EpShark

Evropská komise (EK) přichází s novou iniciativou. Chce rozšířit katalog trestných činů z nenávisti, které podléhají jednotné celoevropské harmonizaci. A o co?…

Dosud jsou členské státy vázány trestně postihovat veřejné podněcování k násilí nebo nenávisti na základě příslušnosti k rase, barvě pleti, náboženství, původu a národnosti či etnicitě. Komisi zřejmě zásadně chybí v členských státech nástroj na trestněprávní potírání nenávisti vůči osobám s jinou sexuální orientací. Je toto omezování svobody slova nutné?

Co je to hate speech

Určitý návod, co si lze pod hate speech představit, lze nalézt v materiálech orgánů Evropské unie a Rady Evropy. Například dle orgánu Rady Evropy — Evropské komise proti rasismu a nesnášenlivosti (ECRI) je hate speech:

„…obhajoba, propagace nebo podněcování k jakékoliv formě hanobení, nenávisti nebo hanobení osoby nebo skupiny osob, jakož i jakékoliv obtěžování, urážky, negativní stereotypy, stigmatizace nebo ohrožení ve vztahu k takové osobě nebo skupině osob a odůvodnění všech předcházejících způsobů vyjádření na základě rasy, barvy, původu, národního nebo etnického původu, věku, zdravotního postižení, jazyka, náboženství nebo víry, pohlaví, genderu, genderové identity, sexuální orientace a dalších osobních charakteristik nebo stavu“. [1]

A jak vidí hate speech instituce EU? Evropská agentura pro základní práva (FRA) ji už v roce 2009 definovala následovně:

„Hate speech označuje podněcování a povzbuzování k nenávisti, diskriminaci nebo nepřátelství vůči jednotlivci, které je motivováno předsudky vůči této osobě z důvodu určité vlastnosti, například její sexuální orientace nebo genderové identity.“ [2]

Já mám naopak předsudky vůči takovému množství subjektivity v definici.

A jak definuje mnohokrát skloňovaný pojem nenávist orgán Rady Evropy? Nenávist „znamená stav mysli charakterizovaný jako intenzivní a iracionální emoce odporu, nepřátelství a nenávist vůči cílové skupině.“ [3]

Jak je patrné z výše uvedené definice plné velmi neurčitých pojmů, našli bychom se v ní asi všichni. Jedná se o naprosto gumovou všeobjímající definici, která může být velmi efektivním nástrojem k ukončení jakékoliv debaty. Protože může být trestná.

Jak může být něco tak vágního předmětem právní normotvorby, a to ještě práva trestního, nástroje ultima ratio? Hate speech je fenomén, který se od běžného práva liší mnoha způsoby, na které trefně upozornil Paul Coleman v knize Censored [4] nebo Andrew Doyle v knize Free Speech: Why It Matters. Především je hate speech normotvorba terminologicky velmi vágně formulovaná. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Stačí ocitovat skutkovou podstatu § 356 českého trestního zákoníku:

„Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“

V případě kvalifikované skutkové podstaty (když se například jednotlivec účastní aktivně takovým činem činnosti skupiny, která hlásá diskriminaci, násilí nebo rasovou, etnickou, třídní, náboženskou nebo jinou nenávist) hrozí odnětí svobody na šest měsíců až tři léta (§ 356 odst. 3 trestního zákoníku).

Vstříc lepším zítřkům, priority má Komise srovnané jasně

Návrh nepřišel jako blesk z čistého nebe. Jedná se pouze o konkrétní naplnění vizí nové Evropské komise. Již projev předsedkyně von der Leyenové o stavu Unie nemohl nikoho nechat na pochybách, co přijde. Von der Leyenová otevřeně uvedla, že EK: „má v plánu rozšířit seznam trestných činů EU na všechny formy nenávistných trestných činu (hate crimes) a hate speech, ať už pro rasu, náboženské přesvědčení, gender nebo sexualitu.“ Téma dále rozvíjela gesční eurokomisařka Helena Dallí. Její Strategie rovnosti LGBTI+ 2020-2025 obsahuje cíl dosáhnout prosazení zařazení hate speech a nenávistných trestných činů proti LGBTI+ do katalogu celoevropských trestných činů. Iniciativu Komise odůvodňuje nárůstem nenávisti vůči LGBTI+ osobám, které dokládá několika studiemi. Zároveň k nenávisti a nenávistným trestným činům dochází často na internetu, proto je potřeba řešit situaci komplexně a mezihraničně.

Iniciativa založena na důkazech. Tak určitě

Komise potřebnost iniciativy odůvodňuje narůstajícími počty nenávistné trestné činnosti s odkazem na materiál Hate Crime Report 2019, který vydal Úřad pro demokratické instituce a lidská práva Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Ten uvádí, že v roce 2019 došlo k rekordnímu počtu 6964 nenávistných incidentů zaznamenaných v 36 státech OBSE. Jedná se tedy o incidenty, nikoliv nenávistné trestné činy. Pokud zprávu podrobíme detailnějšímu zkoumání, data o incidentech sbírají spolupracující neziskové organizace přímo v členských státech. V České republice je to například spolek In IUSTITIA, který za rok 2019 ohlásil pět incidentů, z nichž čtyři byly krádeže vlaječek při srpnovém Prague Pride a pouze jeden měl potenciál násilného incidentu, kdy jedna osoba útočila na účastníky Prague Pride ohňostrojem. Z hlediska počtu českých ohlášených incidentů v posledních třech letech nedošlo k nárůstu incidentů vůči osobám s jinou sexuální orientací.

Další studie, která má dle Komise dokazovat potřebnost iniciativy, je průzkum evropské agentury FRA věnovaný v roce 2019 LGBTI osobám (EU LGBTI Survey II). Ten tvrdí, že 11 % LGBTI respondentů bylo fyzicky nebo sexuálně napadeno v posledních pěti letech. A jak byl tento průzkum vytvořen? Průzkum byl prováděn po tři měsíce. Struktura respondentů je taktéž podivuhodná, 42 % respondentů bylo mužů gayů, 20 % bisexuálních žen, 16 % lesbických žen, 14 % trans, 7 % bisexuálních mužů, 1 % intersex osob. V případě Estonska a Litvy byly bisexuální ženy největší kategorií, zatímco ve Finsku bylo nejvíce respondentů trans. Celý průzkum probíhal anonymně online formou, s tím, že vnitrostátní LGBTI organizace pomáhaly s propagací tohoto průzkumu. Proč to všechno uvádím? Tento otevřený online průzkum není v žádném případě reprezentativní a jeho výstupy nelze zobecňovat — autoři si toho byli vědomi a výzkum za skutečně reprezentativní ani nevydávají.

Výstup průzkumu tak možná spíše ukazuje, co si myslí osoby, které mají blízko k LGBTI vnitrostátním organizacím, než co si myslí reprezentativní vzorek LGBTI osob.

Otázkou tedy je, proč by někdo měl takovou online anketu brát při navrhování legislativy vůbec vážně? A proč by ji měl platit evropský daňový poplatník ze své kapsy?

Ještě více zarážející je, že Komise bez mrknutí oka uvede, že „Sexuální orientace byla nejčastěji uváděným důvodem hate speech (33,1 %) ze strany neziskových organizací monitorujících provádění Kodexu chování v oblasti potírání nelegální hate speech online v roce 2019.“ (dohoda uzavřená mezi EU a tzv. Big Tech sociálními sítěmi). [5]

Toto závažné tvrzení vyplývá z dat, která, zase, reportují neziskové organizace z jednotlivých států. Z České republiky je to opět In IUSTITIA a organizace Romea. A proč je tedy to číslo tak velké? Celkově bylo nahlášeno 4364 případů, ale jen na Litvu připadá 1002 nahlášených případů, které ohlásila litevská LGBT organizace LGL. [6] Je Litva peklem na zemi pro LGBT osoby nebo je místní LGBT neziskovka jen hodně pracovitá?

Výše uvedená data jsou tedy spíše dojmologií, nikoliv robustním základem, na jehož základě je možné činit kontroverzní politické rozhodnutí.

Finanční perpetuum mobile

Mnohé organizace participující na monitoringu dodržování Kodexu chování v oblasti potírání nelegální hate speech jsou spolufinacovány z evropských fondů. Česká In IUSTITIA je spolufinancována z evropských fondů, Nadací Open Society Fund a mnohými dalšími. [7] Výše zmíněná litevská LGL je z části financována z evropských fondů, programu Právo, rovnost, občanství. [8] Z totožného fondu, který u nás například finančně podporuje iniciativu Jsme fér! lobbující za uzákonění stejnopohlavního manželství. [9]

Financování kampaní proti hate speech z evropských peněz vytváří vyšší poptávku po hledání hate speech, na kterou se mnohé neziskové organizace zaměřují. Ty intenzivně pracují, aby dosáhly výsledků. Na tyto výsledky poté poukáže Komise, aby si odůvodnila další expanzi svých pravomocí. Není to geniální?

Vězni svědomí Západu

Jak připomíná Paul Coleman ve své knize Censored, celý západní svět byl pohoršen případem Alexe Aana, který byl v Indonésii v roce 2012 obviněn z rouhání a podněcování náboženské nenávisti. Dopustit se tohoto činu měl několika vyjádřeními publikovanými na sociální síti Facebook. V nich uvedl, že „Bůh neexistuje“ a, že „…věřit v existenci nebe, pekla, andělů je mýtus“ nebo, že „prorok Mohamed měl zalíbení ve své snaše“. [10] Za toto jednání mu hrozil trest ve výši až pět let odnětí svobody. [11] Nakonec byl Aan odsouzen k odnětí trestu svobody na dva a půl roku a uhrazení pokuty přesahující 10 000 USD. Aan byl organizací Amnesty International označen za vězně svědomí. [12]

Avšak vězni svědomí již nejsou doménou jen třetího světa. Začínáme si je efektivně vyrábět i zde v Evropě, rouhání je ale nahrazeno tzv. hate speech. Případů jsou již desítky. Některé skončily odsouzením, jiné způsobily zásadní škody jenom trestním stíháním a dlouhými tahanicemi po soudech. Jedno mají ale společné. Dochází k nim napříč celou Evropou a zanechávají za sebou zničené životy a utrpení lidí. Vězně svědomí, kterým iniciativa Evropské komise vzkazuje: Tak je to správně!

Za názor pokuta

Francouzský politik Christian Vanneste se v roce 2006 provinil tím, že uvedl, že „heterosexualita je morálně nadřazena homosexualitě.“ Za tento názor, poprvé pronesený v Národním shromáždění, byl žalován třemi organizacemi, které se cítily poškozeny. Na politikovi každá vysoudila pokutu 3000 EUR. Vannneste se po skoro čtyřech letech domohl v odvolacím řízení zrušení předchozích rozsudků a plného osvobození s odůvodněním, že nižší soudy selhaly při vyvažování svobody projevu.

Za kázání o sexuální morálce alespoň vězení

K měsíčnímu trestu odnětí svobody byl nalézacím soudem v roce 2004 za své kázání věnované porušování sexuální morálky při nedělní bohoslužbě odsouzen švédský pastor Åke Green. Kázáním se měl dopustit opovrhováním a neuctivým chováním ke skupinám osob. Podařilo se mu uspět s odvoláním. Přesto státní zástupce podal dovolání k Nejvyššímu soudu Švédska. Jednání před Nejvyšším soudem trvalo celý den, projednávání bylo živě přenášeno rádiem. Nejvyšší soud Greena nakonec osvobodil. Předseda Nejvyššího soudu Švédska v interview pro švédské noviny uvedl, že „…uznání viny by před Evropským soudem pro lidská práva neobstálo.“ (rozhovor předsedy soudu Johana Muncka pro Svenska Dagbladet). Případ nepřivedl zákonodárce ke zmírnění hate speech. Naopak organizace LGBTI+ aktivistů v uskupení Rinksförbundet för homosexuellas bisexuellas och transpersoners rättigheter (členská organizace ILGA — Europe, stejně jako většina zakládajících organizací platformy Jsme fér!) uvedla, že na základě výsledku případu je třeba přistoupit ke zpřísnění tzv. hate speech legislativy.

Ve výše zmíněných případech to nakonec dopadlo relativně dobře. Měli štěstí, nebyli pravomocně odsouzeni. V následujících případech již takové štěstí lidé neměli.

Rouhání v evropském střihu

V roce 2009 byla pravomocně odsouzena rakouská poslankyně Susanne Winter za ponižování náboženství. Toho se měla dopustit vyjádřením, že v dnešním systému by Mohammed mohl být považován za pedofila. Za toto vyjádření byla odsouzena k tříměsíčnímu podmíněnému trestu odnětí svobody a pokutě ve výši 24 000 EUR.

V Německu 8. října roku 1997 pro-life aktivisté rozdávali letáčky kolemjdoucím v blízkosti norimberské potratové kliniky. Na letáčcích bylo uvedeno, že potrat je vražda a jméno jednoho gynekologa, o kterém uváděli, že je vraždící specialista na nenarozené děti. Samotný lékař v rozhovoru pro noviny uvedl, že provádí okolo čtyř tisíc potratů ročně. Letáček taktéž srovnával praktiky potratů s holocaustem. Město Norimberk proti aktivistům podalo trestní oznámení. V nalézacím řízení byli pro-life aktivisté osvobozeni na základě svobody projevu. Odvolací soud měl ale jiný právní názor a aktivisty uznal vinnými z naplnění skutkové podstaty trestného činu urážky § 185 trestního zákoníku Německa. Ústavní soud verdikt v roce 2006 potvrdil. Stejně tak v roce 2011 Evropský soud pro lidská práva (dále již jen ESLP) uvedl, že usvědčení z trestného činu urážky neporušilo svobodu slova garantovanou čl. 10 Evropské úmluvy o lidských právech (Hoffer a Annen proti Německu, AN 397/07 a 2322/07 ze 13. ledna 2011).

Z online prostředí pochází poslední případ. Jedná se o moldavského aktivistu Mariana Vitalie, který v roce 2011 zveřejnil na svých webových stránkách seznam osmi veřejně činných osob, které veřejně podporují a navštěvují události LGBT osob. Vytvořením seznamu reagoval Vitalie na aktuálně probíhající debatu o rozšíření antidiskriminační legislativy o ochranu na základě sexuální orientace. Žádná ze zmíněných osob nežalovala Vitalie za zveřejnění na webu bez souhlasu, avšak LGBT aktivistická skupina Gender Doc-M podala žalobu proti aktivistovi s odůvodněním, že „účelem zveřejnění seznamu je stigmatizovat, zesměšňovat a ponižovat homosexuály a osoby veřejného života.“

Případ prošel všemi třemi stupni soudní soustavy Moldávie, všechny Vitalie odsoudili. Pravomocný rozsudek uložil aktivistovi povinnost omluvit se na své webové stránce, veřejně se omluvit za hate speech a uhradit náhradu škody a náklady řízení. Nepodrobení se výkonu rozhodnutí rozsudku je stíháno jako trestný čin, za který pachateli hrozí až dva roky odnětí svobody. V současnosti čeká případ na projednání u ESLP.

Nejde ale jen o případy z minulosti. Aktuálně je například prověřována z hate speech bývalá finská ministryně a současná poslankyně Päivi Räsänen za tweet, v němž citovala z listu Korinťanům (verše 24-27). V něm se podivovala nad tím, proč její církev podporuje finský pride, když je to v rozporu s Novým zákonem (příslušnou pasáž vyfotila a přiložila ke statusu na Twitteru). [13]

Závěr

Současné dění ukazuje, že snaha o sešněrování svobody slova a myšlení v Evropě narůstá a má mocného zastánce v Evropské komisi. Avšak ještě máme čas říct jasné ne a usilovat o obranu svobody slova. Legislativně, mezinárodně. Ještě je čas. Pro úspěch iniciativy Evropské komise je nutná jednomyslnost při hlasování na Radě. Je třeba, aby český zástupce před hlasováním věděl, že v Česku se podporuje svoboda slova a nevolí politici, kteří ochotně přikyvují Komisi na cestě k cenzuře. Té jsme si v minulosti již užili dost.

Autor je právník a místopředseda Aliance pro rodinu.

Vyšlo v The Conservative

Jan Gregor konzervativninoviny.cz

Článek vyšel na svobodny-svet.cz