hysterici — ti, kteří tím obuškem rádi mávají. V souboji o společenskou dominanci je „rasová karta“ roku 2019 volným ekvivalentem dřívějšího obvinění z hereze. Bodejť by ji tedy bezskrupulózní jedinci nepoužívali, jak to jen jde.

„Nenávist“ je další taková gumová kategorie. Před deseti lety se o ní skoro nemluvilo. Dnes se toto slovo papouškuje v určitém typu médií neustále. Některé noviny nemůžete otevřít, aby z nich na podlahu nevypadlo tak pět až deset nenávistí různých velikostí a střihů. Můžete mi, Zelený bojovníku, říci, kde začíná a kde končí nenávist?

Nemůžete, protože to nejde. Na rozdíl od tuberkulózy nebo Středočeského kraje je to vágní emocionální pojem, který si každý představuje jinak a jeho aplikace je naprosto svévolná. Je úplně skvělé, když se pak ocitnete před vyšetřovatelem nebo soudcem a váš další život záleží na tom, jak si ten pojem vykládá on.

Třeba se vám to nikdy nestane — ale jedinou garancí je to, že by „projevy nenávisti“ přestaly být trestné.

V Británii, o které byl minulý článek, vidíme, k čemu vývoj směřuje: ke zcela subjektivnímu standardu, podle nějž je „nenávistným incidentem“ právě takový, který „oběť“ jako nenávistný vnímá a není to potřeba nijak dokazovat. Z něčího pohledu je to možná zlatý standard; já to považuji za děs, bránu psychopatům otevřenou. Justice kontaminovaná tímhle principem se velmi snadno stane nástrojem teroru a bezpráví proti nepohodlným lidem. Jak už výše řečeno, i vyšetřování samotné je svého druhu trestem.


Třetí bod, který mi v této souvislosti vadí, jsou institucionální změny. Jde minimálně o dva typy změn.

Boj proti různým -ismům se neodehrává jen na osobní úrovni. Velmi rychle vzniknou celé struktury, které se mu věnují. Buď jsou to přímo úřady, nebo nějaké nevládní organizace, kterým stát celou věc takříkajíc outsourcuje.

Jaký je základní instinkt každé organizace? Přežití a expanze. To neplatí zdaleka jen v tomto oboru, to platí úplně všude. Na pomyslném opačném pólu stojí třeba vojensko-průmyslový komplex, před kterým varoval generál Eisenhower při odchodu z prezidentské funkce. Jakmile nějaký úkol začne vytvářet pracovní místa, vznikne množina lidí, kteří jsou na jeho pokračování existenčně závislí. Jinými slovy, další lobby, jejíž zaměstnanci se nacházejí ve střetu zájmů.

U některých misí se dá aspoň změřit, že skončily. Vyhlásila-li WHO válku pravým neštovicím, bylo možno ověřit, že jich na světě ubývá, až došlo k úplné eradikaci. Tam je solidní šance, že nestvoříte začarovaný kruh požadující neustále další pravomoci a peníze.

To ale není případ boje proti chybným názorům, různým -ismům. Tam žádná nezávislá metrika neexistuje. Můžete počítat „incidenty“, ale statistika založená na subjektivních dojmech nemá žádnou vypovídací hodnotu. A zkušenost říká, že vznikne-li síť institucí, která si vykořenění -ismů vetkne do jména, každý rok se budeme dozvídat z médií, že se situace ještě zhoršila, je velmi vážná a tím pádem je nezbytně potřeba zvýšeného úsilí (a peněz a restriktivnější legislativy).

Tady zase máme určitou výhodu z toho, pozorujeme-li dění jinde. Podívám-li se dnes na USA a Británii, oba státy jsou dnes daleko posedlejší myšlenkou všudypřítomného, neviditelného a zničujícího systémového rasismu, než v dobách, kdy jeden z nich kolonizoval čtvrt planety a v tom druhém běhal po ulicích Ku-Klux-Klan s připravenými oprátkami.

Nemusíme ale nutně chodit za moře; u nás v ČR máme teď také daleko více organizací zabývajících se začleňováním apod. než v 90. letech, kdy na ulicích opravdu občas probíhaly krvavé bitky mezi skiny a jejich nepřáteli všech barev pleti. A jaké mají výsledky? Hergot, vždyť těch ghett za dlouhá léta vládou financovaného úsilí spíš přibylo. I v té Ostravě je to horší než dřív. Rvaček je míň (také zásluha kamer), ale podstatně více je viditelné chudoby a zoufalství. ČR devadesátých let byla celkově méně bohatá, ale nůžky mezi Vinohrady a Ostravou-Jih nebyly ani zdaleka tak rozevřené jako dnes.

Tolik jeden institucionální vývoj. Pak je tu otázka policie a toho, zda náhodou nemá důležitější věci na práci. Vyšetřování trestných činů je úkol pro orgány, které mají omezené zdroje lidské i finanční. Čím více položek bude obsahovat trestní zákoník, tím větší náklad práce pro vyšetřovatele; a v dnešních časech, kdy se toho na sociálních sítích a v diskusích nažvaní neskutečné množství každý den, také nepřeberné množství potenciálně stíhatelných chybných názorů projevů nenávisti, z nichž se nutně může zabývat jen malou podmnožinou. Čímž ještě navíc bude vzbuzovat dojem, že neměří všem stejným metrem. A ten je pro autoritu práva hodně korozivní.

Povšimněte si, Zelený bojovníku, že v Humberside, kde byl pan Miller policejně zkoumán za transfobii na Twitteru, došlo podle Telegraphu za poslední rok k nezanedbatelnému nárůstu počtu násilných trestných činů. A o těch se snad shodneme, že na kvalitu života obětí mají dramaticky větší vliv než chybné názory tweety šířené po internetu.

Není to náhodou tím, že se policie rozhodla honit „lacinější čárky“, nebo že jí shora někdo doporučil, ať se verbálním deliktům věnuje více ve jménu sociální spravedlnosti?

Zde bych opět považoval za nejjednodušší proškrtat trestní zákon a říci policii, ať věnuje svůj čas a úsilí reálným zlodějům a podvodníkům, kterých je bohužel stále docela dost, a které zatím nestíhá potlačit natolik, aby mohla říci, že je čas se věnovat banálnějším skutkovým podstatám. (Kdo o tom pochybuje, ať si nechá v přízemním bytě pootevřené okno a odjede na dovolenou.)


Čtvrtým bodem je otázka vedlejších efektů.

Žádné zákonné opatření není tak pěkně a čistě navrženo, aby „dělalo, co mělo“ a „nedělalo, co nemělo“. Vždycky nastávají nějaké jiné efekty, někdy možná zamýšlené, jindy naprosto neočekávané.

Jeden příklad: v případě Evropy měla snaha o represi různých chybných názorů -ismů po pár desetiletí nepochybně „mrazivý efekt“ na upřímnost debaty o azylové a migrační politice, kdy zastánci restrikcí najednou jako by se nacházeli na nelegitimní půlce názorového spektra. Tím pádem se určitý typ mainstreamovějších politiků bál něco říkat a dělat. Tenhle mráz úplně nepřešel dodnes, i když realita už si vynutila určité korekce; ještě i teď se ale západní socialisté zmítají mezi strachem z toho, ztratit voliče a z toho, být onálepkováni vlastními soudruhy. (Viz: kauza Sarrazin.)

Následky této zcela zbytečné závady v politické komunikaci budou řešit ještě další generace, které nám za to budou jistě nesmírně vděčné.

Tím jsme se mimochodem také ocitli v paradoxní a značně pokrytecké situaci, kdy uplácíme Turky, Maročany či Libyjce za to, že nám dělají vnější ostrahu hranic. Což o to, ono je to i v jejich zájmu, protože dokonce ani v Turecku nejsou migranti z primitivnějších zemí kdovíjak populární.

Ale dávalo by větší smysl, kdybychom vlastní politiku konali vlastními silami, ne ji přenechávali Erdoğanovi či nějakým warlordům ze severoafrické pouště. Ochrana vlastních hranic je totiž, na rozdíl od policejního postihu chybných názorů projevů nenávisti, základním definujícím úkolem státu už od dob Egypťana Sinuheta.


Konečně se dostáváme k dnešnímu pátému a poslednímu bodu, kterým je účinnost. Tady bych rád reagoval k té námitce, že evropští liberálové podporují omezení svobody slova na základě zkušeností s totalitními režimy. Opravdu?

Nevěřím ani na okamžik tomu, že by potlačování verbálních projevů určité myšlenky vedlo k tomu, že ona sama o sobě kdovíjak oslábne. Maximálně nějaký čas přežívá mimo viditelnou společenskou scénu.

Myšlenka totiž není rtuťový teploměr, který bylo možné zakázat snadno, protože doma si jej člověk ze základních surovin neuplácá. Myšlenky se šíří mezi lidmi všelijakými způsoby bez ohledu na to, co si státy přejí. Historický tlak ze strany různých StB, Gestap a dalších organizací způsobil, že lidé v jejich skrytém šíření dosáhli značné dokonalosti.

Největším nepřítelem myšlenky A není zákon, který by její šíření omezoval. Jsou jím myšlenky B, C, D až Z, které také soupeří o pozornost lidí, jenž je z principu omezená; nemůžeme stíhat sledovat všechno. A právě v téhle situaci vede oficiální zákaz k tomu, že zakázaná myšlenka dostane punc myšlenky zajímavé, které stojí za to věnovat aspoň chvíli času.

Čerstvě to vidíme na kauze Tommyho Robinsona, který byl Facebookem prohlášen za neosobu. Troufnu si odhadnout, že tohle velké mazací tažení upozornilo na jeho existenci daleko více lidí, než kdyby ho anonymní Facebooková šlechta nechala být. Dneska to jméno znají i jedinci, které předtím ani nenapadlo se zajímat o detaily britské pouliční po(pu)litiky, a to v desítkách zemí světa.

Varovn%C3%BD_n%C3%A1pis_k_rozhlasov%C3%BDm_p%C5%99ij%C3%ADma%C4%8D%C5%AFm.gif

Podíváme-li se do vzdálenější historie, je nápadné, jak málo se totalitním či autoritářským režimům dařilo potlačovat existenci a tajné šíření myšlenek, které prohlásily za zakázané. V Protektorátu se poslech nepřátelského rozhlasu trestal „káznicí nebo i smrtí“, ale stejně skoro všichni věděli, co včera říkal Londýn. Kancléři Bach a Metternich se snažili zlikvidovat liberály a jejich myšlenky velmi důkladně, ale stejně bylo Rakousko-Uhersko o generaci později postaveno na základ relativně liberální ústavy, nad kterou by se oba pánové museli zhrozit. Římská říše pronásledovala křesťanství drastickými metodami, kterými dnešní evropské státy rozhodně nevládnou, ale stejně nakonec musela před jeho šířením kapitulovat.

A vrátíme-li se opět do současnosti, státy EU mají vesměs ve svých trestních zákonících širokou škálu verbálních trestných činů, ale jejich původní politická vrstva je oslabena, kdežto tvrdá pravice se má čile k světu a středovější strany začínají přebírat její recepty, aby si udržely voliče.

Kdybych měl odhadovat, proč tomu tak je, tak proto, že tento typ represí vyvolává selekční tlak. Myšleno v tom darwinovském slova smyslu. Pitomci si naběhnou a skončí, chytřejší jedinci začnou organizovat „disent“, paralelní politické a společenské struktury, které se pak v případě krize (nebo třeba jen voleb) mohou ukázat životaschopnější než stávající model, už jen proto, že celou dobu své existence musely počítat s represemi.

Nějaká krize vždycky přijde; není na světě politická ideologie, ani liberální, ani jiná, která by dokázala generovat schopné a poctivé politiky po sto procent času. A v takový čas všeobecného pochybování a nedůvěry má opozice u lidí kladné body už jen proto, že se ji zdiskreditovaní předchůdci snažili umlčet.

Příklad z nedávné historie: víte, proč je dnes v Maďarsku u moci Viktor Orbán a proč měl dokonce dost sil k tomu, aby přepsal ústavu? Protože jeho předchůdce Gyurcsáni zcela zničil důvěryhodnost dříve dominantní socialistické strany, a „připravenému štěstí přálo“.


Tolik dnes ke svobodě slova a zítra se podíváme na méně vznosné, leč velmi aktuální téma: co se to stalo, že AfD v Sasku nesmí kandidovat s celou listinou, ale jen s horní třicítkou jmen.

Píše pan Marian Kechlibar na Kechlibar.net


[1] Pozn. PeTaXe.: Abyste to nemuseli hledat, překládal ji pan Martin Konvička.

 

Článek vyšel na svobodny-svet.cz




Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Vložit komentář: