Centralizace moci dává prostor pro ovlivňování

19. 11. 2018



Moc dostala už tolik brzd, že má-li něco učinit, tyto brzdy tomu vždy zabrání. Veřejná moc slábne a už neovlivňuje ty, které ovlivňovat má. Její centralizace pod vlajkou transparentnosti a efektivity ovšem znamená opak.

Čím více sebereme pravomocí okresům, tím více riskujeme selhání, protože selhání centra má dopad na celou republiku: Lépe se ovládá dvacet soudů, než sto. Chtějí-li elity uznání, musí decentralizovat a vrátit moc tam, kam patří, tedy do poslední řady, lidu.

Na první poslech akademické téma, avšak při podrobné analýze téma mířící k jádru věci a obnažující původ některých jevů i problémů dneška diskutovali ve čtvrtek 1. listopadu 2018 právníci, akademici i politici v rámci konference „Koncentrace a dekoncentrace moci“ Pražského právnického podzimu. Česká justice je tradičním mediálním partnerem celého projektu.

Do prostor pražského magistrátu zamířily špičky práva a justice. „Moc existuje a vždy bude koncentrována v rukou nějakých osob, tomu se nemůžeme ubránit,“ uvedla v úvodu prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová.

Lid má moci plné zuby a objevil její ignoraci

Podle zakladatele Stálé konference českého práva Karla Havlíčka se témata seminářů Pražského právnického podzimu a jara obvykle do roka dostanou na titulní strany médií. Co se týče tématu koncentrace a dekoncentrace moci už se tak stalo. „Musíme si ujasnit, jakou moc máme na mysli. Politici budou chtít moc politickou, ekonomové moc ekonomickou, filozofové či občanští aktivisté moc ideologickou a novináři moc mediální,“ uvedl téma.

„První moc je koncentrována v prvních řadách. A pak jsou zde ti, co stojí v posledních řadách. Dávají najevo své opovržení v kavárnách, na facebooku a na chalupě. Je to lid, který má moci plné zuby a zároveň objevuje kouzlo, které je zapovězeno mocným: ignoraci moci,“ řekl doslova právník Karel Havlíček.

Zákony sice přijímá parlament, ale ve skutečnosti jsou přijímány nadnárodními organizacemi, komentátory a — justicí. „Moc cítí nedostatek moci. Přemístila se jinam — například na sociální sítě. Změnilo se společenské paradigma. Ale my jsme neučinili ani krok k novému řešení státu. Dekoncentrace a koncentrace moci jsou jen distribuční procesy ve stylu, že z poslů uděláme rovnou gubernátory,“ uvedl Havlíček.

Proto podle jeho slov musí dojít nikoli k dekoncentraci, nýbrž k decentralizaci moci: Chtějí-li první řady více akceptace, musí decentralizovat. To znamená navrácení moci tam, kam patří — do poslední řady, tedy lidu,“ řekl doslova Karel Havlíček.

Právo jako nástroj umělé rovnosti

Podle předsedy Nejvyššího soudu Pavla Šámala by se v případě státu mělo hovořit nikoli o dělbě moci, ale o dělbě funkcí. Co se týče soudnictví, jde podle jeho slov o určitý způsob separace moci, jejímž základem je nezávislost institucionální i faktická.

Nad tím stojí zákaz politického ovlivňování soudů, akceptovatelné jsou pouze projevy kritiky v rámci svobody slova, nikoli jako zásah do nezávislosti soudů, uvedl mimo jiné. Podle jeho dalších slov je státní správa soudů v České republice stále relikt Rakouska-Uherska, který v sobě nese riziko zásahu politické moci.

Jak vyplynulo z příspěvku zástupce Právnické fakulty Univerzity Karlovy Michala Skřejpka, debata o moci souvisí s debatou o rovnosti a spravedlnosti a moc se snaží vytvářet rovnost za každou cenu. „Rodíme se nerovní. Nerovnost je daná. Můžeme vytvořit rovnost? Pokud ano, jediným nástrojem je právo. Výsledkem bude ale vždycky rovnost umělá,“ uvedl s odkazem k historickým skutečnostem. Jak příklad udal římské právo, kdy se za účelem uměle navozené rovnosti a boje proti přepychu nesměly nosit barevné šaty a jíst na slavnostech úplně vykrmená drůbež: „Moc se dostala na hranici směšnosti,“ uzavřel Skřejpek.

Stejně jako Šámal i další řečník, prorektor Univerzity Karlovy prof. Aleš Gerloch, nejprve citoval definici moci podle Maxe Webera: „Moc je schopnost vnutit druhým svoji vůli.“ Myslí se tím schopnost působit na druhé v rámci moci ekonomické nebo ideologické, kam podle něho patří i média.

Nakolik veřejná moc ovlivňuje ty, které ovlivňovat má

Podle Gerlocha jsme svědky ústupu od parlamentních forem vlády, parlamentarismus se dostal do sporu s dělbou moci, představa jednoty moci se rozložila do různých mocí — například bankovní nebo kontrolní. „Zapomíná se na úlohu soudů a zejména soudu ústavního. Soudcům jsou svěřována nová rozhodování, často jsou sami aktivističtí.

Podle jeho slov je stále třeba zdůrazňovat nezávislost soudnictví, ale nezávislost na moci výkonné. Nezávislé soudnictví jako jedna z mocí pak má tři základní brzdy: Předně je to zásada „není soudce, není žalobce“, kdy soudy nesmí rozhodovat z vlastní iniciativy. Druhou brzdu nazval prof. Gerloch „soudy nedisponují ani mečem ani měšcem“. A třetí brzdou je podle něho dělba moci uvnitř justice.

Jak dále Aleš Gerloch upozornil, role nadstátních organizací sílí, ale státy jsou stále pány smluv. Decentralizace je podle něho proces typický pro demokratické právní státy. Vidíme ale rovněž narůstající snahy o secesi, upozornil akademik a právník.

V závěru svého příspěvku upozornil na měnící se vztah moci veřejné a soukromé: „Dochází k difúzi moci veřejné, oproti tomu se koncentruje moc soukromá,“ uvedl s tím, že to jsou tendence globalizace, kdy nadnárodní korporace mají větší moc, než státy.

Pro moc veřejnou byly vypracovány brzdy této moci. Důvodem narůstající nezodpovědnosti je fakt, že kdykoli chce moc něco učinit, zasáhnou tyto brzdy a zabrání tomu. „Problém současnosti je, nakolik bude veřejná moc ovlivňovat ty, které ovlivňovat má,“ uzavřel Gerloch.

Má stát rozhodovat levně nebo spravedlivě?

Další z řečníků soudce Ústavního soudu Tomáš Lichovník upozornil na to, že moci je stále jeden omezený objem. Má-li se moc koncentrovat, musí jí jinde ubýt. Oslabení jiného musí mít pádné důvody. „Setkáváme se s oblíbenými důvody, jako je transparentnost, rychlost rozhodování, efektivita rozhodnutí. Má stát rozhodovat levně nebo spravedlivě?“ vznesl otázku.

Nejlevnější a nejefektivnější způsob rozhodování jsou diktatury, řekl ústavní soudce, který stejnou otázku namířil i na moc zákonodárnou: „Je cílem mít rychle přijaté zákony nebo kvalitní zákony?“ U vlády, která rozhoduje ve sboru, podle něho záleží, jak je vláda složena a jaké osobnosti v ní zasednou. Moc soudní pak má brzdit moc ostatních.

Týmž otázkám pak podrobil i centralizaci: Budeme-li vše rozhodovat na jednom místě, bude vše transparentnější, levnější a rychlejší? Podle ústavního soudce je tomu naopak, právě centralizace dává prostor pro ovlivňování. Od let devadesátých došlo k centralizaci okresních soudů, finančních úřadů nebo Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Všechny tyto instituce ztratily právní subjektivitu, prakticky kromě okresních soudů, upozornil ústavní soudce Lichovník.

„Čím více sebereme pravomocí v okresech, tím více riskujeme selhání, protože selhání centra má dopad na celou republiku,“ varoval Tomáš Lichovník, který uvedl jako příklad pokusy o koncentraci soudů: „Je obtížnější ovládat osmdesát okresních soudů a všechny krajské soudy. Lépe se ovládá dvacet soudů, než sto soudů,“ upozornil ústavní soudce.

Infantilní a nevzdělaní lidé sami přenechávají moc jiným

Podle dalšího řečníka místopředsedy Nejvyššího soudu Romana Fialy je téma koncentrace a dekoncentrace moci gordickým uzlem: „Rozhodně nemůžeme nekoncentrovat moc orchestru,“ uvedl přirovnání. Podle jeho dalších slov má obvykle výkonná moc tendence ke koncentraci, moc soudů k dekoncentraci, ale v poslední době se děje opak. „Moc výkonná slábne,“ řekl místopředseda Nejvyššího soudu s tím, že politická moc nepřichází s návrhy a ani obyvatelstvo není v ideálním stavu: „Infantilizace s sebou nese hledání sebe sama, kdy se lidé stále nenalézají ještě ve třiceti pěti letech, tedy v době, kdy Mozart už byl mrtev,“ řekl Roman Fiala.

Podle jeho slov klesá úroveň vzdělání, učitelé nemohou studentům dát vypracovat písemnou práci úrovně, jakou měly písemky před třiceti lety, protože by ji studenti nedokázali vypracovat. „To vše vede k přenechávání moci výkonné moci soudní, ke zneužívání trestního práva, k posilování moci soudní, která je vtahována do rozhodování a do správní role ve státě, aniž o to stojí,“ řekl místopředseda Nejvyššího soudu.

„Gordický uzel byl rozetnut v době, kdy říše vznikaly a rostly, kdy étos a patos byly enormní, kdy lidé znali své směřování,“ uzavřel místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala.

Píše paní Irena Válová na ceska-justice.cz

Článek vyšel na svobodny-svet.cz




Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Vložit komentář: