EpShark

Evropská integrace, její architekt a její Komise

24. 5. 2018



Spinelli sice vlastní teorii Spojených států evropských vymyslel již před čtyřiceti lety, když byl uvržen do vězeňské cely na ostrově Ventotene, avšak během čtyř desetiletí budování Společenství sehrál jen minimální aktivní roli. Vystoupil z ústraní teprve po Monnetově smrti roku 1979, aby se ve věku 72 let ucházel o křeslo v Evropském parlamentu. Rozhodl se působit jako nezávislý poslanec, přidružený ke komunistické frakci. Konečně tak dostal roli, na kterou valnou část svého života čekal.

Altiero Spinelli (* 31. srpna 1907, † 23. května 1986), zakladatel a vůdčí osobnost evropské integrace a Evropského federalismu, italský komunista a významný teoretik komunistického hnutí, během Mussoliniho fašistické éry upadl v nemilost režimu a byl spolu se skupinou svých soudruhů v roce 1927 uvězněn a později poslán do vyhnanství na ostrov Ventotene.

Během svého vyhnanství měl dostatek času přemýšlet o příčinách neúspěchu myšlenky socialismu, který se v evropských zemích, Rusku, Německu a Itálii zvrhl v diktaturu státu. Vyvodil z toho jeden závěr, jehož kroky byly postupně realizovány a který dodnes tvoří ideologický základ Evropského federalismu a myšlenky stále hlubší evropské integrace.

Jeho myšlenka integrované Evropy jako nástroje pro postupné vybudování jednotného, socialistického Evropského státu je obsažena v dokumentu, který dodnes evropští federalisté považují za nový socialistický „Manifest“ a je i pod jménem „Ventotene Manifest“ znám a stal se jedním ze základních dokumentů Evropské Unie.

Spinelli po analýze selhání komunistické a socialistické ideologie dospěl k závěru, že hlavní překážkou vítězství socialismu jsou národní státy. Správně odhadl, že poválečný vývoj povede v západní Evropě k demokratizaci společnosti a jejich institucí. V tom viděl slabinu — odhadl, že triumf demokracie představuje pro jeho myšlenku nebezpečí a zároveň příležitost.

„V revolučních dobách, kdy instituce nemohou jednoduše být řízeny, ale musí být většinou vytvořeny, selhává demokracie úplně. Ubohý konec demokratických frakcí během revolucí v Rusku, Německu a Španělsku je aktuálním příkladem. V těchto situacích, kdy padne starý aparát států, spolu s jeho zákony a administrací, vzniká okamžité bujení různých lidových organizací a hnutí, ke kterým konvergují všechny pokrokové socialistické síly a začnou mezi sebou zápasit a buď předstírají respekt ke starým pořádkům, nebo jimi totálně opovrhují. Populace má jisté základní potřeby a touhy, které chce uspokojit, ale neví přesně, co chce a jak toho dosáhnout.“

Jak toho dosáhnout, věděl Altiero Spinelli.

Neúspěch socialistických revolucí a jejich obecnou tendenci proměnit se v autoritativní, diktátorské režimy jako tomu bylo v Německu, Španělsku a Rusku, přisoudil tomu, že se v průběhu revoluční fáze odtrhly od lidu a staly se z nich sekty, které se více a více musely spoléhat na autoritu a mocenské prostředky vlastního státu. Na druhé straně, jako v Anglii a Francii, ztratily socialistické síly tvrdost a revoluční smysl a reakce je dokázala oklamat tím, že předstírala, že je silou usilující o demokracii, mír a blahobyt širokých sociálních vrstev.

K vítězství socialismu povede podle Spinelliho jediná cesta: Úplné a definitivní zrušení suverénních národních států.

První věcí, kterou je nutno vyřešit a bez které je veškerý pokrok jen chimérou, je definitivní zrušení rozdělení Evropy do národních, suverénních států.

„The question which must be resolved first failing which progress is but mere appearance, is definitive abolition of division of Europe into national, sovereign States.“

Co dál?

„Dělící linie mezi pokrokovými a reakčními stranami již není bývalá rozdělovací linie mezi větší a menší demokracií, nebo větším, či menším socialismem, který má být nastolen, ale spíše rozdělení podle nové a velmi důležité linie, která dělí členy strany do dvou skupin. První tvoří ti, kdo si představují základní cíl zápasu podle zastaralých představ dobytí moci v rámci národa či státu a kdo tím ačkoliv nedobrovolně, hrají do rukou reakčních sil, směrujíce žhavou svítící lávu lidových vášní do starých forem a tak dávají nový život starým absurditám. Druhou tvoří ti, kdo vidí jako svůj hlavní cíl vytvoření pevného nadnárodního státu, a tam kde zvítězí na národní úrovni, použijí svou moc jako nástroj pro dosažení internacionální jednoty.

Propagandou a kroky k zavedení všemi možnými způsoby dohody a spojení mezi jednotlivými hnutími které se jistě zformují v různých zemích, musí být vybudován základ pro hnutí, které umí mobilizovat všechny síly pro zrození nového organismu, který bude největším výtvorem, který se v Evropě zrodil ve staletích, a ustavení pevného federálního Státu, který bude mít k dispozici Evropskou armádu, místo národních armád a který s konečnou platností rozdrtí samostatná ekonomická seskupení, která tvoří páteř totalitárních režimů a bude mít dostatek síly pro udržení společného systému v rámci jednotlivých států, kterým zůstane tolik pravomocí, kolik potřebují pro pružnou formulaci a přizpůsobení vývoje politického života odpovídající charakteristikám jejich národů.“

A k čemu to vše?

„In order to respond to our needs, the European revolution must be socialist,“

„Aby odpovídala naším potřebám, Evropská revoluce musí být socialistická.“

„Private property must be abolished, limited, corrected, extended: according to the different situations and not according to principle. This guideline is easily inserted into the process of forming a European economic life freed from nightmares of militarism or national bureaucratism. The rational solution must replace the irrational one even in the consciousness of the working class.“

„Soukromé vlastnictví musí být zrušeno, omezeno, korigováno, rozšířeno: podle různých situací a nikoliv podle principu. Tato směrnice je snadno začleněna do procesu vytváření evropského ekonomického života osvobozeného od nočních můr militarismu nebo národního byrokratismu. Racionální řešení musí nahradit iracionální řešení i ve vědomí dělnické třídy.“

V soukromých rukách nesmí zůstat celé obory — energetika, bankovnictví, báňský průmysl ocelářství a vše, co je důležité pro „společný zájem“ a co potřebuje celní ochranu, preferenční direktivy a dotace a podniky, které zaměstnávají větší množství pracujících.

V těchto odvětvích musí být znárodnění provedeno v rozsáhlém měřítku, bez ohledu na stávající právo.

A konečně se lid dočká socialismu a blahobytu a bude osvobozen od „parazitů“. Jakéhosi blahobytu, limitovaného společenskými potřebami na úroveň, která ještě zaručí „minimální uspokojení potřebné pro zachování pocitu lidské důstojnosti“.

„The almost unlimited potentiality of mass production of essential goods thanks to modern technology, will allow everyone to be guaranteed, at relatively low social cost, food, lodging, clothing and that minimum of comfort needed to preserve a sense of human dignity.“

Architekt teorie integrace, Evropského federalismu a Evropského „sociálního státu“ dostal bezprecedentní šanci své myšlenky uplatnit. Pracoval jako úředník, poradce a nakonec byl hlavním spoluautorem koncepce hlubší a hlubší integrace v linii svého životního díla — Ventotenského manifestu.

V roce 1970 se stal Evropským komisařem pro průmysl a do konce svého života pak byl Evropským poslancem za Komunistickou stranu Itálie. Předsedal výboru, který prakticky sám vytvořil, Výboru pro Institucionální záležitosti a v jeho čele vypracoval zprávu (Spinelliho plán), která vedla v roce 1986 k přijetí „Single European Act“, který facilitoval přechod od Římské smlouvy a staré koncepce evropského Hospodářského Společenství k novému pojetí a vzniku Evropské Unie a přijetí Maastrichtské smlouvy.

Italský komunista připravující Evropský federální stát, na jehož vzniku a ideologii pracoval již od válečných let, je dnes pokládán za jednoho z „Otců Evropské unie“, jeho „Ventotenský Manifest“ je oficiálním dokumentem Evropské unie a před několika lety po něm byla pojmenována hlavní a největší nová budova komplexu Evropského parlamentu v Bruselu.

Spinelli samozřejmě nebyl jediným a isolovaným tvůrcem koncepce socialistické Evropské federace. Komunisté a extrémní socialistická levice se dokázali „hluboce integrovat“ do Evropských orgánů a mají na politiku Unie rozhodující vliv.

Pro zajímavost se podívejme na složení bývalé Barossovy Komise.

Deset ze dvaceti sedmi jeho Evropských komisařů byli před pádem komunismu členy komunistických stran jejich zemí.

Dva z nich byli členy KS Sovětského svazu (Estonec Siim Kallas a Lotyš Andris Piebalgs), dva byli členy Komunistické strany Československa (Čech Štefan Füle a Slovák Maroš Šefcovič), jeden byl členem Komunistické strany Jugoslávie (Slovinec Janez Potočnik), jedna komisařka byla členkou Komunistické strany Řecka (Maria Damanaki). Jeden byl členem Portugalské Maoistické strany (Předseda komise Barosso) a paní Ashtonová, komisařka pro zahraničí, byla členkou Sověty sponzorovaného „mírového hnutí“.

Členem Komise byl dokonce člen bývalého Nejvyššího Sovětu — Estonský komisař pro dopravu Siim Kallas.

V tomto světle se otázka často vyslovovaná například v souvislosti s vývojem na Ukrajině — Evropská Unie, nebo Putinovské Rusko? — zdá být velmi zjednodušená a nepříliš dobře položená.

Tomáš Haas , FCB · Aktualizováno 20. 5. 2018

Článek vyšel na svobodny-svet.cz




Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Vložit komentář: