EpShark

Co stojí život v pandemii

18. 4. 2021



Životy nadevše — řekli před rokem a od té doby činí naše vlády a pod jejím velením i my ostatní vše proto, abychom zachránili co nejvíc životů před smrtelným virem.

Celý euroatlantický prostor učinil totéž, a tak je k ničemu hloubat nad tím, zda jsme si vybrali dobrou nebo špatnou cestu.

Vydržet schovaní doma, za pecí, ve sklepě, stmelit se a spojit se ovšem dá jen omezenou dobu — psychologové a znalci lidských duší odhadují tři až čtyři měsíce. Kdo po roce plném nouzových stavů a restrikcí vyzývá ke sjednocení, může mít na srdci nejlepší úmysly, ale jeho výzvy už většina národa nevyslyší. Milá vládo, to nemáš ve svém týmu žádné behaviorální ekonomy, psychology a psychiatry, aby ti řekli, co rok pod zámkem udělá s lidskou duší? Anebo (skoro se bojím tu myšlenku vůbec vyslovit nahlas) máš odborníky v týmu, ale sluchu jim vůbec nepopřáváš?

Suchopárný popis reality

Věřím, že členům vlády chodí každodenní monitoring, a tak jim posílám tuto zprávu z terénu sebranou od kolegů z Koroporadny (70 advokátů, psychologů, terapeutů, zdravotníků, pedagogů a ekonomů), která už rok poskytuje pomoc: životy jste nám možná zachránili, ale duše pomalu umírají a kvalita našeho života je zcela v troskách. Senioři jsou sice stále častěji naočkovaní, ale v důsledku děsů z médií se stejně neodváží vyjít na ulici. Na děti stále více doléhá citová deprivace. Co na tom, že do nich online lijeme střípky znalostí, když k jejich zdárnému vývoji nezbytně patří každodenní styk s vrstevníky a osobní komunikace? Dospívající zase potřebují pro založení rodiny několik zdravě neúspěšných vztahů, které už rok nemají kde navazovat. Výsledky se dnes jasně projevují: masivně narůstá počet úzkostí a dětských agresivních reakcí.

Rodiče, učitelé i mateřské školky si stěžují na nezvladatelné chování dětí, které je vlastně voláním o pomoc, podobně jako zamlklost jinak poslušných dcer a synů, jejichž duše pomalu umírá před obrazovkami počítačů. Psychiatři násobně častěji předepisují dětem psychofarmaka na uklidnění, krizové telefonní linky praskají ve švech. Posledním hřebíčkem do malých rakviček je nárůst váhy, jenž bude — až to všechno skončí — nakonec nejsnáze řešitelný.

Dětská vývojová psycholožka mi popisovala, jak svou dceru uchránila před zhroucením jen protiprávním navštěvováním jiné dětské domácnosti, kde obě maminky nechají děti spolu vyblbnout, aby zachránily jejich duše, i když tím riskují pokuty, odsouzení i nakažení. Stranou nechávám rodiče školou povinných dětí, kteří kolabují z koktejlu plného smrtících ingrediencí: home-office, domácí vzdělávání, pokles financí, ponorková nemoc a neustálá negativní mediální masáž.

Jistě lze tuto špičku ledovce odsoudit jako zveličování, ale kdo jen trochu sleduje veřejné dětí, ten přece signály duševních traumat dostává ze všech profesí a ze všech stran: ředitelé středních škol upozorňují na kolabující gymnazisty, vysokoškoláci jeden po druhém zanechávají studia, motivace do dalšího vzdělávání klesá, už i školou povinné děti si berou životy a nechávají tklivé dopisy rodičům na rozloučenou.

Kde je světlo na konci tunelu?

Cožpak je každý rodič psychologem, aby dokázal s dítětem mluvit a vysvětlovat mu souvislosti dnešní doby, to vše za situace, kdy je sám zralý na akutní krizovou intervenci? A to jsme přeskočili podnikatele, mladé lidi, střední generaci, která — jak přesně říká psychiatr Cyril Höschl — už objektivně z výsledků studie vyhodnotila, že nejzranitelnější je mladší a střední generace, soukromníci, lidé pobývající doma a příjmově nejnižší skupiny obyvatel.

Za jakou dlouho se z toho dostanou

Vy starší, vy politici, vy neustále akční, co máte práci, jistotu a zabezpečení, vy rozumní a orientovaní můžete přezíravě mávnout rukou, ale tím jen bobtnající problém zasunete pod koberec. Že to peklo už má brzy skončit? Ještě tři týdny máme vydržet? Ani náhodou, tím spíš, že děti a dospívající se už z toho prvního roku nevzpamatují nikdy. Jako když mladý stonek celý rok dostává namísto plné zálivky s hnojivem jenom sem tam kapku a schne žízní. Co nedostane v dětství a mládí, to ani později už nedožene, vždycky už bude křivý a neduživý.

Z pandemie se lidstvo bude dostávat po mnoho dalších klopotných let. Jistě, vládě a části společnosti jde o životy. Jenomže JENOM o životy těm přeživším teď už nejde. K čemu je člověku život sám, když necítí, že vůbec žije? K čemu je život bez přátel, bez společnosti, bez potravy, nezbytné pro každou lidskou duši? Bez plánů, bez nadějí, bez budoucnosti? Život v krychli bez podnětů je k nepřežití, což dobře vědí mučitelé všech armád tohoto světa. O samotě si lidská mysl přivolá démony a noční můry. Není divu, že ho začnou strašit.

Přála bych si, aby vláda dostala zprávu, co se už dnes děje jejímu lidu. A aby začala přemýšlet o změně strategie a umožnila těm ublíženým duším zase žít. Protože teď, když se očkujeme a zdá se, že tu hydru začínáme zvládat, je třeba zase myslet na normální život. Po roce už je nejvyšší čas. Anebo pro duše svých občanů a pro kvalitu jejich životů nemá vláda žádné pochopení?

Psáno pro MFDnes

Píše JUDr. Daniela Kovářová na danielakovarova.blog.idnes.cz

Článek vyšel na svobodny-svet.cz




Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Vložit komentář: