EpShark

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ V příštím roce by měl stát vybrat vzhledem ke stávajícímu růstu ekonomiky méně, než si vláda pro příští rok naplánovala. Nejspíš tak sestavuje rozpočet na základě chybné prognózy. Ekonomiku už příliš ubíjí snaha vyždímat z ní daně za každou cenu. Markéta Šichtařová proto doporučuje nehledat chybu v příjmech, ale ve výdajích. Je potřeba někde ušetřit, nikoliv se snažit někde najít víc. Všímá si také toho, jak klima-alarmisté už dost zásadně poškodili evropský automobilový průmysl. Pokud budou muset německé automobilky začít propouštět, možná klima-náboženství u našich západních sousedů poněkud poleví.

Před týdnem jsme si povídali o požadavcích ČSSD na posílení rozpočtu resortů jejích ministrů o více než 20 miliard korun. Ministerstvo práce a sociálních věcí k tomu sepsalo své požadavky v podrobném seznamu a šéfka resortu Jana Maláčová navíc na Facebooku žasne, že Ministerstvo financí navrhuje na sociální služby stejnou částku jako loni, jako by zapomnělo, že ty peníze letos nestačily. Pokud na ně nedostane o 3,3 miliardy korun víc, tak prý se omezí pečovatelské služby, zaniknou domovy pro seniory, lidé přijdou o práci a sociální služby zkolabují. Není zrovna tohle oblast, na které by stát šetřit neměl?

Popravdě, já nejsem sociální pracovník, abych byla schopna posoudit konkrétní situaci zrovna v sociálních službách. Nemohu posoudit, zda zrovna na tuto konkrétní oblast peníze stačí, či nestačí. Úlohou ekonoma je vidět věci v kontextu, z nadhledu, jakoby z jiné dimenze. Pokud bychom se dívali na jednotlivé oblasti života jako pracovníci v těchto oblastech, brzy bychom zjistili, že naše požadavky jsou nekonečné. Učitel by vždy měl pocit, že peníze chybějí ve školství. Zdravotní sestra by vždy měla pocit, že chybějí ve zdravotnictví. Policista, že chybějí u policie. A tak dál. A požadavky by rostly donekonečna.

Proto se musíme dívat na celek, položit si otázku, jak moc ekonomika roste, na co všechno s takovým růstem má, a jak tyto peníze potom rozdělit. A u nás výdaje růstu ekonomiky neodpovídají. To je vidět z toho, že ačkoliv ekonomika stále ještě roste, státní rozpočet se nevyvíjí dobře. Proto vláda tolik tlačí na zavedení dalších daní, dalších poplatků.

Takže řekněme to takto: V prvním kroku by měl stát vybrat vzhledem ke stávajícímu růstu ekonomiky méně a vydat by měl ještě méně, aby byl rozpočet vyrovnaný.

Ve druhém kroku můžeme přemýšlet, zda zrovna sociální služby mají z tohoto balíku peněz dostat přidáno výměnou za to, že někde jinde ubereme. Adepti na takové ubrání by tu byli. Tak třeba pokud si položíme otázku, zda důležitější jsou sociální služby, nebo dotování jízdenek na vlak, asi soudný člověk odpoví, že za A je správně.

Jenomže z pohledu politika je to přesně opačně: ten, kdo jede vlakem zdarma, je potenciální volič; člověk odkázaný na sociální služby se nejspíš do volební místnosti už nedobelhá.

Objevily se úvahy, že koalice to vyřeší tak, že zvýší očekávané příjmy státního rozpočtu. Je v návrhu státního rozpočtu příjmová stránka podhodnocená a lze to tedy takto řešit, nebo zhoršující se čísla z průmyslu by měla být varováním, že je namístě opatrnost a že růst příjmů státního rozpočtu už nebude pokračovat v podobném tempu jako v minulých letech?

Hned trojí chyba se vloudila do tohoto uvažování. Za prvé, ekonomika zpomaluje, vláda s tím nepočítá, čili sotva se jí podaří vybrat víc. Naopak nejspíš sestavuje rozpočet na základě chybné prognózy.

Za druhé, už jsem řekla, že i ten výběr, který vláda plánuje, je předimenzovaný; ekonomiku už příliš ubíjí ta snaha vyždímat z ní daně za každou cenu, už jsme se nejspíš dostali do bodu — nebo jsme blízko u něj — kdy každé další zvýšení daně už nevede k většímu výběru, ale naopak k tomu, že ten či onen s podnikáním sekne, takže se jen utlumí ekonomická aktivita, aniž by se vybralo víc.

Za třetí, nehledejme chybu v příjmech, ale ve výdajích — je potřeba někde ušetřit, nikoliv snažit se někde najít víc.

Německý průmysl se propadá a nejvíce problémů má pro Česko tak důležitá výroba aut. Právě výroba motorových vozidel přispěla také k horším červnovým výsledkům českého průmyslu. Je načase smířit se s tím, že automobilový průmysl je na rozcestí, protože se lidé začínají obávat kvůli možným budoucím restrikcím auta se spalovacím motorem kupovat, ale na elektromobily kvůli zatím vysokým cenám ne všichni dosáhnou — takže tahoun české ekonomiky v příštích letech potáhne méně, než jsme si zvykli?

Klima-alarmisté už evropský automobilový průmysl dost zásadně poškodili. Což nebylo zas až tolik znát v období hospodářského růstu. Ale bude to znát v době, kdy ekonomika bude mít problémy. Německo už bylo na hraně recese na konci předešlého roku, pak se zhruba na dva kvartály maličko zmátořilo, ale zdá se, že do ní znovu směřuje.

Pokud se to potvrdí, tak automobilky budou donuceny začít propouštět. A to se Němcům líbit nebude. Dost možná jejich klima-náboženství najednou poněkud poleví, až bude konfrontováno s tvrdou realitou. Každopádně obávám se, že si skutečně musíme začít zvykat na to, že automobilky budou v budoucnu slabší než dosud.

Lze něco z červnových ekonomických údajů, ať už pokles průmyslové výroby, mírné zvýšení nezaměstnanosti nebo pokračující silný růst maloobchodu, považovat za překvapivé?

Neřekla bych. Můžeme se maximálně tak pozastavovat nad sílou některých trendů, můžeme diskutovat o tom, zda průmysl brzdí rychleji, nebo pomaleji, než jsme mohli čekat, ale nemůžeme se pozastavovat nad trendy samotnými. Protože už loni touto dobou začaly být patrné, ekonom by řekl, že „začaly ztrácet momentum“, a víte, že už tehdy jsme o nich mluvili. Ale také jsme už tehdy říkali, že běžní lidé si zpomalování ekonomiky všimnou teprve až v okamžiku, kdy se to projeví v míře nezaměstnanosti. A protože nezaměstnanost kopíruje vývoj reálné ekonomiky s několikaměsíčním zpožděním, že to hned tak nebude.

Teď už tedy se zpomalení ekonomiky mírně projevilo i ve vývoji nezaměstnanosti, takže si ho lidé začínají „všímat“. Ale ještě nějaký čas mu nebudou přikládat velkou váhu, protože nezaměstnanost poroste jen velmi pomalu. Na druhé straně z dat z průmyslu víme, že automobilový průmysl už šlape na brzdu. Právě v regionech se silným zastoupením automobilového průmyslu proto bude počet nezaměstnaných rychle přibývat. I tak koncem roku čekáme nezaměstnanost v České republice na stále přijatelných 3,7 procenta.

Jen krátce poté, co USA a Čína obnovily jednání, která měla zastavit obchodní válku, oznámil prezident Donald Trump uvalení cel deset procent na zboží z Číny. Peking reagoval tím, že v pondělí nechal oslabit domácí měnu jüan na nejnižší hodnotu za více než deset let, což americký prezident označil za manipulaci s měnou, která prý Čínu velmi oslabí. Když obě ekonomické velmoci takto přitvrzují, doplácejí na to stejně, nebo některá z nich drží silnější trumfy? Doplácí na jejich obchodní válku celá světová ekonomika, nebo v duchu pořekadla „když se dva perou, třetí se směje“ z ní může někdo i profitovat?

Tyhle obchodní války srážejí ekonomiku všude. Mimochodem, asijské akciové indexy zažily tento týden největší propad za posledních deset měsíců. Trhy totiž dostaly strach ve chvíli, kdy pochopily, že rok naivně věřily, že se USA s Čínou nějak dohodnou a nedojde k prohloubení obchodní války. Jenomže vtom americký prezident Trump oznámil, že vzhledem k nedostatečnému pokroku v jednání s Čínou zavedou Američané clo na čínské zboží v objemu 300 miliard dolarů. Index strachu na finančních trzích hned vyskočil. I když podle mě je stále nízko, což jen ukazuje, že spekulanti dosud nechápou vážnost situace. V každém případě bezpečná aktiva logicky letí nahoru. Zlato je aktuálně nejdražší za šest let.

Co ale asi většinu lidí překvapí, je fakt, že Čína přestala bránit svou měnu a nechala jüan oslabit k dolaru na nejslabší hodnotu od krize v roce 2008. Já to vnímám tak, že Čína potvrzuje, že nehodlá Americe ustoupit. A vzhledem k tomu, že z USA se toho do Číny vyváží méně než z Číny do USA, nepřistoupila Čína k adekvátnímu zvýšení cel, ale k něčemu, co Američany bolí víc: Nechá oslabit svou měnu. Podhodnotit čínskou měnu a tím svým vývozcům poskytnout kurzovou výhodu. Trump už Čínu několikrát kritizoval za „manipulace s měnovými kurzy“. Chápu to jako začátek měnové války. V ní nevyhrává ten, kdo má nejsilnější měnu, ale ten, kdo má měnu tak slabou, že mu rostou exporty. Obchodní válka tím dostává nový rozměr: Všichni se teď budou snažit o nízké úrokové sazby a v důsledku toho taky slabou měnu.

Svého času usiloval tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek o zrušení daňové výhody pro stravenky. Nyní přichází jeho nástupkyně Alena Schillerová se „stravenkovou revolucí“. Ministerstvo financí pracuje na novele zákona o daních z příjmů, která umožní, aby příspěvek mohli zaměstnavatelé posílat zaměstnancům formou peněz, v platbě oddělené od vlastní výplaty, přičemž by se nic nezměnilo z hlediska daňových úlev. Zaměstnavatel by si náklady na stravenky nadále mohl dávat do nákladů a pro firmu i zaměstnance by byla stravenková část výplaty jako dosud osvobozena od daní a pojistného. Jak se vám tenhle záměr zamlouvá?

Zdá se mi to praktičtější než stávající a už poněkud archaický systém. Jsem pro.

Píše paní Markéta Šichtařová pro PListy

Článek vyšel na svobodny-svet.cz