EpShark

Kritici Evropské unie rádi přirovnávají pokus o evropskou integraci k marné snaze stavitelů Babylonské věže:

„Byli pak (všichni) lidé jednoho jazyka a téže řeči. Přicházejíce od východu, nalezli v zemi Sennaar rovinu a usadili se na ní. A řekli si: Pojďme, nadělejme cihel a palme je v ohni. Místo kamene užívali totiž cihel a místo malty asfaltu. Řekli také: Nuže, vystavějme si město s věží a vrch její ať sahá k nebi; proslavme tak své jméno, než se rozptýlíme do všech krajin! Tu sestoupil Hospodin, aby viděl město a věž, kterou stavěli synové Adamovi, a pravil: Hle, jsou jeden národ a všichni mají jeden jazyk; počali pracovati a neupustí od svých záměrů, dokud jich neprovedou. Nuže, sestupme a zmaťme jim tam jazyk, by nerozuměl jeden řeči druhého. A tak rozptýlil je Hospodin s tohoto místa, když přestali stavěti město; poněvadž tam byl jazyk všeho lidstva zmaten, dáno mu bylo jméno Babel. Odtud tedy rozptýlil je Hospodin po všech krajinách.“

 (Gen 11:1–9, překlad Jan Hejčl 1930)

Zmatení jazyků se na první pohled jeví jako další v řadě Božích trestů za lidskou zpupnost, za snahu vyrovnat se Bohu. Oč jinak však zní stejný úryvek ve světle verše z předcházející kapitoly:

„To jsou synové Semovi podle svých kmenů, jazyků a sídel mezi národy. To jsou rodové Noemovi podle národů a kmenů svých. Od nich se po potopě rozvětvili národové na zemi.“

 (Gen 10:31–32)

Najednou již nemáme před očima Brueghelovo plátno se stovkami upachtěných dělníků, kteří ještě netuší, že budou v příštím okamžiku potrestáni vzájemným neporozuměním. Naopak, zdá se, že Hospodin sestoupil, jen aby napravil pochybení lidí a znovuobnovil původní stav, kdy každý národ hovořil svým jazykem. Tento pohled přesně vystihuje dnešní ekonomickou diskusi o společné evropské měně.

Valná většina ekonomů před eurem varuje, upozorňuje na jeho nebezpečí, na dopady pro národní hospodářství i jednotlivé lidi. Zastánci evropské integrace naopak v euru vidí velkolepý projekt, jenž údajně dovede rozdělené evropské národy k míru, jednotě a blahobytu. Pokud chceme bez ideologického filtru pochopit, který přístup k evropské měně je správný, musíme nejprve porozumět původu a podstatě peněz.

Peníze vznikají jako závazek, jako slib, jako nejuniverzálnější typ směnky vystavené na doručitele. Když zavezu sousedku do nemocnice, vznikne mi pohledávka a jí implicitní závazek, který může být jednou splacen sousedkou samotnou (pohlídá mi děti), její rodinou (zavezou mě do nemocnice, až budu já potřebovat), nebo někým jiným (slovy jedné z Janáčkových Ukvalských písní: „Pan Boh vam zapłať, ma mamičko stara, co stě mě chovali, dyž sem byla mala“).

Dnešní tzv. fiatní peníze přitom zakládají slib nejen na budoucí směnu existujícího zboží a služeb, ale také na budoucí směnu zboží a služeb ještě neexistujících. Banka, která poskytuje hypotéční úvěr na stavbu rodinného domu, nepůjčuje již existující dům, existující cihly nebo asfalt. Svým úvěrem se za mě pouze zaručuje všem dělníkům, stavbyvedoucím či architektům, kteří pro mě na mém budoucím domě budou pracovat, že jim jsem a budu schopen jejich práci oplatit.

Směnku, tedy peníze svého druhu, může vydávat každý. Ne každá směnka je však stejně věrohodná, proto se věřitelé vždy zajímali o její pravost a krytí. Náklady spojené s ověřováním pravosti velkého množství směnek výrazně snížila jejich standardizace — a standardními směnkami jsou právě peníze. Historicky vydávala vlastní peníze jednotlivá města (např. brněnská, znojemská či jihlavská městská ražba), církevní instituce (roli oběživa na našem území plnily mince olomouckých biskupů) či místní vládci (známý tolar razili Šlikové, ražební právo měli též Rožmberkové, Schwarzenbergové či Albrecht z Valdštejna). Se vznikem národního státu však docházelo ke sjednocování rozdrobených měn do měn společných jednotlivým národům.

Zakladatel tzv. rakouské ekonomické školy, rektor Karlo-Ferdinandovy university v Praze, Friedrich von Wieser proto připodobňoval peníze k jazyku:

„Peníze jsou jako řeč; jsou prostředkem vztahů. Ten, kdo by chtěl jednat s ostatními, musí hovořit jejich jazykem, jakkoli neracionální se mu může zdát.“

 (Wieser, Resumption of Specie Payments in Austrio-Hubgary, 1893)

Již v 19. století se ovšem objevovaly pokusy o vytvoření umělých mezinárodních jazyků doprovázené vznikem mezinárodních měnových systémů:

„Kdo třeba jenom tyto řádky přečetl, nabyl zajisté přesvědčení, že se čásť evropské intelligence zase baví — hračkou, snad důmyslně se strojenou a hladce upravenou, ale přece jenom hračkou.“

Takto nelítostně referoval v roce 1903 fejetonista Národních listů o tehdy zcela novém umělém jazyku: esperantu. Právě takzvané „mezinárodní pomocné jazyky“ mají se společnou evropskou měnou mnoho společného. Jejich cílem bylo usnadnit komunikaci mezi lidmi různých národů, tedy snižovat transakční náklady. Umělým mezinárodním jazykům stejně jako měnovým uniím dominovaly dvě silné evropské oblasti: esperanto bylo založeno na jazycích románských, starší Volapük vycházel především z němčiny. Kromě mezinárodních pomocných jazyků však vždy existovaly také mezinárodní jazyky přirozené: řečtina v době Kristově, latina ve středověku nebo angličtina v novověku.

Stejné cíle, stejné argumenty a stejné chyby jako v případě vytvoření jednoho společného umělého jazyka se opakují stále znovu i v diskusi o jednotné společné měně. Právě v 19. století vznikla Latinská měnová unie, Skandinávská měnová unie a Německo-rakouská měnová unie, tři oblasti, jejichž členové vydávali vlastní měny, kterými bylo možné platit na celém území příslušné měnové integrace. Vrátíme-li se k paralele s jazykem, fungovaly podobně jako někdejší bilingvální Československo. Čeština a slovenština, jakkoli různé, byly vzájemně srozumitelné, takže nebylo nutné vytvářet nový, umělý, jazyk.

Na rozdíl od měnových unií 19. století vzniklo před dvaceti lety euro jako projekt výlučně politický, nikoli hospodářský. Pokud má společná měna dobře fungovat, musí všichni lidé v měnové unii uznávat stejné hodnoty, musí — v naší paralele s jazykem — hovořit stejnou řečí. Klíčovou hodnotou, na které se musí fungující unie shodovat, je postoj k dávání slibů a k držení slova. Schopnost držet slovo lze měřit jen obtížně, můžeme si však vypomoci zástupnými ukazateli: dochvilností a splácením dluhů. Slovo jistě nedrží ten, kdo nesplácí své dluhy, ani ten, kdo není schopen chodit včas. V Německu je nepřípustné přijít na schůzku o deset minut později, oproti tomu v Řecku je půlhodinové zpoždění takřka součástí bontonu. Téměř polovina všech dluhů, které drží řecké banky, nebyla splacena včas, oproti tomu v Německu tvoří pochybné úvěry jen 1,5 %.

Co to má společného s eurem? Německý slib (peníze) se od slibu řeckého liší právě tak, jako se liší německá a řecká kultura. Dokud Němec platil markou a Řek drachmou, odrážely se různé hodnoty jednotlivých národů v odlišných kurzech jejich měn. Pokus o vystavění evropské babylonské věže však vedl ke zmatení jazyků: nikdo najednou nevěděl, zda přijaté euro ztělesňuje „německou přesnost“ nebo spíše „řeckou radost ze života“. Pokud se občané jednotlivých evropských států liší v tisícerém detailu, pak ani ono pestré zmatení měn není trestem, nýbrž naopak nejrozumnější a nejlepší cestou k fungujícímu hospodářství. Naopak jednotná měna je cestou od babylonské věže k babylonskému zajetí.

Ostatně ani ono Ut omnes unum sint (Jan 17:21) po nás nevyžaduje tupou, uniformní jednotu zglajchšaltovaných mas, nýbrž usilování o jediný nejvyšší cíl — na základě svobodné vůle a osobní odpovědnosti každého z nás.

(Psáno pro RC Monitor 5/2019)

Reprint Ekonomie selského rozumu

Článek vyšel na svobodny-svet.cz