EpShark

V roce 2019 se chystá stát zavádět další změny v DPH, trochu se bojím, co si na nás opět přichystal.

Když je dnes schvalován nějaký nový zákon, nařízení, či novela, tvrdí nám stát, že zrovna toto směřuje ke zlepšení a zjednodušení podnikání a hlavně k pomoci malým a středním firmám. Po každém takovém prohlášení se mi otevírá kudla v kapse. Proč? Vždyť našim státním úředníkům je úplně jedno, jestli svým rozhodnutím malé firmě opravdu pomůžou, nebo jí hodí další klacek pod nohy. Pokud je jeho rozhodnutí špatné, nenese za něj jakoukoliv hmotnou odpovědnost a vzniklou škodu poškozenému v lepším případě hradí stát.

O pomoci podnikání rozhodují lidé, kteří většinou nikdy nepodnikali a problematiku znají jen z druhé strany barikády tvořené z nařízení, příkazů a zákazů. Dnešní praxe vyúčtování za odvedené dílo v našem státě za stávajících právních norem a obecných zvyklostí je natolik špatná, že se pokusím popsat chyby a navrhnout směr možného řešení, jak narovnat nepravosti, které vnímám.

Zářným příkladem je systém úhrady DPH. Malá firma vystaví fakturu a k celkové částce přičte 21% DPH, a je-li dílo placeno v hotovosti, nebo dojde-li k úhradě v běžném čtrnáctidenním termínu, je vše v pořádku. Velké firmy, požadující větší objem dodávek, nebo využívající malé podniky k subdodávkám svých velkých projektů, trvají však většinou z pozice síly na prodloužení splatnosti jednotlivých faktur na 30, 60, 90, ale také někdy až na nemravných 180 dní. Samotný stát v tomto není výjimkou, obecně není schopen přistoupit na nižší než třicetidenní splatnost. Tady nám už začíná vyvstávat první možný problém. „Malá firmo, vyfakturovala jsi? My tvé peníze, alespoň po nějakou dobu, získanou prodloužením splatnosti, použijeme k financování svých dalších obchodů. Svých 21%, které vložíš do DPH, dostaneš v lepším případě za čtvrt roku.“ Stát to „své“ chce hned, teď. Pravděpodobně namítnete, že přeci malá firma souhlasila s prodlouženou splatností, tedy co by chtěla? Odpověď, alespoň pro mne, však jednoznačná není. Pokud malá firma nepodepíše, velký odběratel nebo stát si objedná jinde. Ber, nebo nech být.

Další problém pro malou firmu nastane ve chvíli, kdy se úhrada mírně opozdí. I nadále, přestože jsou splněny všechny náležitosti (potvrzená objednávka s předběžnou cenou, faktura s dodacím listem podepsané odběratelem…), nic není jisté. Peníze nemusí přijít vůbec. Malá firma nakoupila zboží a ve chvíli následného prodeje za něj odvedla státu DPH. Odběratel nic neuhradil, ale fakturu má a tedy mu stát vrátí DPH, protože papírově na něj má nárok. Co zbývá malé firmě? Stát jí nepomůže. A proč by se také angažoval, vždyť DPH obdržel a navíc stačí počkat do konce roku a malá firma mu ještě pošle podíl ze svého neuhrazeného zisku prostřednictvím FÚ v dani z příjmu. To, jestli se menší firma dostane díky tomu do druhotné platební neschopnosti, ho ani trochu nezajímá. Vždyť máme právní řád a jestli se malá firma cítí být v právu, může se soudit. A to, jak dlouho se bude soudit, opět stát nezajímá, vždyť on už své peníze přednostně má. Má je proto, že je uzákoněno, do jaké doby od zdanitelného plnění musejí být peníze připsány na účet státu pod pohrůžkou sankcí a běda malé firmě, zpozdí-li se o pár dní. Největší ironií je ovšem fakt, že stát nejenže malé firmě jakkoliv nepomůže s dobytím oprávněné pohledávky, ale naopak, pokud se pouze domnívá, že by mohl o svůj daňový nárok od malé firmy celkem přijít, zajistí si ho předběžným opatřením, kterým malou firmu ve většině případů „dorazí“. Nepřipadá mi to správné, připadá mi to od státu minimálně neslušné.

Připadá mi hloupé, že stát vymáhá peníze od svého živitele stylem, že je mu jedno, jestli jeho živitel přežije. Připadá mi neférové, že stát požaduje od svého živitele peníze dřív, než je obdrží on sám. Připadá mi nemravné, že si stát zákonem a sankcemi zabezpečuje jen své finance a nechrání tím samým zákonem a těmi samými sankcemi finance toho, kdo mu je svou schopností a pílí vydělal.

Připadá mi protizákonné, že úředník státu uvalí na malou firmu předběžné opatření, které malou firmu zlikviduje a pokud se soudně prokáže, že to bylo nesprávné rozhodnutí, je firma odškodněna z veřejných prostředků, tedy z peněz nás všech, a žádný úředník za to nenese právní ani hmotnou odpovědnost.

Nerozumím tomu, proč jsou finanční prostředky státu upřednostňovány před financemi malé firmy. Proč není rovnost postihu v nezaplacení daně státu a celé částky firmě?

Je možné nějaké rozumné řešení?

Po přečtení tohoto článku někoho můžou napadnout jasná a razantní řešení. Například uzákonění doby splatnosti faktur, navržení třeba splatnosti 14 dní pro faktury do 100.000,-, penalizace pozdní úhrady bez možnosti odpuštění od poškozeného. Pokud někdo uhradí s větším než měsíčním zpožděním oproti splatnosti, ať na něho zaklekne FÚ. A dá se vymyslet spoustu dalších více či méně schůdných řešení. Přiznávám se, že i mě to v první chvíli něco podobného napadalo, následně jsme ale s kolegy Svobodnými došli k závěru „NE“!

Všechna taková řešení jsou silně etatistická, tedy přisuzují státu další úlohu v rozhodování. To je v přímém rozporu s filozofií Svobodných, kteří jsou pro zeštíhlení státního aparátu, pro ponechání co možná nejvyšší svobody v rozhodování jednotlivci. V konečném důsledku je to opravdu jen a jen na malých firmách, aby dokázaly říct, že splatnost neprodlouží. Aby i ony samy měly zájem na tom, že zde znovu začne dobře fungovat tržní ekonomika, „pouze“ řízena nabídkou a poptávkou. Aby jen tupě nevyžadovaly pomoc od státu a další regulaci něčeho, co v jiných zemích, vzhledem k lepší morálce, regulováno být nemusí. Ti, co se podvolují diktátu gigantů, musí být srozuměni s tím, že budou vyrábět kvantitativně s minimální marží a bohužel i pravděpodobně s nižší kvalitou, za kterou úhradu obdrží v opožděné platbě. Ano, zvyklosti jsou u nás takové. Proč to jinde, a řekněme třeba v Německu, funguje lépe? Proč tam ty samé firmy platí maximálně po 14 dnech? Funguje tam daleko lépe tržní regulace. Pokud malé firmě navrhnou prodlužení splatnosti, firma se zeptá: „Proč nejste solventní? Tedy nejste pro mě žádaný zákazník.“ Naše malé firmy se musí snažit samy, aby měly stejné zákazníky, jako mají ty německé.

Co ale můžeme a měli bychom chtít je to, že pokud už nás stát nutí odvádět DPH, neměl by ji požadovat, pokud její plnění ze strany zákazníka nebylo fakticky splněno. Je to to samé, jako bychom chtěli prázdnou nádrž vozidla před jízdou dotankovat teprve až po jízdě.

Požadujeme po státu, aby narovnal pokřivené vztahy mezi ekonomicky výkonnými a správními složkami státu, aby byl odvod DPH vázaný až na uskutečněnou platbu za dílo. Stát by měl dále uzákonit požadovanou úroveň vzdělání činných státních úředníků (úředník s právem kontroly pod sankcí), těmto úředníkům poskytnout odpovídající výši ohodnocení, nevázanou na výši vykázané sankce. Zároveň by tito lépe placení úředníci měli mít profesní a hmotnou odpovědnost za svá rozhodnutí v zaměstnání, tak jako je to naprosto běžné v soukromém sektoru.

Poskytnul jsem několik námětů, u kterých pevně věřím, že jejich možný etatismus vyváží skutečná potřeba řešení popsaných problémů. Na základě případné pozitivní zpětné vazby jsem připraven ke spolupráci na podrobném návrhu řešení.

Jindřich Čeněk Svobodní.cz

Článek vyšel na svobodny-svet.cz