EpShark

Bydlení dělníků vs. vesničanů v dlouhém 19. století

23. 6. 2018



Dost často se soudí, že divoký kapitalismus 19. století znamenal masové zbídačování obyvatelstva. Lze se to například dočíst v knize „Základy sociální práce“ od O. Matouška a kolektivu: „V 19. století dochází v důsledku industrializace k rozvoji měst a zbídačování širokých vrstev obyvatel.“ [1]

1. Úvod

Přičemž však třeba B. Loewenstein píše obecně, že vznikající průmysl chudobu nevytvořil (naopak chudobě nabízel práci). Avšak nová bída byla zřetelnější než stará, protože se koncentrovala na tovární regiony. Byla stupňována tím, že se do nich hrnuly nejen části vzrostlé vesnické chudiny, ale také obyvatelé zvláště zaostalých zemí, v Anglii především Irů. [2]

O to zde ale přímo nejde. My se v této stati, podobně jako v předchozí stati na toto téma, zaměříme jen na jednu z okolností údajného zbídačování obyvatel v 19. století, a to na okolnost týkající se bydlení nižších vrstev obyvatelstva.

Obecně se ví, že bydlení dělníků či jiných nižších vrstev v rozvíjejících se městech a jejich aglomeracích nebylo nic moc. Došlo zde však vůbec k nějakému zbídačování oproti původnímu stavu? Někdy pravděpodobně ano, ale jindy dozajista nikoliv. To si nyní ukážeme na několika příkladech bydlení městských nižších vrstev a na příkladech bydlení nižších vrstev převážně na vesnici.

Doplníme tak stať, kterou jsem na dané téma napsal již dříve (rok 2015). Ještě je nutné dodat, že tam, kde není znám počet obyvatel bytu či domu, jsem volil modelovou rodinu o pěti osobách (rodiče plus tři děti). V tehdejší době na jedné straně byla vysoká porodnost, na druhé straně starší děti dříve opouštěly rodinný krb a navíc panovala ještě celkem vysoká dětská úmrtnost (ta zejména před rokem 1900). Budeme se tu také zabývat hojně dobou první republiky.

2. Bydlení dělníků a nižších vrstev ve velkých městech

2.1 Hornické a dělnické kolonie v Ostravě

Nyní se podíváme na bydlení horníků a dělníků v některých hornických a dělnických koloniích v Ostravě (respektive přesněji ve městech a obcích, které jsou dnes součástí Ostravy). Využijeme k tomu knihu „Ostravské dělnické kolonie I: Závodní kolonie kamenouhelných dolů a koksoven v moravské části Ostravy“ od Martina Jemelky a kolektivu.

Kolonie jámy Jindřich

Podíváme-li se na v této knize presentovanou kolonii jámy Jindřich, tak získáme tyto údaje o počtu obyvatel v jednotlivých domech a počtu bytových jednotek: dělnické domy postavené v letech 1869 až 1871 (čp. 391 atd.) měly 4 byty a dle strany 216 v nich měl byt k roku 1861 přibližně 30 m 2. K roku 1871 zde ovšem není plocha bytu zmíněna, proto budeme počítat s tímto údajem 30 m2. Minimální počet obyvatel v roce 1890 byl v domě 18 osob, maximální 31, průměr byl 23 osob na dům (domy dělnické čp. 391 až 408A).

Na osobu tak připadalo 6,7 m2 plochy bytu pro minimální počet obyvatel (30 m2/(18 obyvatel/4 byty)), pro maximální počet to bylo jen 3,9 m2 a pro průměr 5,2 m2. Roku 1900 byl minimální počet obyvatel 20, maximální 30, průměr byl tehdy 24.

Na jednoho obyvatele tak připadalo 6 m2 plochy bytu pro minimální počet obyvatel, pro maximální počet to bylo 4 m2 a pro průměr 5 m2. Hodnoty se tedy prakticky oproti roku 1890 nezměnily. [3] Uvedené hodnoty by ovšem měly být o něco nižší kvůli odečtu případného zděného sporáku anebo kamen.

Dále se zde můžeme dočíst další zajímavé informace k této kolonii. Dle šetření z roku 1925 bylo 54 % bytů nehygienických — tj. 68 bytů, z toho bylo 55 vlhkých, 13 mokrých, 17 zanedbaných a 48 špatně větraných, dostatečný počet lůžek byl jen v 23 rodinách. [4]

Znehodnocení závodního bytového fondu bylo ovšem způsobené mimo jiné nejen použitými stavebními materiály a postupy, ale také zvláštními civilizačními návyky obyvatel bytů. K těmto zvláštním návykům patřil třeba chov vepřů a koz, nepokryté stoky mezi domy, do kterých se vylévaly škopky a nočníky atd. [5]

Zdá se, že obyvatelé se přinesli některé „civilizační“ návyky ze svých venkovských domovů. To je mimochodem patrné i z výše citovaných údajů „… 17 zanedbaných a 48 špatně větraných …“ bytů. Za tyto problémy lze stěží vinit podnikatele a těžířstva.

Popis z roku 1929 uváděl následující vybavení domů v kolonii: zásobování vodou z komunálního vodovodu města Moravské Ostravy: vodovodní výpustky uvnitř měly většinou jen úřednické byty, zatímco pro dělnictvo byly zřízeny vodovodní výpustky na chodbách domů, které byly společné pro dvě až sedm rodin anebo byly výpustky v exteriéru kolonie pro 20 až 30 rodin; elektrické osvětlení bylo zavedeno do všech obytných domů v kolonii, součástí kolonie byl pekárna a udírna.

Součástí každého domu bylo hospodářské zázemí, skládající se z malé zeleninové zahrádky a šopy s chlívkem pro uskladnění otopu, sena a pro chov drobného domácího zvířectva. Po roce 1900 docházelo k postupnému zlepšování standardu bydlení u nově stavěných bytů, rozměry průměrné obytné plochy dělnického bytu rostly, zatímco roku 1861 činily 30 m2, roku 1908 34 m2 a 1914 již 42 m2. [6]

Osada jámy Jiří

Zajímavostí je, že v Jiřské kolonii měly dělnické byty k dispozici zeleninové zahrádky s průměrnou plochou 35 m2, úřednické rodiny dokonce 100 m2, a ke všem bytovým jednotkám náležely vedlejší budovy pro chov vepřového dobytka, drůbeže nebo pro ukládání uhlí a dřeva na otop. [7]

Nešlo však o tak výjimečnou věc. Pro srovnání v době „vlády“ lidu zde byl k roku 1959 popsán špatný stav jednoho bytu: prohnilé podlahy, houbou napadené a vlhké zdi, zcela chybějící dveře mezi předsíní a kuchyní a poničené vstupní dveře. Byt na ploše 17 m2 obývalo šest osob, z nichž jedna měla TBC, problémy se v této osadě vyskytovaly i později. [8]

Pro osadu jámy Jiří získáme z knihy tyto údaje o počtu obyvatel v jednotlivých domech a počtu bytových jednotek pro domy postavené roku 1889 (čp. 271B atd.): obytná plocha bytu bez půdy a sklepa: 30,6 m2, počet bytových jednotek 4, minimální počet obyvatel roku 1890 byl v domě 14 osob, maximální 27, průměr byl 23 osoby.

Na obyvatele tak připadalo 8,75 m2 plochy bytu pro minimální počet obyvatel (30,6 m2/(14 obyvatel/4 byty)), pro maximální počet to bylo 4,5 m2 a pro průměr 5,3 m2. Roku 1900 byl minimální počet obyvatel 17, maximální 26, průměr byl pak 21.

Na obyvatele tak připadalo 7,2 m2 plochy bytu pro minimální počet obyvatel, pro maximální počet to bylo 4,7 m2 a pro průměr 5,8 m2 . Hodnoty se tedy v této osadě o něco zlepšily. [9] Uvedené hodnoty by ovšem měly být o něco nižší kvůli odečtu případného zděného sporáku nebo kamen.

Dosti podobná byla situace pro domy postavené v letech 1893 až 1898 (čp. 902 atd.): obytná plocha bytu bez půdy a sklepa byla 30,92 m2, počet bytových jednotek byl 4. Minimální počet obyvatel byl roku 1900 takový, že v domě bylo 14 osob, maximální byl 32 osob a průměr byl 22 osoby.

Na obyvatele bytu tak připadalo 8,8 m2 bytu pro minimální počet obyvatel (30,92 m2/(14 obyvatel/4 byty)), pro maximální počet to bylo 3,9 m2 a pro průměr 5,6 m2. O 10 let později ovšem na byt připadalo skoro 7 obyvatel a proto průměrná plocha na osobu tak klesla na 4,4 m2 . Došlo zde tedy ke zhoršení situace v bydlení. [10]

Uvedené hodnoty by ovšem měly být o něco nižší kvůli odečtu případného zděného sporáku nebo kamen. Lepší byla situace u dvou domů postavených v letech 1899 až 1900 (čp. 1137 a 1163): obytná plocha bytu bez půdy a sklepa byla ca 41,35 m2 (byty se plochou nepatrně lišily) a počet bytových jednotek byl 8. Počet obyvatel byl roku 1900 takový, že v domě bylo 29 osob.

Na osobu tak připadalo 11,4 m2 bytu. O 10 let později ovšem na byt připadalo asi 4,5 obyvatele a průměrná plocha na osobu klesla na 9,2 m2. I zde tedy došlo zde ke zhoršení situace . [11]

Šlo však i nadále o slušná čísla. Opět platí, že uvedené hodnoty by měly být o něco nižší kvůli odečtu případného zděného sporáku nebo kamen.

Jistě zajímavou informací je výše nájemného v této osadě. Nájemné činilo k roku 1910 za dělnický byt o světnici a kuchyni v přízemním domě 72 korun ročně, nájemné v bytech o obytné kuchyni, komoře a světnici 98 korun ročně, v dozoreckém bytě o kuchyni, komoře a třech obytných místnostech již 480 korun ročně. [12]

Mzdy byly kolem roku 1910 u dělníků 50 až 75 K měsíčně. U horníků bych však očekával o něco vyšší mzdu. Pro zajímavost kolem roku 1910 stál bochník chleba nějakých 32 haléřů, litr mléka asi 30 haléřů, husa stála asi 10 K a kuře přibližně 2 K, košile byla asi za 2,40 K, pánský oblek stál už ovšem 24 až 48 K. [13] Lze tedy říci, že bydlení v této osadě bylo pro dělnické profese poměrně dost levné.

Kolonie U Dubu

Další kolonií, ke které najdeme v uvedené knize podrobné informace je kolonie U Dubu. K domům z roku 1869 se zde píše: „Částečně podsklepené domy této kolonie měly na bočních kratších frontách představeny zděné předsíně se světlíkem, jimiž se vstupovalo do samostatně přístupných bytů o průchozí kuchyni (3,80 × 4,10 m = 15,60 m2) se zděným rohovým sporákem a menší komoře (1,90 × 4,10 m = 7,80 m2) se sklepním prostorem pod podlahou a dřevěnými schody na půdu. Kuchyně a komora měly po jednom okně a světlá výška obytných místností činila 3 m (sklep byl vysoký 1,90 m, půda 2,40 m).“

Byly tedy poměrně slušně vybavené, ovšem byl zde problém s vlhkostí, a to i přesto, že se podlaha v bytech nacházela 30 cm nad úrovní terénu. Byla zde i zeleninová zahrádka a zázemí pro chov drobného domácího zvířectva. [14]

Pro kolonii u Dubu získáme z knihy tyto údaje o počtu obyvatel v jednotlivých domech a počtu bytových jednotek: domy postavené roku 1868 (čp. 421A, 422 až 425): obytná plocha bytu bez půdy, sklepa a tentokrát i předsíně: 23,4 m2 a objem bytu 70 m3, počet bytových jednotek v domě byl 4. Minimální počet obyvatel roku 1900 (tento rok je velmi podobný roku 1890) byl v domě 18 osob, maximální 21, průměr byl asi 20 osob na dům.

Na obyvatele bytu tak připadalo 5,2 m2 obytné plochy bytu (23,4 m2/(18 obyvatel/4 byty)) a 15,6 m3 prostoru bytu pro minimální počet obyvatel (23,4 m2/(18 obyvatel/4 byty) × 3 m výšky).

Analogicky pro maximální počet obyvatel to bylo 4,6 m2 a 13,3 m3 a pro průměr 4,7 m2 a 14 m3. O 10 let později (jeden z domů byl tehdy již stržen, místo něj vznikl jiný větší, s kterým tu ovšem nepočítáme) ovšem na byt připadalo 5,75 obyvatel a průměrná plocha na osobu klesla na 4,1 m2 a objem byl nyní jen 12,3 m3.

Došlo zde tedy k určitému zhoršení situace. Uvedené hodnoty by ovšem měly být o něco nižší kvůli odečtu zděného sporáku. Chybí zde však plocha předsíně. [15] Autor k tomu uvádí, že:

„Zatímco hodnoty průměrné plochy na osobu z let 1890–1921 svědčí o velmi omezeném komfortu bydlení, v úrovni zabydlenosti na dům a byt kolonie U Dubu nedosahovala hodnot ostatních ostravských hornických kolonií a blížila se dnes akceptovatelným hodnotám: na dům, resp. byt připadalo průměrně 19/4,75 osob v roce 1890, 19,8/4,95 osob v roce 1900, 27,8/5,8 osob v roce 1910 a v roce 1924 26,2/5,5 osoby.“ [16]

Kolonie dolu a koksovny František

Poslední detailněji popsanou kolonií v knize je kolonie dolu a koksovny František.

„…všechny domy v koksárenské kolonii měly záchody uvnitř domů, byly napojeny na kanalizační síť a zásobovány pitnou i užitkovou vodou. V hornické kolonii byla voda zavedena většinou v podobě prameníků na chodbách, nebo vodovodních výpustek mimo dům.“

Dále:

„Suché záchody byly v hornické osadě součástí vedlejších hospodářských přístavků, které také plnily úlohu chlévů a žump. Kromě již popsaného dodejme, že podle T. Myslivce byly všechny domy vybavené elektřinou, většina proudu pocházela z vlastní produkce a jen část z městské elektrárny. V roce 1922 byl uprostřed hornické osady zřízen nákladem 30 000 Kč malý sad, určený jako hřiště pro děti zaměstnanců. Obyvatelé hornické kolonie měli k dispozici již zmíněnou pekárnu…“ [17]

Vše uvedené platí zřejmě pro 20. léta 20. století. V roce 1900 obývalo tuto kolonii s 36 domy a 138 byty 728 obyvatel, čili 5,3 obyvatele na byt, vezmeme-li plochu bytu z plánku na straně 387 — plocha bytu v pavlačovém domě čp. 866 s pokojem, kuchyní, spíží a předsíní: 40 m2 dostaneme orientačně 7,5 m2 plochy bytu na osobu (40 m 2/5,3 obyvatel). Později se situace o dost zhoršila, tehdy obývalo 52 domů o 211 bytech 1338 obyvatel, čili 6,35 osoby na byt, pokud by v bytě domu čp. 866 bydlelo tolik lidí, tak by na osobu připadalo už jen 6,35 m2 plochy bytu . [18]

Je zde uvedeno i pár zajímavostí, roku 1913 byl hlášen špatný stav jednoho bytu, kde byl sklep používán jako výminek! Zkoumání z roku 1925 uvádělo vlhkost bytů, obyvatelé sami nedbali čistoty kolem domu, žádalo se tehdy mimo jiné i řádné vytápění a větrání bytů a udržování čistoty okolí domů. [19]

Jak je z toho patrné, tak určitý podíl na stavu domů a bytů měli tedy i samotní jejich obyvatelé. Zajímavé také je, že v době vlády údajné sociálně spravedlivé společnosti se mohla objevit zpráva z března 1951:

„Byt se nachází v přízemním podsklepeném domku. Byt je neslunný a mokrý až do výše 70 cm, všude usazena plíseň a houba. Prádelny ani záchodů není. Půda je následkem poškozené střechy mokrá, okapových rour není.“

K podzimu roku 1969 se uvádí trhliny na domě čp. 709 až 2 cm široké a přízemní byty mají venkovní zdi promočeny do výše oken následkem vzlínání zemní vlhkosti zdivem. K červenci 1962: vlhkost do výše jednoho metru v ložnici, málo světla, zápach a prach ze závodu (elektrárna a koksovna), zatékání dešťové vody a tak dále. [20]

2.2 Dělnictvo v Praze

I když velký příliv nových obyvatel ukazuje na v průměru lepší živobytí než v domovských obcích a městech těchto obyvatel, čili že po odečtení nákladů zbude člověku více peněz na jinou útratu (více a lepší potraviny, šaty, knihy, alkohol atd.), může v některých ohledech naopak znamenat zhoršení kvality života (toto zhoršení je ovšem více než dostatečně kompenzováno jinde).

U měst s velkým množstvím obyvatel zřejmě bude toto zhoršení dáno často menší obytnou plochou na obyvatele. Pro srovnání roku 1910 vykazovala Praha 668 tisíc obyvatel, roku 1921 už 730 tisíc a roku 1930 už 950 tisíc obyvatel. Údaj za rok 1910 ovšem zahrnuje nejen Prahu s 224 tisíci obyvateli, ale i ještě samostatná města jako Královské Vinohrady (77 tisíc obyvatel), Žižkov (72 tisíc), Smíchov (52 tisíc), Nusle (31 tisíc) atd.

Pro srovnání výše uvedená Moravská Ostrava vykazovala roku 1910 jen 37 tisíc obyvatel a roku 1921 113 tisíc obyvatel. [1]

Nahlédněme tedy do knihy „Lidé periférie: Sociální postavení a každodennost pražského dělnictva v meziválečné době“. Tato kniha se zabývá dobou První republiky. Podle výzkumu jistého páně Machotky nejvíc bytů sociálně potřebných rodin (26 %) mělo rozlohu mezi 15–20 m2. Dále:

„Z výzkumu Nečasové vyplývá, že v dělnických rodinách v Košířích připadaly počátkem 20. let na osobu nejčastěji dokonce jenom 1–3 m 2. To znamená, že v roce 1921 byla jedna obytná místnost v této čtvrti průměrně obývána téměř čtyřmi osobami. Můžeme se domnívat, že rozloha bytů kvalifikovaných sociálně potřebných rodin se velmi blížila rozloze bytů celého dělnického prostředí. Lze předpokládat, že byty většiny (asi 56 %) pražských dělníků se nacházely v pásmu mezi 15 a 30 m2.“ [2]

Pokud vezme zde uvedené plochy 15, 20 a 30 m2 a budeme počítat s počtem obyvatel bytu pět (rodiče a tři děti), tak by šlo o 3, 4 a 6 m2 plochy bytu na osobu. Je zde však i údaj 1 až 3 m 2 plochy bytu na osobu .

V této knize je uvedeno ještě několik zajímavostí ohledně bydlení pražských dělníků. Šetření dělnického prostředí od Josefa Šišky uvádí: drtivá většina pražských dělníků bydlela v letech 1921–1931 v bytech o jedné nebo dvou místnostech (druhá místnost v nich byla kuchyně). Roku 1921 bydlelo 42,5 % dělnických rodin v jednopokojových a 48,8 % ve dvoupokojových bytech, 4 % měla byt se dvěma pokoji a kuchyní a 5 % se dvěma pokoji, kuchyní příslušenstvím.

Výzkum Nečasové v Košířích uváděl: 49 % všech žáků obecné školy v této čtvrti žilo v bytech o jedné místnosti, dalších 11 % bydlelo sice v bytech o dvou místnostech, ty byly ovšem tak malé, že neposkytovaly žádný vyšší standard. [3] Podle názorů sociálních pracovnic tehdejší doby byla určitá část bytů pražských sociálně potřebných vrstev ve velmi špatném stavebně hygienickém stavu. Asi 15 % z nich potřebovalo omítnout a vybílit, 10 % vysušit a provést betonovou izolaci, někde postavit kamna, vyměnit podlahu, upravit záchody a dále. [4]

Co se týká vybavení bytů, tak zde nebyla situace v některých případech vůči jiným vrstvám až tak špatná. Vybavenost bytů jednotlivých sociálních vrstev v Praze roku 1931 byla dle šetření J. Šišky následující (% z dané sociální vrstvy, samostatní rovná se živnostníci čili dnešní terminologií OSVČ):

· plyn a/nebo elektřina: dělníci 52,3 %, samostatní 74,8 %, úředníci 92,4 % a zřízenci 74,8 %;

· vodovod do domu: dělníci 79,9 %, samostatní 93,5 %, úředníci 97,3 % a zřízenci 91,9 %;

· vodovod do bytu: dělníci 22,8 %, samostatní 52,1 %, úředníci 79,3 % a zřízenci 43,8 %;

· vlastní splachovací záchod: dělníci 20,4 %, samostatní 49,9 %, úředníci 76,6 % a zřízenci 40,1 %;

· společná prádelna: dělníci 31,8 %, samostatní 40,2 %, úředníci 64,2 % a zřízenci 42,9 %;

· sklep a půda: dělníci 52,8 %, samostatní 71,4 %, úředníci 80,5 % a zřízenci 68,7 %. [5]

To nebylo až tak špatné a lze to patrně označit za úspěch tehdejší doby.

2.3 Bydlení v Brně

Pár informací k bydlení, i když bez uvedení obytných ploch, lze dohledat i v knize „Děti v Brně“. Uvádí se tu například, že dlouho panovala nedůvěra k čerstvému vzduchu. [6] Což je jedna z věcí, která měla význam ohledně vlhkosti bytů.

Dále je zde vzpomínka ženy narozené roku 1900 v rodině lékaře: ve starém měšťanském pavlačovém domě na dnešním Moravském náměstí (čili prakticky v centru města) s dvaceti nájemníky nebyla koupelna, ale jen vodovod v kuchyni. Rodina se tedy raději chodívala umývat do nedalekých lázní.

K tomu se v knize uvádí, že i sociálně lépe postavené vrstvy byly dlouho bez koupelen. Ostatně nešlo jen o bydlení, ale podle sociologických výzkumů z 30. let 20. století se jedlo poměrně málo masa, a i v úřednických rodinách jídávali maso koňské. [7]

Konečně k období vlády údajně sociálně citlivých komunistů se uvádí následující vzpomínka ze 60. let 20. století: spousta dětí dle vypravěčky bydlela v pavlačových domech, kde se z pavlače šlo rovnou do kuchyně, za ní byl jeden pokoj a v tom bydlela celá rodina. Voda a záchody byly na chodbě. [8]

I ve vyšších vrstvách je často zmiňována ve vzpomínkách a vysoce hodnocena šetrnost — týká se to především oblečení, obracely se prošoupané límce u košil, do rodiny docházely švadleny šijící a spravující prádlo. Přivydělávaly si i některé děti ze středních vrstev (roznášení zboží, dopisů, donáška nákupu apod.), aby si mohli koupit věci, které chtěly a na které od rodičů peníze nedostaly. Některé děti i pomáhaly v rodičovské dílně, tato práce však placena nebyla! [9]

Čili být člověkem z vyšší či střední vrstvy v 19. století či za první republiky znamenalo být chudší než člověk z nižší vrstvy dnes.

2.4 Bydlení dělníků v Pardubicích

V knize „Slavné stavby Jindřicha Freiwalda“ se dočteme o dělnické kolonii, které tento významný meziválečný architekt a druhoválečný hrdina navrhl ve Svítkově u Pardubic (dnes součást města). Výstavba se uskutečnila po roce 1920.

Šlo o výstavbu v letech nouze o stavební materiálie a muselo se značně šetřit. Dělnický byt v podkroví dle plánu z roku 1920 měl pokoj 3,5 × 3,5 metru a kuchyň 3,5 × 3,5 — (0,85 × 1,75) metru, což je dohromady asi 23 m 2. Předsíň o ploše 1,5 m2 není zahrnuta, není totiž jasné, zda byla součástí bytu, nejspíše však jeho součástí nebyla, ale jen podestou schodiště.

Pokud by v bytě bydlelo pět osob, tak na jednu osobu připadne 4,6 m 2 plochy bytu.

Dělnický byt v přízemí měl dle plánu z roku 1920 následující parametry: Pokoj 5,2 × 3,5 metru a kuchyň 3,5 × 3,5 metru, což je dohromady asi 30,45 m2. Předsíň není opět zahrnuta, protože není zřejmě součástí bytu. Záchod, kolna a špíže jsou od bytu jasně odděleny a zřejmě sloužily i bytu v podkroví, ten totiž nemá záchod.

Při pěti osobách zde jde o 6,1 m2 plochy bytu na osobu. [10]

2.5 Dělnické bydlení v severozápadních Čechách za (nejen) první republiky

Nyní se přesuneme do severozápadních Čech. Zaměstnanecká kolonie Mannesmannových válcoven v Chomutově vznikla postupně od roku 1913 do let 1926 až 1929. Tato společnost měla velmi propracovaný systém zaměstnaneckých benefitů, který zahrnoval podpůrný fond založený již roku 1897, bezplatnou zdravotní péči, závodní stravování nebo možnost výhodného ubytování v závodních bytech.

Během roku 1913 bylo touto společností postaveno prvních 16patrových dvojdomů pro dělníky a úředníky. Byty měly pokoj a kuchyň a byly o výměře 35,1 až 38,9 m2.

„Příslušenství bytu sestávalo ze suchého záchodu a spíže umístěných na chodbě mimo vlastní byt a ze společné prádelny postavené spolu s kůlnami na uhlí na dvoře za domem.“

Dům čp. 1367 z roku 1921 měl dvoupokojové byty s příslušenstvím o ploše 37 m2 a nájemníci zde měli oproti starším domům k dispozici vlastní prádelnu fungující jako lázeň. Domy postavené v letech 1926 až 1929 měly výměru jednotlivých bytů vyšší cca 45 m2, takže domácnosti měly k dispozici kromě pokoje a obytné kuchyně ještě menší komoru. [11]

Budeme-li tedy počítat s pěti obyvateli na byt, dojdeme k následujícím údajům: 7 a 7,8 m2plochy bytu na osobu pro domy z roku 1913; 7,4 m2 u domu z roku 1921 a 9 m2 u domů z let 1926 až 1929 .

Weinmannova zaměstnanecká kolonie v Chudeřicích (dnes město Bilína) vznikla v letech 1921 až 1922. V této kolonii se nacházely jak menší dělnické byty s obytnou kuchyní a jedním nebo dvěma pokoji, tak prostorné úřednické byty o třech pokojích s koupelnou. Průměrná výměra obytné plochy se pohybovala mezi 51 až 60 m2.

V kolonii se nacházely dva konzumy a v pozdější době přibyla i školka. Pitná voda se zde ovšem přiváděla jen ke třem studním. Zajímavé je, že:

„Velmi záhy po dokončení se Salvisbergova [architekt, pozn. autora] kolonie stala inspiračním zdrojem pro další obdobné projekty a v mnohém předznamenala například základní princip, na kterých byly posléze vystavěny první státní hornické kolonie financované z uhelných fondů. Velkolepý projekt totiž upoutal pozornost Ministerstva veřejných prací, které roku 1923 požádalo teplickou firmu Jacobi & Co. provádějící stavební práce o veškeré dostupné podklady k výstavbě a vlastnímu chodu kolonie.“ [12]

Budeme-li tedy počítat s pěti obyvateli na byt, dojdeme k následujícím údajům: 10,2 až 12 m2plochy bytu na osobu. Pro dělníky bude spíše platit první údaj, i tak jde o velmi slušné hodnoty. Všechny (?) výše uvedené výpočty lze zřejmě o něco redukovat kvůli kamnům či zděnému sporáku.

Posledním zde zkoumaným příkladem bude zaměstnanecká kolonie Schichtových závodů na Střekově (dnes Ústí nad Labem). Sídliště, které vzniklo mezi lety 1919 až 1922 vykazovalo u nejlevnějšího dělnického bydlení domky s výměrou plochy 60 m2 pro jednu rodinu. Byla zde i umývárna a toaleta.

Do všech domků v kolonii byla zavedena pitná voda a elektřina. Dále zahrada v rozsahu 250 až 350 m2, malý hospodářský přístavek s půdou na seno a chlívkem pro drůbež nebo drobná zvířata. Roku 1938 zde byly postaveny činžáky s byty, které měly obytnou plochu 50 až 55 m2 a měly jako koupelnu tak i záchod. [13]

Budeme-li tedy počítat s pěti obyvateli na domek/byt, dojdeme k následujícím údajům: 12 a 10 až 11 m2 plochy domku/bytu na osobu .

Jde o velmi slušné hodnoty. Nicméně objektivně řečeno Schichtovy závody byly něco jako Mercedes mezi auty, jinde se k tomu totiž píše:

„Jeden z nejvýznamnějších průmyslových podniků v bývalém rakouském mocnářství i v nově vzniklé Československé republice měl v té době již dokonale fungující systém zaměstnanecké sociální péče. Schichtovi zaměstnanci mohli využívat služeb závodní jídelny, knihovny, mateřské školky i moderně vybavené ordinace a závodní nemocenské pokladny.“ [14]

2.6 Regulace nájemného za 1. sv. války a v Československu

Již vícekrát jsme tu narazili na špatný stav domů či bytů, podobně jako již v dříve zveřejněné stati ohledně porovnání bydlení dělnických a rolnických vrstev. Za jeden ze zdrojů tohoto stavu lze označit i regulaci nájemného v bytech a domech (vedle toho dočasně jistě i válku a hospodářské krize). Dle knihy „Sociální stát v Československu: Právně-institucionální vývoj v letech 1918–1992“:

„Nájemné se do poloviny 20. let dostalo v regulovaných domech podle výše rozebíraných předpisů stěží na dvojnásobek předválečného stavu, mzdy vzrostly na devítinásobek a cenová hladina dokonce na šestnáctinásobek.“ [15]

„… tzv. panská koalice (pravicová koalice z let 1926 až 1929), která nebyla vázána nutností hledat ve vládě konsensus se socialistickými stranami a která se v jiných oborech sociální politiky nebála prosazovat více liberální a ve vztahu k veřejným výdajům více úsporná opatření, se neodhodlala sáhnout na regulaci nájemného a namísto toho jen prodlužovala stav nejistoty na obou stranách pomyslné barikády, tj. na straně nájemníků i pronajímatelů.“ [16]

Výše uvedený zdroj ohledně Prahy upřesňuje:

„Ochrana nájemníků zůstala trnem v oku majitelům domů po celou dobu trvání republiky. Na základě jejich nátlaku se podařilo zákon o ochraně nájemníků četnými novelami velmi oklestit. Bylo prosazeno, že se ochrana nájemníků nebude vztahovat na byty uprázdněné a byty nově postavené. V důsledku těchto úprav došlo ke snížení podílu bytů s ochranou nájemníků z celkového počtu bytů z 96,5 % v roce 1923 na 57,3 % v roce 1930 až na 48,3 % v roce 1934.“ [17]

Tato skutečnost se má týkat celé ČSR. Uvádí se zde také, že:

„Mezi lety 1921 a 1939 výše nájemného vzrostla u chráněných bytů čtyřikrát, u nechráněných dokonce devětkrát. I přes růst reálných mezd dělnictva se tak zvyšoval podíl nájemného na spotřebním koši dělnických rodin. Zatímco v roce 1925 činil 11,9 %, v roce 1935 už 19,9 %. Nejhůře na tom byli nově příchozí do Prahy — především mladá generace, která neměla to štěstí žít v nějakém pražském bytě v době, kdy se zavedla ochrana nájemníků.“ [18]

Autor zde tedy uvedl i jeden z dopadů regulace nájemného — znevýhodnění nově příchozích (outsiderů) na úkor již bydlících (insiderů). Ekonom a spisovatel Henry Hazlitt k tomu kdysi napsal:

„Vzhledem k nízkému regulovanému nájemnému ve starých budovách budou stávající nájemníci zákoně chráněni proti zvyšování nájemného a motivováni neefektivně využívat obytný prostor, ať už se jejich rodiny zmenšily jakkoliv. Tím se bezprostřední tlak nové poptávky soustřeďuje na relativně málo nových budov. Nájemné v nich je nejprve tlačeno na mnohem vyšší úroveň, než by dosáhlo na zcela volném trhu.“ [19]

Jak je z výše uvedeného patrné, tak regulace nájemného se během první republiky týkala poměrně velkého množství bytů a regulované nájemné značně během 1. světové války a první republiky zaostalo za neregulovaným nájemným, ale i obecným růstem cen.

Tato skutečnost má své důsledky. Majitelé bytů a domů s regulovaným nájemným přicházejí o výnos ze své nemovitosti anebo o část tohoto výnosu. Kvůli nízkému či žádnému výnosu se jim nevyplácí výrazně investovat do těchto nemovitostí, protože tyto investice vynášejí málo či nic (anebo „vynášejí“ případně i ztrátu).

Majitelé tedy svoje investic provádí v jiných oborech činnosti, kde dosahují většího výnosu (továrny, doprava, služby atd.) či investují do nemovitostí, které nejsou regulovány (nové byty a domy či luxusní domy a byty). Výsledkem je ovšem zanedbávání a chátrání domů a bytů s regulovanými nájmy. H. Hazlit také píše, že:

„Bytová situace se bude zhoršovat také z dalších důvodů. Především, dokud nebude povoleno odpovídající zvýšení nájemného, nebudou se majitelé bytů namáhat přebudovávat byty nebo je jakkoliv vylepšovat. Dokonce, když je regulace nájemného obzvláště nerealistická nebo tíživá, majitelé bytů ani nebudou udržovat pronajaté domy nebo byty v přijatelném stavu. Nejenom, že nebudou mít ekonomickou motivaci se takto chovat, nemusí také na to mít prostředky. Zákony regulace nájemného, mimo další účinky, vytvářejí zlou krev mezi majiteli, nucenými akceptovat minimální návratnost nebo i ztráty, a nájemníky, nelibě nesoucími neschopnost majitelů provádět přiměřené opravy.“ [20]

3. Bydlení ve státních hornických koloniích v severních Čechách

Podívejme se nyní pro zajímavost na státní hornické kolonie v severních Čechách po 1. světové válce. Uvidíme, že nejde o výrazně lepší hodnoty obytné plochy na osobu. Hornická kolonie v Horním Litvínově z let 1923 až 1924 zahrnovala 81 bytů, v kterých roku 1925 bydlelo 366 osob. [21] Čili průměr na byt byl 4,5 osoby.

„Hornické domky s charakteristickými valbovými střechami poskytovaly levné byty s plochou nepřesahující 40 m2. V přízemí se nacházely jednopokojové byty s obytnou kuchyní a v podkroví byly umístěny dvě ložnice, které se však v době bytové krize pronajímaly svobodným horníkům nebo bezdětným manželským párům. Zbývající příslušenství domu bylo společné, teprve roku 1928 bylo po řadě stížností přistoupeno k zavedení vodovodu i do horních bytů.“ [22]

Vydělíme-li plochu bytu 40 m2 čtyřmi a půl osobami, dostaneme skoro 9 m2 plochy bytu na osobu. To je slušný výsledek, ovšem to jsme nepočítali podnájemníky. Zahrneme-li jen jednoho podnájemníka, dojdeme k ploše 7,3 m2 plochy bytu na osobu.

Další kolonie, ke které se vyskytují žádané údaje je hornická kolonie v Bilíně z let 1927 až 1929. Tuto kolonii se ovšem nepodařilo dokončit.

„V každém domku se tu nacházely dvě bytové jednotky s obytnou kuchyní, ložnicí a koupelnou, nejmenší byty v kolonii měly výměru obytné plochy 39 m2 a největší dosahovaly 50,5 m2.“ [23]

Při pěti osobách na byt dostaneme 7,8 respektive 10,1 m2 na osobu.

Zejména druhý údaj je velmi slušný. Navíc byty měly k dispozici koupelnu. Výše uvedené výpočty lze zřejmě (?) o něco redukovat kvůli kamnům či zděnému sporáku.

4. Bydlení vesničanů

4.1 Bydlení vesničanů

„Světnice — do počátku 19. století často jediná obytná místnost v domě — však byla současně i pracovním prostorem. Prováděly se tu nejrůznější domácí práce (opravy i výroba drobného zemědělského inventáře, zpracování zemědělských produktů), pro něž se snášelo potřebné nářadí uložené v komoře, na půdě, v síni či jinde. Někde k tomu účelu stály ve světnici dva stoly a v krajích s podomáckou výrobou bylo ve světnici stále rozloženo potřebné nářadí, např. tkalcovský stav, kolovraty, soukadla, vijáky.“ [1]

Dále:

„Manželé ve světnici spávali i s malými dětmi, které ležely v posteli s rodiči nebo v kolébce či v zavěšené kolíbce… Odrostlé děti uléhaly na lavicích, na paláci (podstropní lože zaujímající asi čtvrtinu světnice a dochované ve východních Čechách do druhé poloviny 19. století) nebo mimo světnici v přístěnku, v komorách a v létě i na půdě.“

Lidé spávali běžně ale i ve stájích. [2] Během 19. věku došlo vlivem průmyslové revoluce k postupné proměně bydlení na vesnici, ale:

„Proměna bytové úrovně neprobíhala rovnoměrně. Ve špatných bytových podmínkách žila především vesnická chudina, místy chalupníci, někde dokonce i sedláci.“ [3]

„Bydlení negativně ovlivňoval hospodářský provoz. Málo se větralo, obyvatele domu celoročně obtěžoval nejrůznější hmyz. Hliněná zem se jen metla a dřevěné podlahy se zpočátku ani neumývaly, aby nehnily… Hygienické návyky posuzovány prizmatem dnešní doby byly na velmi nízké úrovni. Odpovídaly tomu i pravidelně se opakující epidemie nemocí, které decimovaly vesnické obyvatelstvo.“ [4]

Nic moc, že. Čeleď a bezzemci na tom byli zpravidla ještě hůře. Ostatně pro 1. polovinu 19. století se jinde píše, že: „Kdo byl pouhým bezzemkem, toho čekala velice nuzná životní perspektiva.“ [5] Snadno lze na základě tohoto pochopit, proč práce dělníka v továrně tolik lákala.

4.2 Bydlení vesničanů na moravském Horácku

Nyní můžeme přejít k bydlení vesnických nižších vrstev. Prvně se podíváme na bydlení na moravském Horácku, tedy oblasti jihozápadní a západní Moravy. K tomu nám poslouží kniha „Venkovské stavby na moravském Horácku“. Mimochodem odsud se stěhovalo v 19. století hodně lidí za prací do Brna. Oblast to byla a je skoro podhorského charakteru. Nejprve tedy pár obecných informací. V knize se například uvádí případ, kdy dělníci na statku byli ubytování v pazdernách. [6] Pazderny byly malé stavby určené normálně k sušení lnu. Důležitá je informace, že v této oblasti stály tkalcovské stavy v každé domácnosti, a používaly se zejména v zimním období, kdy minula práce v lese a na poli. [7] Takový stav ovšem zabíral nemalou plochu, která nemohla být využita jinak. Na vzdušnost místností měl ovšem menší vliv.

Ve světnici se běžně peklo, jedlo, spalo a i vařilo. I v největších statcích se bydlelo jen v jedné světnici, doplněné o nějakou tu komoru. [8] Síň sloužila ke skladování potřeb včetně nádob na vodu a kamenného koryta. Velkou část prostoru světnice zabíralo těleso pekárny s lavicí, obklopující ji ze dvou stran.

„Další nezbytnou součástí i malých domkářských obydlí byla komora, chladná místnost s malými okénky či jen otvory propouštějícími jen sporé světlo a vzduch. Představovala prostor využívaný především k ukládání potravin a domácího náčiní. Z nich nejdůležitější byla moučná truhla. Na dřevěných policích byly nastavěny bochánky chleba. Kromě toho zde spávali mladí členové rodiny, např. neprovdané selské dcery či dokonce mladí manželé.“ [9]

Zasklená okna v domě se původně otevírala zřídka anebo vůbec ne. Dále: „Podlahy bývaly původně všude v selských obydlích tvořeny dusanou hlínou. Na svátky se po uklizení vysypávaly pískem či drobnými větvičkami.“ Tato podlaha v chudých chalupách vydržela leckde až do 20. století. K libůstkám patřilo propadávání částeček hlíny a smetí z půdního prostoru dolů do světnice. [10] Neotvírání oken muselo mít jistě za následek zvýšenou vlhkost v místnostech, kterýžto zlozvyk si lidé přistěhovalí do měst přinášeli s sebou. To muselo mít samozřejmě podíl na vlhkosti bytů, která je často u dělnických městských bytů zmiňována.

Pro obec Vítochov (u Bystřice nad Perštejnem) se uvádí, že těsně u stavení obytného mívali obyvatelé chlévy a konírny, tak že ze síně vcházelo se také zrovna do stáje. „Ve Žďárských a Jihlavských vrších se dokonce ve větší míře objevuje tzv. chlévový typ domu. Přes síň se mohlo přejít ze světnice přímo do chléva, aniž by se muselo vycházet na dvůr.“ [11] Tyto skutečnosti nezní zrovna příliš romanticky.

Podívejme se nyní na rozměry některých domů či jejich obytných částí. Plán domu či spíše menšího statku z Rokytnice nad Rokytnou (leží u Třebíče) udává následující: světnice o rozměrech 4,51 × 4,98 m má plochu 22,5 m 2 (bez pece asi 19,5 m2), kuchyň 11 m2. Černou kuchyň nelze považovat za obyvatelný prostor a síň je zde průchozí na všechny strany, proto ji nepočítám. Celkem jde tedy o obytnou plochu 33,5 m2 a bez pece 30,5 m2, [12] což je při pěti obyvatelích 6,7 m2 obytné plochy na obyvatele respektive jen 6,1 m2 pokud zahrnuji pec .

Dům ve Zhoři u Polné má dle plánu světnici o rozměrech 5,1 × 4,74 m a ploše asi 24 m2, bez pece asi 21 m2. Černá kuchyně není perspektivním prostorem k bydlení, zadýmená malá místnost není vhodná k pobytu a nebudu ji tedy počítat, a to ani u dalších objektů. Něco se dá skladovat v síni, ta ovšem slouží zároveň ke vstupu do chléva! Ale nějaký prostor v ní díky chytrému umístění dveří rozhodně je. Plocha této síně je asi 5 m2. [13] Celkem tedy máme plochu 29 m2, bez pece asi 26 m2.

Při pěti obyvatelích připadalo na jednoho z nich 5,8 m2 respektive 5,2 m2 obytné plochy domu. Pokud bychom nepočítali síň, dostaneme tyto údaje: 4,8 m2 respektive 4,2 m2 obytné plochy domu na obyvatele .

Plán domu z Dolních Louček u Tišnova udává: světnice 3,8 × 3,58 m a plocha 13,6 m2, bez pece o rozměrech (odměřeno) asi 1,8 × 1,7 m asi 11 m2, dále je zde komora o rozměrech 3,82 × 3,9 m a ploše asi 15 m 2. [14] S černou kuchyní opět nepočítám, síňka je velmi malá a průchozí ze všech stran se schody na půdu, také s ní z tohoto důvodu nepočítám. Celková obytná plocha domu je 28,6 m2 a bez zahrnutí pece jde o 26 m 2.

Při pěti obyvatelích na jednoho z nich připadá asi 5,7 m2 respektive 5,2 m2 obytné plochy domu, zahrneme-li pec. Pokud bychom nepočítali s komorou, protože ta musela v dřívějších dobách sloužit k ukládání úrody a zemědělského náčiní, dostaneme při pěti obyvatelích tyto údaje: asi 2,7 m2 respektive 2,2 m 2 obytné plochy domu na obyvatele. I kdyby zde bydleli jen čtyři lidé, tak by šlo o asi 3,4 m2 respektive 2,8 m 2 obytné plochy domu na obyvatele . Tedy nic moc.

Konečně ve Chlébském u Bystřice nad Pernštejnem plán domu či spíše již menší usedlosti s chlévem, stodolou a kůlnou, udává následující hodnoty: světnice 4,25 × 4,3 × 2,3 m a plocha 18,3 m2, bez pece asi (částečně odměřeno z plánku) 17 m2. Objem světnice 42 m3 respektive bez pece 39 m3. Kuchyň má plochu asi 4 m 2 bez pece a její objem je asi 8 m3 (částečně odměřeno). Síň je dosti malá a průchozí ze tří stran, čtvrtou stranu zabírají schody, proto s ní nepočítám. [15]

Celková obytná plocha je 22,3 m2 respektive 21 m2 a objem 50 m3 respektive 47 m3. Pokud budeme počítat jako obvykle s pěti obyvateli tak dojdeme k těmto datům: na jednoho obyvatele připadá asi 4,5 m2 respektive 4,2 m 2 obytné plochy domu, zahrneme-li pec. V případě objemu je to 10 m3, s pecí asi 9,4 m3, i když pece zřídkakdy sahaly až ke stropu. Objem byl tak o něco větší než zde uvedené údaje.

4.3 Bydlení vesničanů na Třebíčsku

Nyní se přemístíme na Třebíčsko, byť tato oblast se někdy také považuje za Horácko. Nicméně leží o něco níže a úrody zde bývaly o něco větší. Využijeme Katalog lidové architektury pro okres Třebíč od Antonína Kuriala. V tomto katalogu se nacházejí dosti podrobné plánky domů.

Začneme ve městě Třebíči čp. 31 na Heliádově ulici číslo 8. Venkovská hliněná chalupa s přístavkem kamenného chléva, stará k roku 1947 údajně více než dvě stě let, pec zbořena, dům má černou kuchyni, podlaha prkenná dříve však hliněná, snad šlo dříve o výměnek.

Rozměry světnice byly 5,22 × 5,26 × 2 m. Plocha světnice je tedy 27,5 m 2 a její objem 55 m3, pec neuvažujeme, komora zde není. Černou kuchyni neuvažujeme. Předsíň s hliněnou podlahou měla rozměry 2,09 × 3,48 × 2,2 m, což je 7,3 m2 a její objem byl 16 m 3. Celkem tedy byla obytná plocha 34,8 m2 a objem byl 71 m3.

Při pěti obyvatelích by pak připadlo skoro 7 m2 obytné plochy na osobu a 14,2 m3 objemu na osobu . [16]

Dukovany u Moravského Krumlova, chalupa čp. 44: výměnek, stavěna z vepřovic, obydlí se postupem doby stalo obydlím nejnižší společenské vrstvy venkovského obyvatelstva. Rozměry světnice 3,85 × 2,4 × 1,95 m, obytná plocha je tedy 9,25 m2 a objem 18 m3, pec neuvažujeme, i když tu asi musela být, komora zde není. Kuchyně má rozměry 1,15 × 1,36 × 3,2 metru, což je asi 1,6 m2 a objem asi 5 m 3. Předsíň s hliněnou podlahou měla rozměry 2,1 × 1,15 × 3,2 m, což je 2,4 m2 a její objem byl 7,8 m3. Celkem tedy byla obytná plocha domu 13,25 m2 a objem byl asi 31 m 3.

Na pět osob by pak připadlo 2,65 m2 a 6,2 m3, při dvou osobách (výminkáři) by pak připadlo 6,6 m2 a 15,5 m 3 na osobu . [17]

Hodov u Třebíče chalupa čp. 57: menší hliněná chalupa, stáří asi 250 let k roku 1946, chlév se vstupem jak zvenku, tak ze síně. Rozměry světnice byly 4,42 × 4,37 × 2,26 m, pec měla 1,56 × 1,74 m, plocha tedy byla 19,3 m2 (bez pece 16,6 m2) a objem místnosti byl 43,7 m 3 (bez pece 37,6 m3). Malou černou kuchyni opět nepočítám. Jako obytný prostor není moc kvůli své „špinavé“ funkci ucházející. Předsíň se dá tentokrát použít na skladování a má rozměry asi 3,5 × 1,65 × 2 m, což dává plochu 5,8 m2 a objem 11,6 m3. Komora má rozměry 1,2 × 3,2 × 2,23 m, plocha je tedy 3,85 m 2 a objem 8,6 m3. Nemá však vůbec okno. Celkem tedy byla obytná plocha domu asi 29 m2 (při zahrnutí pece 26,3 m2) a objem byl asi 64 m3 (při zahrnutí pece 58 m 3).

Na pět osob by pak připadlo asi 5,8 m2 (s pecí 5,3) a 12,8 m 3 (s pecí 11,6). Při pěti osobách by pak připadlo, pokud by nebyla komora obydlena, což je dost pravděpodobné, na osobu asi 5 m 2 (s pecí 4,5) a 11,1 m3 (s pecí 10) . [18]

Venkovské město Jemnice čp. 505: drobná štítově orientovaná chalupa, asi 150 let stará k roku 1947, postavená z vepřovic a přístavek celý z kamene. Rozměry první světnice byly 4,65 × asi 2,5 × 2,2 m, druhé světnice 4,65 × 3,8 × 2,2 m a kuchyně 2,28 × asi 3,4 × 2,2 m. Obytná plocha je tedy celkem asi 37 m2 a objem asi 81,5 m3. Pec zde zřejmě není, i když možná kdysi byla. Předsíň je opravdu miniaturní a nepočítám s ní.

Při pěti obyvatelích by pak připadlo na osobu asi 7,4 m2 obytné plochy a 16,3 m3 objemu . [19]

Mohelno u Náměště nad Oslavou čp. 108: chalupa z vepřovic, k roku 1948 údajně až 400 let stará, hliněné podlahy i ve světnici, zobrazený stav zabírá asi 1,5 × 2,3 m. Je zde černá kuchyně, kterou však neuvažuji. Rozměry světnice byly 4,7 × 5,3 × 2,5 m, první komory 2,35 × 5,2 × 2,1 m a druhé komory 2,35 × 5,2 × 1,9 m, pec zabírala cca 1,5 × 1,9 m (nad ní je ovšem tentokrát dost prostoru), síň měla dle odměření asi 2,1 × 2,9 × 2,45 m. Obytná plocha je tedy celkem 52,6 m2 a objem (nízkou pec tentokrát neodečítám) 126 m3.

Na pět obyvatel by pak připadlo na osobu asi 10,5 m2 obytné plochy a 25,2 m3 objemu. V případě obydlení pouze světnice by však šlo se síní jen o 6,2 m2 a 15,4 m3 na osobu . Při odečtení pece a stavu by byla plocha světnice jen 24,7 m2 a na osobu by při pěti osobách přišlo jen 4,95 m 2obytné plochy , objem vzduchu by ale výrazněji snížen nebyl, neb pec v tomto domě měla nad sebou dost prostoru a starý stav je sám o sobě celkem „vzdušný“. [20]

Stropešín u Náměště nad Oslavou čp. 17: chalupnická usedlost, existující již roku 1785, komora byla úložná, pod stejnou střechou je i chlév a kůlna, zdivo kámen a vepřovice. Černou kuchyni nezahrnuji do obytné plochy. Rozměry světnice jsou 4,65 × 4,15 × 2,1 m, komora má 3,1 × 2,62 — (1,1 × 0,47) × 1,83 m, síň 2,1 × 2,01 × 2,42 m, pec ve světnici cca 1,55 × 1,45 m.

Obytná plocha je zde tedy asi 31 m2 (se zahrnutím pece asi 29 m2) a objem asi 65 m3 (se zahrnutím pece asi 60,4 m3). Při pěti osobách by pak připadlo na osobu 6,2 m 2 (se zahrnutím pece jen 5,8) a 13 m3 se zahrnutím pece jen 12). Bez komory by obytná plocha klesla na 4,7 m 2 na osobu (se zahrnutím pece jen 4,2 m2) a objem by byl jen 10,2 m3 (se zahrnutím pece jen 9,3) . [21]

4.4 Bydlení vesničanů na Blanensku

Nyní se přemístíme na Blanensko. Zde šlo a jde o oblast pahorkatiny až vrchoviny. Využijeme opět Katalog lidové architektury od Antonína Kuriala, ale tentokrát právě pro okres Blansko. V tomto katalogu se nacházejí také dosti podrobné plánky domů. Bohužel o dost hůře čitelné, než v případě okresu Třebíč.

V obci Bořitov u Černé Hory je zde uveden dům čp. 53. Stavení bylo jen dvojdílného typu bez komory a sloužilo jako výměnek. Síň je velice malá, stěží nějak využitelná, malinká místnost s otevřeným ohništěm je asi černou kuchyní. Tyto nebudeme počítat do obytné plochy. Jizba měla hliněnou podlahu. Rozměry jizby jsou 4,3 × 3,6 × 1,85 m a pec zabírá dle odměření 1,1 × 1,3 m.

Plocha jizby je tak asi 14 m2 a její objem 26 m3. Při dvou obyvatelích (jde o výměnek) připadá na osobu 7 m2 obytné plochy a 13 m3 objemu, pec ovšem nesahá až po strop, a objem je tedy o ve skutečnosti něco vyšší . [1]

Dům kameníka ve městě Boskovicích čp. 95 na Horním předměstí je sice patrový, ale obytné bylo evidentně jen první patro. V tomto případ šlo o bydlení řemeslníka na venkovském městě. Světnice má rozměry 4,4 × 4,34 × 2 metry a pec dle odměření asi 1,5 × 1,5 m. Světnice tak má tedy plochu asi 17 m2 a objem 34 m3. Kuchyň má rozměry 4,3 × 2,83 × 2 m a pec má rozměry 1,82 × 1 metr. Kuchyně má tedy plochu asi 10,5 m2 a objem 21 m3. Celkově jde tedy o 27,5 m 2 obytné plochy a o 55 m3objemu. [2]

Při pěti obyvatelích, tak na osobu připadá 5,5 m2 obytné plochy a 11 m3 objemu, respektive o něco více, protože pec nedosahuje ani zdaleka ke stropu .

Další chalupou je čp. 70 v Cetkovicích (u Velkých Opatovic). Stavení má světnici o rozměrech 4,66 × 3,77 × 2,37 metru, pec má 0,8 × 1,5 metru. Její plocha je tedy asi 16,4 m2 a objem 40 m3. Světnice měla jako podlahu pouze dusanou hlínu! Síň je celkem prostorná, a proto s ní budeme počítat, obnáší rozměry 1,74 × 4,66 × 2,37 metru a má tedy plochu asi 8,1 m2 a objem 19,2 m3. Jako podlaha je tu opět dusaná hlína. Komora má rozměry 1,38 × 4,47 metru a výšku zřejmě také 2,37 metru. Plocha komory je tak 6,2 m2 a její objem 14,6 m 3. Ovšem tato komora nemá žádné okno. [3] Celková obytná plocha je 24,5 m2 bez zahrnutí komory a 30,7 m2 s komorou. Objem je 59,2 m3respektive 73,8 m 3.

Při pěti obyvatelích, tak na osobu připadá asi 4,9 m2 obytné plochy, pokud nepočítáme s tím, že komora byla obytná, a 6,2 m 2, pokud komora obytná byla. Objem je asi 12 m3 na osobu bez komory a asi 14,8 m3 s komorou, respektive o něco více, protože pec nedosahuje ani zdaleka ke stropu.

Chalupa v Míchově-Podolí (u Jimramova) čp. 16 je příkladem jednoduché a úsporné dispozice drobného chalupnického (chalupník by typicky čtvrtláník či osmiláník a pozemky ho ještě s rodinou dokázaly uživit) domku. Světnice má rozměry 4,75 × 3,3 × 2,15 m a pec zabírá dle odměření asi 1,3 × 1 m. Síň je dosti velká a má rozměry 3,45 × 2,2 × 2,15 metru a pec z ní zabírá dle odměření asi 1,5 × 0,7 m. Poměrně malá komora obsahuje tentokrát neobvykle schodiště na půdu a vstup do sklepa, z toho důvodu ji tentokrát nepočítám, supluje tak de facto síň. Obytná plocha světnice je asi 14,4 m2 a její objem je 31 m3. Síň má plochu 6,5 m2 a objem 14 m3. Celkem jde tedy o 20,9 m2 a 45 m3. [4]

Při pěti obyvatelích by připadalo na obyvatele 4,2 m2 obytné plochy a 9 m3 objemu.

Chalupnická chalupa v Úsobrně (u Velkých Opatovic) čp. 47 má jizbu o rozměrech 4,24 × 5,32 × 2,25 metru. Pec zaujímá plochu dle odměření 1,5 × 0,8 m. Plocha jizby je tak 21,4 m2 a objem 48,2 m3. Černou kuchyni nepočítám. Síň je dosti malá a obsahuje schodiště, má rozměry asi 2,11 × 1,93 × 2,25 m, pro jednou ji však započítám. Její plocha je 4 m2 a objem 9,2 m3. Komora je bez pořádného okna a její zem byla tvořena hlínou. Rozměry jsou 3,73 × 2,7 × 2,45 m. Její plocha je 10,1 m2 a objem 24,7 m3. Celkem jde tedy o 35,5 m2 obytné plochy domu a 82,1 m3 objemu. [5]

Při pěti obyvatelích připadalo na obyvatele 7,1 m2 obytné plochy a 16,4 m3 objemu, ovšem za podmínky, že komora byla obývána.

4.5 Bydlení vesničanů na Šumavě očima spisovatele Karla Klostermanna

Dílo tohoto populárního spisovatele jsem již citoval v mé předchozí stati na toto téma. Jeho dílo je sice beletrií, ale samotný Klostermann zůstával skromně v pozici toho, který zprostředkovává lidem příběhy, o kterých se doslechl anebo je sám prožil. [6] Dle spisovatele samého:

„Neumím naprosto vynalézat ani typů, ani povah, ani událostí; toho daru se mi nedostalo. Osoby, jež předvádím svým čtenářům, existovaly; a co ve svých románech a povídkách vypravuji, se také stalo; já jsem to pouze kombinoval, uspořádal a v jakýsi celek upravil; je-li v tom realismus, tož jsem realistou.“

Spisovatel považoval své dílo, jakožto doklad pro kulturní a společenské poměry na Šumavě jeho mládí a mužného věku. [7] V knize „Vzpomínky na Šumavu II: Sbírka rozptýlených pamětí“ uvádí Klostermann to, jak v době práce bydlely lesní dělnice:

„Celý den se dřely v lese; na nocleh vykázal jim jakýs lidumil hajný starou rozbortěnou chalupu, z níž kapradí a les vyrážely. Rozbitými, prázdnými okny sypal se sníh, děrami stěn a stropu dula vánice.“ [8]

Podobný případ jako předchozí:

„Tyto pracovnice — bylo jich asi dvacet — dostaly za obydlí polospadlou chýši v lese, kde i přespávaly na vlhkém seně a namačkány jako kdysi obyvatelé podpalubí na otrokářské lodi… Sníh i voda zatékaly špatnou střechou a několik hodin ženy ležely na ledovém bahně.“ [9]

Kloním se spíše k tomu, že jde o extrémní příklady, ale běžné bydlení lesních dělnic a dělníků na venkově muselo být v době práce skutečně jen velmi provizorní. Nicméně podobně provizorní obydlí jistě bylo i na stavbách železnic té doby.

4.6 Pár vět k bydlení vesničanů v Jizerskohorském podhůří

K bydlení vesničanů v Jizerskohorském podhůří použijeme příklad Vratislavic nad Nisou (dnes součást Liberce). Starý vratislavický dům byl podlouhlý, uprostřed jej na dvě části dělila chodba na obytnou světnici a na chlév, na nějž navazovala kůlna či stodola. Chalupa měla malá okénka, nízké dveře a místo podlahy byla často jen udusaná hlína či pár prken. [10] Tedy nic moc.

5. Závěr

Výše uvedené údaje můžeme spolu porovnat. Pro dělnické bydlení a bydlení obyvatel velkých měst z řad nižších vrstev jsme získali tyto hodnoty: 3,9 až 6,7 m2; 4 až 6 m2; 4,5 až 8,75 m2; 4,7 až 7,2 m2; 3,9 až 8,8 m2; 11,4 m2; 9,2 m2; 4,6 až 5,2 m2/13,3 až 15,6 m3; 4,1 m 2/12,3 m3; 7,5 m2; 3 až 6 m2; 1 až 3 m2; 4,6 m2; 7 až 9 m2; 10,2 až 12 m 2; 12 m2 a 10 až 11 m2 obytné plochy na osobu.

Průměrujeme-li uvedené plochy, dojdeme k hodnotě asi 6,8 m2 (u výše uvedených rozptylů bereme v úvahu pouze obě krajní hodnoty — tj. pro příklad 3,9 a 6,7). U obytného prostoru jde asi o 14 m 3, ale údajů o objemu prostoru bylo získáno velmi málo.

Nezahrnuty jsou společné prostory, ovšem v některých případech není jasné, zda jsou do bytů zahrnuty či nezahrnuty předsíně anebo zda tyto vůbec existovaly. Také není jasná situace se zděnými sporáky či kamny (i když kamna jsou a bývala poměrně malá). Mírný vliv má i zaokrouhlování. Dozorecké a úřednické byty uvedené v citovaných materiálech jsem neuvažoval. Rovněž není zahrnuta tzv. kasárna, která představovala ubytovny pro dojíždějící dělníky a horníky s hromadnými ložnicemi. Tito lidé však měli nějaké jiné bydlení jinde.

Pro bydlení obyvatel z řad venkovských nižších vrstev (bydlení celoláníků, půlláníků čili velkých sedláků uvedené v citovaných materiálech jsem neuvažoval) jsme získali tyto hodnoty: 6,1 až 6,7 m2; 4,2 až 5,8 m2; 5,2 až 5,7 m2; 2,2 až 2,7 m2; 4,2 až 4,5 m2 / 9,4 až 10 m3; 7 m2/14,2 m 3; 2,65 až 6,6 m2/6,2 až 15,5 m3; 5 až 5,8 m2/11,1 až 12,8 m3; 7,4 m2/16,3 m 3; 4,95 až 10,2 m2/15,4 až 25,2 m3; 4,7 až 6,2 m2/10,2 až 13 m3; 7 m2/13 m 3; 5,5 m2/11 m3; 4,9 až 6,2 m2 /12 až 14,8 m3; 4,2 m2/9 m3; 7,1 m 2/16,4 m3.

Průměrujeme-li uvedené plochy, dojdeme k hodnotě asi 5,5 m2 (u výše uvedených rozptylů bereme v úvahu opět pouze obě krajní hodnoty). U obytného prostoru jde asi o 13 m3.

Opět nějaký menší vliv má nepřesnost zaokrouhlování, a pak nebrání v potaz malých nepravidelností v plánech staveb. Nicméně na nějaké desetině metru zde nebazírujeme. Určitou výhodou mohlo být to, že venkovská chalupa mohla svému obyvateli patřit (nájmy se ovšem také na vesnici vyskytovaly), zatímco dělníci v koloniích a činžácích často bydleli v nájmu.

U výše uvedených bytů, domů a chalup dělnická obydlí a obydlí nižších vrstev ve velkých městech poráží na plochu obydlí vesnických nižších vrstev. U obytného prostoru (objemu) je tomu obdobně, ale za dělnická obydlí a obydlí nižších vrstev ve velkých městech nemáme dostatek údajů. Z výše uvedených informací o obydlích se také zdá, že dělnická obydlí a obydlí nižších vrstev ve velkých městech byla o něco lépe vybavena (podlahy, vodovod aspoň v chodbě, elektřina, někde i splachovací záchod, pekárny atd.) a byla zdá se i modernější než obydlí vesnických nižších vrstev (zde někdy dusaná hlína, malá okna, chlévy přímo v domě apod.).

Pro srovnání u v této stati uvedeného státního hornického bydlení šlo o 7,3 m2 a 9 m2 obytné plochy na osobu. Dnes dosahuje obytná plocha na obyvatele 18 m2 . [11]

Rovněž je patrné, že k nízké kvalitě bydlení tehdejší doby přispěly zvyky jejich obyvatel, což platí jak pro rozvíjející se průmyslová města, tak i pro vesnici. Bytový fond ve městech byl ovšem navíc negativně postižen státní regulací cen bydlení za 1. světové války a první republiky.

[1] Matoušek, O. aj. Základy sociální práce. Praha: Portál 2012, ISBN 978-80-262-0211-0, s. 116.

[2] Loewenstein, B. Jak integrovat chudé? In. HLAVAČKA, M. aj. Chudinství a chudoba jako sociálně historický fenomén: ambivalence dobových perspektiv, individuální a kolektivní strategie chudých a instrumentária řešení. Praha: Historický ústav 2013, ISBN 978-80-7286-225-2, s. 36.

[3] Jemelka, M. aj. Ostravské dělnické kolonie. I., Závodní kolonie kamenouhelných dolů a koksoven v moravské části Ostravy. Ostrava: Filosofická fakulta Ostravské univerzity 2011, ISBN 978-80-7368-953-7, s. 216 a 218.

[4] Tamtéž, s. 214.

[5] Tamtéž, s. 213.

[6] Tamtéž, s. 215–216.

[7] Tamtéž, s. 251.

[8] Tamtéž, s. 251.

[9] Tamtéž, s. 253–254.

[10] Tamtéž, s. 253–254.

[11] Tamtéž, s. 253–254.

[12] Tamtéž, s. 249 pozn. 623.

[13] Vondra, R. Peníze v moderních českých dějinách. Praha: Academia 2012, ISBN 978-80-200-2130-4, s. 50–51.

[14] Jemelka, M. aj. Ostravské dělnické kolonie. I., Závodní kolonie kamenouhelných dolů a koksoven v moravské části Ostravy. Ostrava: Filosofická fakulta Ostravské univerzity 2011, ISBN 978-80-7368-953-7, s. 336–337 a 340.

[15] Tamtéž, s. 336 a 340.

[16] Tamtéž, s. 340.

[17] Tamtéž, s. 386.

[18] Tamtéž, s. 387 a 389.

[19] Tamtéž, s. 386–387.

[20] Tamtéž, s. 387–388.

[1] Česká wikipedie, heslo „Praha“ a „Ostrava“ a Jakubec, I. aj. Dějiny hospodářství Českých zemí: Od počátku industrializace do konce Habsburské monarchie: Svazek I-II. Praha: Univerzita Karlova 2007, ISBN 978-80-246-1035-1, s. 88.

[2] Holubec, St. Lidé periférie: Sociální postavení a každodennost pražského dělnictva v meziválečné době. Plzeň: Západočeská univerzita 2009, ISBN 978-80-7043-834-3, s. 104.

[3] Tamtéž, s. 102.

[4] Tamtéž, s. 111.

[5] Tamtéž, s. 112.

[6] Navrátilová, Al. Život v rodině ve střípcích poznání a vzpomínek. In. Pospíšilová, J. aj. Děti v Brně. Brno: Doplněk 2015, ISBN 978-80-7239-322-0, s. 16.

[7] Tamtéž, s. 24 a 25.

[8] Tamtéž, s. 61.

[9] Nosková, J. Dětství v Brně ve 20. – 40. letech 20. století ve vzpomínkách jeho německých obyvatel. In. Pospíšilová, J. aj. Děti v Brně. Brno: Doplněk 2015, ISBN 978-80-7239-322-0, s. 106 a 109.

[10] Potůček, J. a Potůčková, V. Slavné stavby Jindřicha Freiwalda. Foibos Books 2015, ISBN 978-80-87073-88-9, s. 20–21.

[11] Pavlíková, M. aj. Zaměstnanecká sídliště v severních Čechách mezi lety 1918–1938. 2. díl: Firemní kolonie a státní domy. Ústí nad Labem: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem 2016, ISBN 978-80-85036-65-7, s. 80–84.

[12] Tamtéž, s. 88–93.

[13] Tamtéž, s. 112–119.

[14] Tamtéž, s. 112. Blíže viz i Englová, J. K sociální politice velkých průmyslových závodů v druhé polovině 19. a na začátku 20. století. In. Studie k sociálním dějinám 6. Kutná Hora-Praha-Opava: CLEO, pracoviště historické sociologie Kutná Hora, ISBN 80-86224-15-5.

[15] Rákosník, J. aj. Sociální stát v Československu: Právně-institucionální vývoj v letech 1918-1992. Praha: Auditorium 2012, ISBN 978-80-87284-30-8, s. 285.

[16] Tamtéž, s. 287.

[17] Holubec, St. Lidé periférie: Sociální postavení a každodennost pražského dělnictva v meziválečné době. Plzeň: Západočeská univerzita 2009, ISBN 978-80-7043-834-3, s. 108.

[18] Tamtéž, s. 108–109.

[19] Hazlitt, H. Ekonomie v jedné lekci. Praha: Liberální institut 1999, ISBN 80-902701-2-3, s. 123.

[20] Tamtéž, s. 124.

[21] Pavlíková, M. aj. Zaměstnanecká sídliště v severních Čechách mezi lety 1918-1938 1. díl: Státní hornické kolonie. Ústí nad Labem: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem, 2014, ISBN 978-80-85036-54-1, s. 62–63.

[22] Tamtéž, s. 66.

[23] Tamtéž, s. 86–88.

[1] Bahenský, Fr. aj. Velké dějiny zemí Koruny české: Tematická řada: Lidová kultura. Praha-Litomyšl: Paseka 2014, ISBN 978-80-7432-000-2, s. 152–153.

[2] Tamtéž, s. 153.

[3] Tamtéž, s. 153.

[4] Tamtéž, s. 154.

[5] Vondra, R. České země v letech 1792–1848: Formování novodobého českého národa ve věku cylindrů, krinolín a nástupu páry. Praha: Nakladatelství Libri 2013, ISBN 978-80-7277-503-3, s. 240.

[6] Kovářová, V. a Kuča, J. Venkovské stavby na moravském Horácku. Tišnov: Nakladatelství Sursum a Horácké muzeum v Novém Městě na Moravě 2009, ISBN 978-80-903008-3-5, s. 29.

[7] Tamtéž, s. 29.

[8] Tamtéž, s. 97 a 113.

[9] Tamtéž, s. 99, 101 a 105.

[10] Tamtéž, s. 193, 203 a 205.

[11] Tamtéž, s. 75 a 116.

[12] Tamtéž, s. 74.

[13] Tamtéž, s. 90.

[14] Tamtéž, s. 91.

[15] Tamtéž, s. 114.

[16] Kurial, An. aj. Katalog lidové architektury. Část desátá, Okres Třebíč. Brno: Barrister & Principal 2015, s. 16–20.

[17] Tamtéž, s. 53–55.

[18] Tamtéž, s. 60–62.

[19] Tamtéž, s. 66–67.

[20] Tamtéž, s. 86–87.

[21] Tamtéž, s. 92–95.

[1] Kurial, An. Katalog lidové architektury. Část 4, Okres Blansko. Brno: Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody 1979, s. 22–23.

[2] Tamtéž. s. 24–25.

[3] Tamtéž. s. 32–33.

[4] Tamtéž, s. 40–41.

[5] Tamtéž, s. 44–45.

[6] Klostermann, K. aj. Vzpomínky na Šumavu. II, Kniha rozptýlených pamětí. Strakonice: Hrad 2012, ISBN 978-80-901372-5-7, s. 12.

[7] Tamtéž, s. 28–29.

[8] Tamtéž, s. 62.

[9] Tamtéž, s. 199–200.

[10] Řeháček, M. a Polda, P. F. Vratislavice nad Nisou: Kniha druhá. Liberec: Nakladatelství Petr Polda ve spolupráci s městským obvodem Liberec-Vratislavice nad Nisou: 2012, ISBN 80-905590-2-8, s. 10.

[11] Rákosník, J. aj. Sociální stát v Československu: Právně-institucionální vývoj v letech 1918-1992. Praha: Auditorium 2012, ISBN 978-80-87284-30-8, s. 298.

Píše pan Hynek Rk na bawerk.eu

Článek vyšel na svobodny-svet.cz




Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Vložit komentář: