EpShark

Krásný nový svět prodělečných investic

18. 8. 2019



Světový objem dluhů s negativním výnosem dosáhl rekordu — 15 bilionů dolarů.

COMM-western-europe-10-year-bonds-at-low-06212019-LG-676x365.png
Výnosy desetiletých dluhopisů čtyř evropských zemí.
Všimněte si toho zrychlujícího trendu za letošní jaro a léto.

Zpráva serveru Bloomberg ze 6. srpna říká, že celkový objem dluhů, jejichž výnosy jsou záporné — tj. věřitel na nich prodělává — právě dosáhl rekordních 15 bilionů dolarů. Dřívější rekord, 12,5 bilionu dolarů, byl překonán před necelými dvěma měsíci.

(Pozor na to, že trillion v angličtině je náš bilion; pokud by tu výše uvedenou rekordní částku někdo chtěl přepočítat na Kč, jedná se o 344 580 000 000 000 Kč, číslo jen stěží představitelné a zhruba o čtvrtinu menší než HDP celých Spojených států amerických.)

Pod nulou jsou teď např. všechny dluhopisy vydávané Německem, od jednoročních až po třicetileté. Ale i některé české státní dluhopisy jsou momentálně v záporu, stejně jako zhruba polovina všech evropských státních dluhopisů.

U Švýcarů by to tolik nepřekvapilo, ale že záporné úroky vynáší i 76 % dluhopisů těžce zadlužené Francie a stále ještě 12 % dluhopisů italských, to už trochu divné je.

atlas_1jS023O3j@2x-600x713.png
Procenta vládníchdluhopisů se záporným úrokem

Na trhu se začínají zjevovat zvláštní, dříve nevídané jevy. Do záporných hodnot poklesly například i výnosy některých firemních dluhopisů hodnocených jako BB (což už je kategorie „odpadu“ čili junk); zatím jde jen o pár firem, ale přece. A v Dánsku, které má na poli záporných úrokových sazeb určitý náskok před zbytkem světa, lze nyní refinancovat se záporným úrokem i hypotéky (!).

Německé banky se až dosud snažily zachovat na účtech klientů aspoň nulový úrok, ale při záporné evropské základní sazbě na to doplácejí (a ne málo, za loňský rok 2,4 miliardy eur), takže pomalu a jistě musejí začít přenášet záporný úrok (Strafzinsen, což má v němčině i podstatně emocionálnější význam „trestný úrok“) na koncové střadatele. Zatím se to týká jen větších úspor nad 100 000 eur. Pokud ale úroková sazba stanovená Evropskou centrální bankou půjde ještě níže, nejspíš se začnou „konfiskovat peníze“ i na běžných účtech. Kromě neviditelné inflace bude uspořené peníze požírat i viditelný záporný úrok.


Toto je hodně zvláštní situace, která tu v takovém rozsahu ještě nikdy nebyla. Pozoruji, že majitele exaktních mozků dráždí zcela mimořádně, protože plodí paradoxy. Svět, ve kterém vás platí za to, že si půjčujete, a kasírují za to, že investujete, jako by se převrátil naruby. A jelikož jsme něco takového v praxi nikdy neviděli, dá se o dalším vývoji jen teoretizovat a spekulovat.

Diskuse na ekonomických serverech typu Financial Times, Bloomberg či Business Insider jsou plné překřikujících se hlasů, které se hádají o to, zda jde o novou normu, nebo o anomálii, která jednoho dne skončí nějakou prudkou korekcí. Aneb: jak psal komentátor Jan Macháček v Lidovkách:

„Existuje hysterická debata o nerovnováhách v platebním systému Target 2, jemuž málokdo rozumí, a o negativních úrocích.“

Zdroj: lidovky.cz/…/machacek-o-nemecke-deziluzi-z-menove-unie

Zdůraznil jsem tu formulaci o tom, jak Targetu 2 málokdo rozumí, protože ta je podle mého názoru kruciální. Samotný mechanismus Target 2 není zas tak těžké pochopit. Skutečně složitá otázka je, jaké následky budou mít právě ty nerovnováhy, které v něm během poslední dekády vznikly a zatím nejeví žádnou tendenci se opět zmenšovat. Zde mám určité podezření na to, že slovo „málokdo“ by se mělo nahradit slovem „nikdo“.

A podobně je to u těch záporných úroků. Samotný princip, že vám z uloženého milionu seberou každý rok několik tisíc, zas tak složitý není. Rovněž není těžké pochopit, že vás tím motivují, abyste raději utráceli a nešetřili. Jaké širší efekty to ale bude mít na ekonomiku a společnost, to je téma, na které jsem ještě nezaznamenal žádnou jednotnou a uznávanou odpověď.

Nehodlám se tvářit, že bych nějakou odpověď znal. Globální ekonomika je systém, který by nenamodelovali ani Newton, ani Einstein, takže Kechlibar se o to taky pokoušet nebude. Nicméně nemáme-li odpovědi, můžeme si klást aspoň nějaké otázky. Napadá mě jich hned několik.


Otázka první: co udělá s ochotou investovat do nějakých produktivnějších aktivit skutečnost, že se dluhopisy propadají do záporných hodnot? Samotnou podstatou investice je snaha rozmnožit svůj budoucí majetek za cenu toho, že odložím momentální spotřebu; nekoupím si dnes koblihu a za rok budu mít na koblihy dvě (pomiňme nyní ty nejdražší koblihy, které jsou zdánlivě zdarma).

Záporné výnosy ale znamenají, že o majetek přicházím a můžu si vybrat jen to, zda o něj budu přicházet pomaleji nebo rychleji; v takové situaci se můžou whisky, koks a děvčátka — případně hošíci, abychom na někoho nezapomněli — jevit jako zajímavější způsob utrácení peněz, než nákup dluhopisů. Optimističtější jedinci si můžou nakoupit zlato a střelivo.

(Ostatně: zrovna teď se v Německu projednává návrh zákona, podle kterého by se od ledna 2020 hranice pro anonymní nákup zlata a stříbra snížila z 10 tisíc eur na dva tisíce eur. Náhoda? Kdoví. Ale soukromé vlastnictví investičního zlata bylo zakázáno i v USA v letech 1933–1974. A registrace majetku může, i když nemusí, být prvním krokem k jeho budoucímu zdanění či vyslovené konfiskaci.)

Psychologicky byla investice do budoucnosti vždycky na opačném pólu lidského chování než okamžitá spotřeba; jedno bylo v morálním smyslu vnímáno jako ctnost, druhé jako hřích nezdrženlivosti. Vyviklávat tyhle principy ze země a přesazovat je jinam může vést ke změnám, které ani moudré hlavy neočekávaly a nepřipravily se na ně.

Otázka druhá: jak zareagují voliči v tradičně spořivých kulturách, až se záporné úroky zakousnou do jejich bankovních účtů? To se týká zejména starších občanů v zemích jako Nizozemsko a Německo, které až dosud relativně prosperovaly (ve srovnání s latinskou zónou rozhodně prosperovaly; pozor ale na to, že i v tom bohatém Německu jsou chudé regiony a chudé vrstvy obyvatelstva, zvláště bývalá NDR. Velké tržby průmyslu se nepromítají automaticky do vysoké životní úrovně jednoho každého občana.)

Banky nemůžou sponzorovat nulový úrok pro své klienty donekonečna, to by ohrožovalo jejich vlastní životaschopnost. Pokud bude ECB trvat na své politice záporného úroku nebo ji dokonce posílí, budou muset i běžné bankovní ústavy přenést tento „trest“ na vkladatele.

Na rozdíl od mnoha dalších daní a poplatků, které byly zaváděny velmi pozvolna, by záporný úrok na účtech nejspíš postihl velkou množinu lidí naráz. A to zrovna těch, kteří se považují za poctivou, slušnou střední třídu, která v životě dělala právě to, co se po ní chtělo — pracovala, platila daně a ze zbytku již zdaněných výdělků si něco odkládala na stáří a na horší časy. (Ta slova již zdaněných jsou velmi podstatná, protože zdanění práce v Evropě je vysoké!)

Právě o tom psal před pár dny Wolfgang Münchau ve Financial Times. Bohužel z jeho článku mám dojem, že mu spíš vadí, že se o tom mluví (a jakým způsobem), než že se tak skutečně děje.

Otázka třetí: dejme tomu, že to není setrvalý stav a že se v budoucnosti úrokové sazby vrátí do kladných hodnot. Jaké efekty to bude mít na entity (státem počínaje, firmami pokračuje, domácnostmi splácejícími megahypotéky konče), které si navykly na bezplatný život na dluh?

To je jedna z mála věcí, u které se shodují skoro všichni, se kterými jsem mluvil: vlna platebních neschopností na všech úrovních. V čem se neshodují, je otázka, zda to nastane a jakým tempem dojde k této změně, nastane-li doopravdy. Kdyby šlo o pomalý proces, určitě by měl méně závažné následky, než náhlý skok.

Otázka čtvrtá a pro dnešek poslední: do jaké míry zkreslilo rozrůstání ztrátových investic naše vlastní povědomí o tom, kolik toho máme?

Týká se to zejména cen nemovitostí. V Praze máme poměrně specifickou situaci, kdy se málo staví. Ale ceny nemovitostí poskočily během posledních několika let v celé eurozóně (v průměru o 16 procent: článek na Business Insideru), což je skoro určitě hnáno velmi nízkými úrokovými sazbami u hypoték.

Jinými slovy, nějaká část těch dnešních vysokých cen bydlení je nejspíš charakteru bubliny a domácnosti, které se pyšní bytem za osm milionů, mají ve skutečnosti byt v třeba jen hodnotě šesti milionů — ale sedm milionů sekery na hypotéce. Tomu se v americkém žargonu říká být „pod vodou“, underwater.

Dojde k poklesu? Pokud ano, ocitne se pod vodou nezanedbatelné množství lidí, a to opět zejména příslušníků střední třídy.

Samé zajímavé otázky. Znaménko mínus má zkrátka tendenci převracet zažité principy v jejich pravý opak. Nemůžu říci, že by mě tenhle krásný nový svět, ve kterém platíte za to privilegium, půjčovat jiným, nechával úplně v klidu. Třeba je to jenom stařecká kverulace (za týden mi bude 41), ale působí na mne dojmem vajíčka postaveného na špičku.

Pokud nedrcnete do stolu, může se takové vajíčko nějakou dobu udržet ve svislé poloze. Ale zatím vždycky někdo do stolu drcnul.

Píše pan Marian Kechlibar na Kechlibar.net

Článek vyšel na svobodny-svet.cz




Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Vložit komentář: