Jsme opravdu tak zlí, že nechceme pomáhat imigrantům?

16. 9. 2018



Antidemokratické síly, domácí i zahraniční, nás neustále atakují tvrzením, jak jsme špatní, když odmítáme na své území vzít „ubohé uprchlíky“. Mají pravdu?

Legislativní realita

Jak zákony pro poskytnutí/neposkytnutí pomoci individuálně (což řeší u nás trestní zákoník), tak i mezinárodní dohody o pomoci uprchlíkům (v současnosti platné Ženevské úmluvy) obsahují klauzuli, umožňující zcela legální neposkytnutí pomoci v situaci, kdy by to pro jednotlivce (nebo stát) představovalo významné nebezpečí. Jako jednotlivec tedy např. nemusím skákat pro někoho do vody, když neumím plavat, nebo když se jedná o tzv. „divokou vodu“, v níž mohou s nadějí na úspěch zachraňovat jen speciálně vybavení a vycvičení záchranáři. Jako stát nemusíme přijímat ty uprchlíky, kteří představují riziko pro dodržování zákonů a další aspekty fungování státu (což se týká mj. prakticky všech muslimů).

Druhou věcí je, že mezinárodní úmluvy (vedle Ženevských i např. Dublinské protokoly) jasně definují uprchlíka jako člověka, která je bezprostředně ohrožován v souvislosti s válečnými událostmi (včetně občanské války) nebo přírodní katastrofou. Lidé, kteří jdou prostě za lepším, případně lidé, kteří se sami aktivně podíleli na devastaci své země (např. černoši v Zimbabwe, kteří vyhnali bílé farmáře a nyní umírají hladem, protože příčinný vztah setby a sklizně je za hranicemi jejich mentálních schopností) do výše uvedených skupin prostě nepatří.

Lidi, kteří nejsou uprchlíky podle jasně stanovených a platných kritérií (a v podstatě i snadno rozpoznatelných), jako jsou ty Ženevské úmluvy, do země pouštět nemusíme. A nemusíme do země pouštět ani osoby nakažené islámem, netající se s tím, že jejich cílem je přeměna ČR na islámský stát. Dokonce i ty, kteří jsou uprchlíky LEGE ARTIS. Právě proto, že ohrožují náš politický systém a jsou zdrojem kriminality.

Německo

Německo má problémy jednak s migranty obou výše uvedených kategorií, které by do civilizovaných států neměly být přijímány, jednak s migranty zcela legálními, tzv. gastarbeitery a jejich potomky, z nichž mnozí mají německé občanství, ale naprosto odmítají nikoli německé, ale celoevropské civilizační a kulturní hodnoty a žijí dobrovolně v ghettech, v nichž tyto evropské hodnoty neplatí.

To, že s nimi má nyní Německo problémy, je čistě věc jeho občanů. A toho, že si do čela státu zvolili neschopnou či zlovolnou osobu, která je do jejich země natahala. A také Němci (evropští a zcivilizovaní neevropané) tento problém budou muset vyřešit, ledaže by vyvřel do takové míry, jako před cca 2/3 století německý problém s nacismem, který musela řešit celá Evropa (spolu se zámořskými spojenci), a Německo by nás donutilo sáhnout po podobném řešení jako tenkrát.

A budu velmi tvrdý: Pokud si sousedka, živící se prostitucí, nabere tolik kunčoftů, že je sama nezvládne, opravdu nemá právo po mě požadovat, abych si ty nezvládnuté vzal domů a dal jim k dispozici svou manželku a dceru.

Druhá věc je, že Německu nejsme absolutně ničím zavázáni:

Ten stát nás šest let okupoval, povraždil tu cca třetinu milionu lidí a způsobil nedozírné hospodářské a značné (a zčásti i nevratné) škody kulturní, a dosud za to nezaplatil prakticky nic z reparací, které mu byly po kapitulaci nařízeny (část reparací pokryl zabavený majetek sudetských Němců, ale zdaleka ne vše).

Velmi neochotně a ve zcela nedostatečném měřítku bylo Německem zaplaceno odškodnění osobám, které byly za války odvlečeny na otrocké práce — Němci vyplacení odškodného zdržovali v podstatě až do doby, kdy naprostá většina z takto postižených osob již zemřela a ten zbytek měl před sebou jen nanejvýš pár let života. Nebylo zaplaceno žádné odškodnění ani osobám, vězněným v koncentračních táborech a tam, mnohdy i velmi závažně, zdravotně postiženým. Pozůstalým po zavražděných a odvlečených osobách nebylo zaplaceno naprosto nic.

Kontrastuje s tím skutečnost, že Němci z našeho území, kteří sloužili za války v ozbrojených německých silách (a třeba i páchali válečné zločiny), dostávali doživotně nikoli nezajímavé penze jako vojenské důchody.

Oba německé státy také systematicky znesnadňovaly, až znemožňovaly potrestání válečných zločinců. Pokud ti neměli smůlu, že je vypátrali nějací lovci válečných zločinců (případně nebyli dopadeni bezprostředně po obsazení Německa spojeneckými armádami), tak se jim nic nestalo. Lovcům nacistů ovšem oba německé státy kladly do cesty největší možné překážky.

To, že po roce 2000 bylo v Německu odsouzeno pár jarých devadesátníků, kteří v nějakém koncentráku zaujímali vysoce odpovědnou pozici „pátého kola u vozu“ a jejich rozhodovací pravomoci byly nulové, na věci nic nemění. Důležité je, že jejich šéfové na odpovědných místech, aktivně se účastnící holocaustu (a dalších německých zločinů) a nesoucí jednoznačnou vinu, v naprosté většině případů dožili v klidu jak v NDR tak v NSR, případně jim byl umožněn únik do relativně bezpečné ciziny. Eichmann mohl být unesen, souzen a potrestán, ale bylo by bývalo technicky naprosto nemožné to udělat s desetitisíci válečných zločinců, kteří se uchýlili do „bezpečného zahraničí“.

Německo má prostě tolik másla na hlavě, že je možné, bude-li to politická vůle, ho dehonestovat a jeho hlas prezentovat jako ozvěnu nacistické minulosti.

Můžeme též konspirovat na téma, zda nabrání milionů civilizačně nekompatibilních imigrantů a tlak na jejich distribuci do států EU i mimo ni není jakousi snahou o revanš za porážku ve válce, protože tyto státy patří do vítězné koalice, která Německo porazila a donutila ke kapitulaci.

Další aspekty imigrace

Imigranty, kteří nemají nárok na azyl a nemají ani nárok na trvalý pobyt kvůli jiným důvodům, prakticky nejsou státy EU schopné vracet zpět. V EU už přebývají snad miliony osob, jejichž nárok na azyl byl v řádném řízení zamítnut, a které dále zatěžují sociální systém a páchají kriminalitu, protože není možno vynutit jejich návrat. Vracení zpět unikají dokonce i kriminální zločinci, kterým v zemi původu hrozí spravedlivý trest. Pokud se s tímto fenoménem neudělá něco zásadního, je to opět argument proti přijímání kohokoli.

Prakticky to samé platí pro totální impotenci západních států EU (zdaleka ne jen Německa) řešit kriminalitu imigrantů. Ta začíná být „řešena“ především manipulací se statistikami, které po těchto zákrocích „dokazují“, že příliv imigrantů kriminalitu snižuje (byť realitou je pravý opak).

Dokážu si představit i nějaké „EUnijní Guantanámo“, v němž by byli ilegálové bez nároku na azyl a bez možnosti vrátit je do domovského státu drženi v klecích do konce života, jednak aby nebyli zdrojem rizik, jednak aby to odradilo další od pokusů do EU ilegálně proniknout. A, pochopitelně, by se tam dali navozit všichni pachatelé imigrantské kriminality, od žhářů a sexuálních obtěžovatelů až po znásilňovače a vrahy.

Paradoxně by ovšem takováto opatření, plošně a důsledně prosazovaná, mohla zlepšit vztah obyvatelstva k imigrantům, protože by státy EU a EU sama mohly garantovat jejich relativní neškodnost a rychlé odstranění závadových osob mezi nimi, což nyní garantováno není.

Kdo prosadí změnu

Na opravdu zásadní změnu v imigrační politice ovšem potřebujeme v čele zcela jinou garnituru než osobu s láskou k alkoholu, předvádějící rituální tance před sochou masového vraha[1] Karla Marxe (přičemž ta je obklopena „osobnostmi“ zhruba stejného kalibru). V tom by mohly do jisté míry pomoci jak volby do EUroparlamentu v příštím roce, tak i politické posuny v členských zemích (aby došlo k vykopání marxistů i z EUrokomise a Rady Evropy).

Není náhodou, že současné události v Saské Kamenici do značné míry připomínají občanské protesty na sklonku socialismu. Také se jich v naprosté většině případů neúčastní žádní extrémisté a pokud nějací ano, jsou silně naředěni naprosto normálními občany, kteří už mají dost nahánění jich a jejich potomků pod nože či auta islamistických teroristů. Osobně jsem přesvědčen, že naprostá většina hajlujících na těchto demonstracích jsou policisté v civilu nebo osoby jim postavitelné na roveň.

Je také velice příznačné, že proti demonstrujícím rodičům s dětmi či prarodičům se vnoučaty stojí bezdětná Merkelová a rovněž bezdětný Macron. Tedy lidé, kteří až zemřou, tak po nich nikdo a nic nezbude, co by je muselo zajímat. Takže mohou vést EU ve stylu hesla francouzské aristokracie ze druhé poloviny 18. století „Po nás ať přijde potopa“. Z hlediska populační biologie jsou tito lidé odpad a asi by mělo být ustanoveno, že bezdětní nesmějí vysoké funkce ve státech EU i na úrovni EU samotné zastávat.

Faktem je, že zhroucení politiky multikulturalismu a násilné islamizace v Německu (případně Francii) na základě masových občanských protestů může mít na zbylé státy EU stejný dopad jako zhroucení socialismu v SSSR na státy východního bloku.

Další státy

Dalším proislamizačním státem je Francie a hodně se v přerozdělování imigrantů angažuje Itálie. Podpis těchto států pod Mnichovskou smlouvou ovšem tyto státy silně distancuje od morálního práva po nás cokoli chtít.

Česko a islám

Multikulturně „uvědomělí“ soudruzi blekotají, jak prý je s podivem, že v Česku, kde je zatím muslimů minimální počet, jsou tak silné protiislamizační nálady.

Důvodem jednoznačně je skutečnost, že náš stát je stát s nejvyšším procentem ateistů nejen v rámci EU, ale patrně i celého světa. A stále více ateistů (dovoluji si k nim pro zjednodušení přibrat i apateisty, agnostiky a zastánce podobných nenáboženských směrů a v praxi stejně jsou na tom i vyznavači náboženství, neuznávaných islámem jako „tolerovaná“) si uvědomuje, jak je islám ohrožuje, a tvoří významnou část elektorátu antiislamizačních stran a politických uskupení s potencí nárůstu až na nějakých 70–80 procent hlasů ve volbách (což odpovídá jejich zastoupení v populaci). Jistěže je třeba čelit lživé propagandě multikulturalistů a islamistů, kteří tato fakta zuřivým lhaním popírají. A přes veškeré lhaní kojzarů z Britských listů a podobných sdělovacích prostředků se to daří a podpora protiislamizačních stran volby od voleb narůstá.

Islám jasně definuje ateismus jako hrdelní zločin a v řadě islámských států je jako takový (tj. až trestem smrti) postihován. A v těch dalších je zpravidla státem tolerováno lynčování ateistů ať už v běžném občanském životě, nebo ve věznicích (pokud formálně dostanou nějaký trest odnětí svobody a ne trest smrti). Opravdu nemám zájem (a v podstatě nikdo z takto světonázorově orientovaných osob), aby sem nalezla lůza, vyznávající takovéto „hodnoty“, To je menší zlo, pokud zahyne někde cestou, bude doživotně vězněna v nějakém internačním zařízení (sorry, bližší košile než kabát), nebo ji takový osud předchůdců od pokusu dostat se k nám odradí.

Jinými slovy, zde, v samé podstatě islámu, je klíč k pochopení onoho „nesmyslného“ odporu české společnosti proti islámu a muslimským imigrantům, protože stále více lidem je jasné, že pokud připustíme, aby zde vyznavači této pseudonáboženské ideologie, dostali politickou moc, budou s námi zacházet stejně, jako zacházeli nacisté se Židy.

Paradoxně ovšem antiislamizační strany najdou své voliče i mezi zde žijícími muslimy (ve Francii tvoří muslimové část elektorátu FN). A to těmi, kteří chtějí vyznávat islám tak, jako významná část naší věřící populace křesťanství, tj. zachovat si některé nekonfliktní zvyky a na vše ostatní, co obtěžuje a vyčleňuje je ze společnosti civilizovaných lidí (od zahalování žen až po sebevražedné atentáty), kálet zvysoka. A tohle jim mohou zajistit jen a jen protiislamizační strany, jak jednoznačně ukazuje praxe v zápoadoevropských státech, v nichž „demokratické“ a „multikulturní“ strany podporují islámský teror radikálních duchovních a na ně napojených sil vůči nábožensky vlažným muslimům.

„Nepomoc ilegálním imigrantům“, především muslimům (nemuslimským imigrantům pomáháme při zohlednění velikosti populace a ekonomik obou států více než Německo těm muslimským) není nějaký kapric nebo projev fobie, plynoucí z neznalosti islámu, ale zcela pragmatické rozhodnutí na základě relevantních informací o islámu a jeho vyznavačích. Západním státům, které si na své území muslimy pustily, mnoho nedlužíme, naopak jim máme co vracet za události v době WW2 a před jejím začátkem.

Uvádí Pergill na upergilla.blogspot.com

Článek vyšel na svobodny-svet.cz




Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Vložit komentář: