EpShark

Black Lives Matter z trochu širšího pohledu (1/2)

15. 8. 2020



Hnutí Black Lives Matter mě zaujalo k promyšlení širších souvislostí s dalšími jevy v americké společnosti. Je docela možné, že „všechno je jinak“, jak tvrdí známé židovské úsloví.

Dějiny

Je třeba začít už tím otrokářstvím a občanskou válkou v USA. Po celou dobu, kdy existovalo otroctví černochů, existovalo paralelně i otroctví lidí jiné rasy než černé. A zotročování bělochů bělochy se objevilo už v době, kdy Evropa ani o tom, že existují v Africe nějací lidé tmavé pleti, nevěděla. Konec konců, proto se příslušná společensko-ekonomická formace nazývá „otrokářský řád“. Otrocký statut měli také velice často běloši zajatí domorodci (ať už v Africe nebo jinde), pokud neobohatili místní jídelní lístek.

V době, kdy se do Evropy a hlavně do evropských kolonií vyváželi obyvatelé černé Afriky, byli zotročováni a vyváženi do kolonií také běloši, ať už šlo o válečné zajatce nebo lidi obviněné z různých přestupků a zločinů. A dlouho poté, co už byl lov otroků v Africe postaven mimo zákon a Atlantik křižovaly válečné lodi (především britské), které pronásledovaly lodi otrokářské, vývoz Evropanů jako otroků do kolonií pokračoval i nadále. A na hranici s islámem v podstatě probíhaly únosy Evropanů do otroctví (ze strany muslimů, především Turků) až do první světové války. A otrocký statut jejich potomků přetrvával v mnoha muslimských zemích až do druhé poloviny minulého století a ledaskde v islámském světě přetrvává dosud.

Čímž je řečeno, že být otrokem není nějaká vlastnost, která by byla vyhrazena pouze pro obyvatele černé Afriky a jejich potomky. Protože tato situace je všeobecně, na bázi školských učebnic, známa, je třeba vinit ty, kdo hlásají nějakou exkluzivitu černochů či Afroameričanů v této věci, za podvodníky a nikoli ty, kdo se jen mýlí.

USA

V USA byli otroci jako pracovní síla využíváni tam, kde se vyskytovala půda vhodná pro pěstování bavlny extenzívním způsobem, při němž bylo možné využívat nekvalifikovanou otrockou práci. Otroci importovaní ze subsaharské Afriky měli prostě tu smůlu, že při této práci více vydrželi (běloši i indiáni umírali na tomto typu plantáží podstatně rychleji a tudíž se nevyplatili, černoši tedy nebyli takto využívání z rasistických, ale ryze ekonomických důvodů).

Dovoz pracovní síly z Asie, především Číny, se v USA objevil až na konci 19. století. Nicméně poté bylo postavení čínských pracovníků (bez ohledu na zrušení otroctví) srovnatelné s postavením černých otroků před občanskou válkou, pokud ne horší.

V polovině 19. století se jasně ukázalo, že situace v produkci bavlny je neúnosná. Stávající pole s bavlnou se vyčerpávala a bylo nutno na nich intenzifikovat zemědělské postupy, aby byla udržena produkce. V jiných oblastech USA se kombinace vlastností půdy a podnebí, vhodná pro extenzívní produkci bavlny, nevyskytovala. Alespoň ne v takové míře, aby se zde daly zakládat rozsáhlé plantáže.

Bylo z toho důvodu jasné, že končí éra klasického otrokářství, protože k intenzifikaci pěstění bavlny a pro pěstování jiných plodin bylo zapotřebí síly kvalifikovanější a jinak organizované, než byla síla otrocká.

Sice existoval „kompromis“, podle něhož byl do USA přijat vždy současně jeden svobodný a jeden otrokářský stát, ale v oněch nově přijímaných otrokářských státech byli otroci v podstatě ekonomický nesmysl. Tento kompromis měl ryze politický, nikoli ekonomický, význam.

Uvedené signály, které se projevily např. poklesem poptávky po otrocích, poklesem produkce bavlny v některých oblastech atd., neunikly extrémistům na obou stranách fronty.

Lze konstatovat, že naprostá většina obyvatel USA hleděla na otroctví jako na něco, co prostě je, a co by se mělo přinejmenším regulovat, aby nedocházelo k odpudivým excesům. Od mučení otroků sadistickým otrokáři, až po otrokáře, kteří dělali děti svým otrokyním, a ty pak prodávali na trhu. Uvedené extrémy byly brány jako odsouzeníhodné i běžnými obyvateli Jihu.

Známky konce otroctví ovšem vyvolaly poplach jak v táboře abolicionistů na Severu, tak i u extrémistů na Jihu, hlásajících podřadnost osob s černou barvou pleti, a to na základě známého biblického textu o Noemových synech. Je zajímavé, že tou samou Biblí se oháněli i abolicionističtí extrémisté.

Je velice pravděpodobné, že pokud by nedošlo k občanské válce, otrokářství by v USA zaniklo přirozenou a pokojnou cestou někdy na přelomu 19. a 20. století, asi stejně, jako dříve postupně zaniklo v evropských státech. A k jeho postavení mimo zákon by došlo v době, kdy už by fakticky skoro žádní černoši se statutem otroka neexistovali. Je velmi pravděpodobné, že zánik otroctví by nebyl doprovázen tak mohutným výronem rasismu, k jakému došlo po občanské válce v USA, kdy tento rasismus se v podstatě týkal i států Severu (černoši zde sice nemohli být otroky, ale neměli řadu občanských práv, včetně volebního).

Je docela možné, že by se na Jihu uplatnil model, známý z Japonska, kdy pracovníci mají celoživotní a nadstandardní vztah ke své mateřské firmě, a ta oplátkou řeší jejich sociální problémy v případě nemoci a ve stáří. Tedy, jedná se o jakýsi „patriarchální kapitalismus“, vzniklý na bázi patriarchálních feudálních vztahů. Něco velmi podobného mohlo vzniknout i na tom Jihu.

Výše uvedené dokladují i některé literární prameny, reflektující Jih před občanskou válkou. Dokonce i v abolicionistické agitce „Chaloupka strýčka Toma“ se dají nalézt pasáže, které počátky takového vývoje v těch oblastech Jihu, kde nefungovaly nebo už nefungovaly bavlníkové plantáže, naznačují. Pro vzpomínky Marka Twaina na dětství v otrokářské oblasti, ale mimo pěstební oblast pro bavlnu, to platí ještě víc, ale ty (Dobrodružství Toma Sawyera a Dobrodružství Huckleberryho Finna) mohou být jistě ovlivněny tím, že se jedná o vzpomínky na mládí. Nicméně černí služební se tam zjevně neměli o nic hůř než u nás nevolníci před nástupem josefínských reforem (o něco přes půl století dříve).

Možná bych ještě připomenul „Červeného bedrníka“, kde jeden z konfliktů mezi hlavními hrdiny, zapojenými do zachraňování aristokratů z revoluční Francie před gilotinou, spočívá v tom, že hrdinčiny rodiče nechal oběsit majitel panství za „drzost“, že se její otec odvážil říci si o zvýšení platu, a ona ho pak předhodila i s rodinou revolucionářům. Přitom baronka Orczyová, autorka tohoto díla, rozhodně jednoznačně stranila aristokratům, takže by si zcela jistě nějaký nesmysl na jejich pomluvu jako zápletku svého díla nevymýšlela. Fakt, že před revolucí mohl feudál zabít svého nevolníka, aniž by za to byl jakkoli potrestán (byť možná formálně tento čin trestný byl), lze najít ve více zdrojích; mj. je touto skutečností vysvětlován i zvyk francouzských venkovanů dávat dobytku, a zejména prasatům, jako jména šlechtické tituly.

Dovolil bych si tedy konstatovat, že otroctví v USA nebylo o mnoho horší než nevolnictví v Evropě, které bylo zrušeno v některých státech před US občanskou válkou a v jiných až po ní. A ti nevolníci byli, pochopitelně, bílí. A nevolnictví v Evropě se ekonomicky přežilo natolik, že vyjma extrémistů proti jeho zrušení, respektive převedení na ryze ekonomický vztah, nikdo moc neprotestoval.

Právě takovému přirozenému a pokojnému zániku otroctví zabránili extrémisté na obou stranách politického spektra USA, přičemž ti severní byli motivováni rovněž tím, že „rekonstrukce“ poraženého Jihu bude příležitostí k mohutnému nakapsování se na majetku poražených.

Postavení otroků v porovnání s pracující třídou na Severu

Je třeba naprosto jednoznačně konstatovat, že s výjimkou extrémů se postavení černých otroků na Jihu příliš nelišilo od postavení námezdně pracujících na Severu. Formální svobodu těch druhých vyvažovalo to, že ti první měli oproti nim zase zajištěno dochování do konce ve stáří, nemoci či po úrazu. Otroctví na Jihu rozhodně nebylo na úrovni starověkého Kartága nebo Říma, kde se masem utracených otroků krmily šelmy nebo vykrmovaly murény pro exkluzívní labužnické hostiny.

Pokud se týká sexuální agrese, tak ta byla v obou případech zhruba srovnatelná. Konec konců, necelých dvacet let před vypuknutím občanské války v USA vyšel Manifest komunistické strany, v němž jeho autoři (mimo mnoha jiného) konstatují, že majitelům podniků jsou sexuálně k dispozici manželky a dcery jejich proletářů. A neexistuje důvod věřit tomu, že to byla jen nadsázka či propaganda. Ostatně o „kozí dani“ se zmiňuje ve svých knihách, reflektujících konec 19. a začátek 20. století i A. Zápotocký (byť mu je asi po stránce stylistické finalizovali nějací najatí spisovatelé).

Přičemž panuje shoda o tom, že kritický popis kapitalistických vztahů marxisty je korektní, že nesmyslné a zločinné jsou jen marxistické snahy o „nápravu“, vedoucí ke zlu daleko většímu.

Občanská válka

Je nutno konstatovat, že už jen to, že Sever vehementně podporovali Karel Marx a Bedřich Engels, musí soudnému člověku signalizovat, že to s tou jednoznačnou pravdou na straně Severu zdaleka nebylo tak horké, jak to líčí většinová propaganda od doby této války až po naše časy.

Konstatoval jsem výše, že otroctví by stejně přirozenou cestou v dohledné době na Jihu muselo stejně zaniknout, takže vést kvůli tomu občanskou válku, devastující celou zemi (v následujících válkách až po současnost pořád ještě USA nedotáhly počet padlých z této války a některé oblasti USA se z destrukcí, souvisejících s občanskou válkou, nevzpamatovaly dodnes), byl naprostý nesmysl. Existují propočty (a lze jim věřit, protože jde o triviální čísla a triviální postupy práce s nimi), že vykoupení všech otroků na Jihu by stálo méně, než kolik stál rok občanské války.

S největší pravděpodobností šlo v této válce především o to, jakým způsobem bude otroctví ukončeno, tj. jestli takovým, že z toho bude mít prospěch celá společnost států, které to budou nějakým způsobem řídit, nebo zda způsobem, na kterém vydělají hlavně bankéři a další podnikatelé ze Severu. A právě to druhé mohla zajistit jedině válka a následující „rekonstrukce“ Jihu.

Dovolím si malou odbočku: Jak bylo zmíněno, evropské státy o něco dříve a některé i paralelně či později s americkou občanskou válkou řešily podobný problém. Tím bylo zrušení nevolnictví. Nevolníci na tom byli sice formálně nepatrně lépe než otroci, ale v některých státech i je bylo možno nakupovat a prodávat, včetně např., rozdělování rodin. Dovolím si připomenout Gogolův román „Mrtvé duše“, kde podstatou aktivit hlavního hrdiny je pojišťovací podvod, založený na nakupování nevolníků.

Rakousko zrušilo nevolnictví relativně slušným způsobem. Jeho jediným nečekaným a pro vládnoucí vrstvu Rakouska negativním dopadem bylo české národní obrození, které ovšem na druhé straně reflektuje i to, že propuštění nevolníci neupadli do bídy a bídu nakonec neměli ani jejich bývalí pánové. V podstatě stejným nebo podobným způsobem by nejspíš v řadě států amerického Jihu bez občanské války došlo ke zrušení otroctví a všichni dotčení (mimo severských bankéřů a podnikatelů) by na tom vydělali.

Rusko zrušilo nevolnictví naprosto blbě, což je ještě dosti slabý výraz. Po zemi se začaly potulovat statisícové (přinejmenším) tlupy „osvobozených“ nevolníků, chcípajících hladem a beze střechy nad hlavou. Drastickým způsobem poklesla cena lidské práce a do Ruska se jako supové slétali podnikatelé z celého světa, kteří zde velice snadno na vzniklé bídě mohli vydělat, oproti možnostem v civilizovaných zemích, nepředstavitelně velké peníze. Konec konců, mezi nimi se potuloval a proplétal i jistý Heinrich Schliemann, jehož může do jisté míry ospravedlnit alespoň to, že takto vydělané peníze nepromrhal, ale použil je na vykopání Tróje.

Pokračování

Článek vyšel na svobodny-svet.cz




Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Vložit komentář: