EpShark

Czexit, který by nás nebolel

22. 3. 2018



„Jestliže má dojít k Czexitu, pak by to měla být koordinovaná akce Visegrádské čtyřky, ideálně společně třeba s Rakouskem,“ říká ekonomka Masarykovy univerzity Hana Lipovská.

Ani vystoupení Velké Británie z Evropské unie podle jejích slov není jisté. Tlak na Brity může totiž vyvolat nové referendum a z Brexitu se může stát exemplární případ k odrazení ostatních států od útěku, jako tomu bylo v případě navrátilců ze Západu za dob komunismu.

Zajímá mne váš názor na ekonomickou situaci České republiky, pokud by vystoupila z Evropské unie. Panují obavy, že bychom zchudli o třetinu, až polovinu. Je to tak?

Záleží na tom, zda by vystoupila pouze Česká republika, nebo zda by došlo k rozvolnění, či dokonce rozpuštění celé Evropské unie. Pokud by se Unie mírovou cestou rozpadla, žádné drama by se z hlediska dějin nekonalo. Pokud by dokonce došlo pouze k dezintegraci, znamenalo by to další spolupráci, ale bez snahy o federalizaci a o jednotný evropský nadstát. Ideální stav. A pak je tu ještě třetí možnost, tedy že ze současné evropské sedmadvacítky a půl — a tou půlkou myslím Velkou Británii — vystoupí s Británií i Česká republika a na jejich místo nastoupí třeba Černá Hora, Albánie, Makedonie a další kandidátské státy. Albánie by například bezpochyby „zlepšila“ povědomí o Evropské unii v očích čekatelů.

Pokud by mělo dojít k Czexitu, bylo by vhodné, aby paralelně odešly i jiné státy. Dnes se mlčky předpokládá, že Británie bude do evropských voleb 2019 znovu suverénním, samostatným státem. Právě o tom ale nejsem přesvědčena. Stále očekávám, že tlak na Velkou Británii, respektive na britské občany, bude tak silný, že je potká druhé referendum. V něm samozřejmě dostanou možnost „odčinit chybu“ — a zůstanou v Unii. Nastala by situace podobná té, kterou si vybavíte z doby před revolucí: emigranti, kteří se vrátili zpět, pokorně vykládali, jak strašné a hrozné jsou výdobytky kapitalismu, aby coby exemplární případy odradili ostatní od útěku. Stejnou roli by nyní hrála i Velká Británie — a my ostatní bychom měli dveře k exitům na dlouhou dobu zabouchnuté.

Jak by měl tedy proběhnout exit?

Jestliže má dojít k Czexitu, pak by to měla být koordinovaná akce Visegrádské čtyřky, ideálně společně třeba s Rakouskem. Velká Británie má totiž na rozdíl od ostatních států Evropské unie výhodu, že má Commonwealth, společenství národů značné ekonomické síly, s odbytištěm. V žádném případě pak nesmíme podléhat iluzi, že se Velká Británie nebo kterýkoli jiný stát bude starat o zájmy České republiky. Kdyby ovšem šlo o koordinovanou akci s dalšími státy Visegrádské čtyřky, tak by ekonomické otřesy tak zlé nebyly.

Tím se dostáváme k dopadům Czexitu coby odchodu samotné České republiky. Evropská unie by pro Českou republiku jako suverénní stát vytvořila obrovské náklady, aby odradila zbylých dvacet šest států od jejího následování. Dostali bychom se do silné izolace. Bylo by potřeba nás potrestat — a okolní státy vystrašit.

Na druhou stranu máme nespornou výhodu vlastní měny, máme vlastní fungující bankovnictví, sami si tvoříme rozpočet. Z těchto hledisek nevidíme hospodářské problémy. V rámci „trestu“ bychom sice ztratili zjednodušený přístup na některé trhy, ale zároveň jsme členy Světové obchodní organizace s jejím celním sazebníkem, proto by tento „trest“ tolik nebolel. Dalším pozitivním faktorem je Německo, které nás přece jen potřebuje jako levného dovozce.

Jakékoliv diskuse o Czexitu je ovšem nutné vést vždy v rámci možností spolupráce s ostatními. Visegrádská čtyřka k tomu dává naději, bohužel my sami jsme nyní jejím nejslabším článkem. Když ovšem vidíme, jak dopadly volby v Rakousku, Itálii, Německu, existuje naděje na rozumnou domluvu eurorealistických stran a voličů napříč Unií.

Když to shrnu, stálo by z ekonomického hlediska za to tu krátkodobou oběť podstoupit. V dlouhodobém výhledu bychom si pomohli. Opakuji však: ideální by bylo, kdyby došlo k rozumné míře dezintegrace Unie. Druhou možností by bylo vystoupení Visegrádské čtyřky jako celku. Czexit beru obdobně jako rozvod — nepříjemné, leč nezbytné řešení v případě, kdy již není jiné cesty.

Hodně se mluví o nutnosti reforem Evropské unie, ale vzhledem k tomu, co slýcháme od představitelů Evropské unie o trestech, rozdělování financí podle poslušnosti v rámci kvót a podobně, to nevypadá, že by k nějaké došlo. Domníváte se, že takový rozvod je tou poslední možností, která zbývá?

Reforma Evropské unie není možná. Unii nelze reformovat, žádná „perestrojka 2018“ nemá smysl. Unii by bylo nutné transformovat, tedy absolutně změnit přístup k evropské integraci. Reforma je jen záplatování roztrhaných šatů, není řešením. Navíc v dnešním jednání o rozpočtu v letech 2021 až 2027 se pracuje na podmíněném financování: pokud například Polsko, Maďarsko či další „zlobivé“ státy nezačnou „poslouchat“, nedostanou zkrátka svůj příděl dotací. Jenže myslet si, že nebudeme dostávat evropské dotace tehdy a jen tehdy, když nebudeme poslouchat, je velký optimismus. O dotace brzy přijdeme, i kdybychom takzvaně drželi lajnu — a zaplať pánbůh za to, protože z nich stejně většinou nic dobrého nepošlo. Ty, pro něž jsou dotace stále tak silným argumentem, mohu ubezpečit, že už dlouho nebudou, případně se přesunou k nově příchozím státům.

Jak vnímáte diskuse kolem referenda o vystoupení z Evropské unie? A jak argument, že jestliže jsme byli schopni rozhodnout o vstupu, jsme dostatečně schopní rozhodnout i o případném vystoupení?

Nejsem velkým příznivcem referend. Volíme si své zástupce, aby na sebe vzali zodpovědnost a rozhodovali sami o nejlepší variantě. Nejlepší variantou by proto bylo volební vítězství tradiční politické strany, která by se ve svém programu k vystoupení jednoznačně hlásila. Vláda, která by z takových voleb vzešla, by měla jasný mandát k jednání o vystoupení z Evropské unie. Takový bod si ovšem žádná tradiční strana do programu vepsat nedovolí, takže zbývají buď nesystémová hnutí, což pro stabilitu a důvěryhodnost země dobré není, nebo referendum. Pokud jsme za pětadvacet let samostatné existence měli jediné referendum — o vstoupení, jistě bychom přežili na další čtvrtstoletí i referendum druhé — o vystoupení.

Vím, že by byl obrovský problém, jak by otázka v referendu byla formulována a jak velká vlna propagace by se strhla. Věřím však, že pokud jsme dostali důvěru, abychom před patnácti lety stvrdili v referendu vstup, tak určitě musíme dostat důvěru rozhodnout se o setrvání ve zcela nové (nikoli nové a lepší) Unii. V roce 2003 hlasovala většina voličů pro vstup, protože vstup do EU byl vydáván za cestu ven z komunistické minulosti. Dejme lidem šanci, ať napraví chybu, kterou udělali. Dejme také šanci těm generacím, které v roce 2003 o osudu naší země ještě nemohly hlasovat.

Je samozřejmě jasné, že obecně nemá smysl dělat referendum o každé drobnosti. S trochou nadsázky — nebudeme se scházet u uren, abychom rozhodovali, zda má na 42. odboru třetího oddělení ministerstva x pracovat paní uklízečka od šesti do sedmi ráno nebo od osmi ráno do devíti večer. Referenda je třeba ponechat výlučně pro vzácné případy. Lidé jsou dostatečně rozumní a vědí, že věci nejsou černobílé. Nenechají se zviklat žádnou masáží, vědí, že nemáme na výběr mezi Moskvou a Bruselem. Bezpochyby by si každý vyhodnotil všechny klady i všechny zápory, které by mu osobně obě možnosti přinesly.

Americký prezident Donald Trump rozhodl o vysokých tarifech na dovoz oceli a hliníku do Spojených států. Podle prvních ohlasů může jít o obchodní válku mezi USA a Evropou s následky i pro další země. Prezident Evropské komise Jean-Claude Juncker prohlásil, že Evropská unie bude adekvátně reagovat a připraví odplatu: „Evropská unie byla těsným bezpečnostním spojencem USA po dlouhá desetiletí. Nebudeme sedět v nečinnosti, zatímco bude náš průmysl zasažen neférovými opatřeními, která ohrozí tisíce pracovních příležitostí v Evropě.“ Je možné, že vznikne obchodní válka?

Jakási forma obchodních válek probíhá celou dobu. Obdobné přestřelky mezi Západem a Čínou existují dlouho. Vždy je to selektivní prosazování zájmů konkrétních firem, které něco zařídí v Bruselu, Pekingu, Washingtonu. Neviděla bych to tak dramaticky.

Jak zabránit tomu, abychom byli levnou montovnou pro Evropu? Slyšela jsem, že se nemusíme bát zdražit, protože Německo a další státy se bez nás stejně neobejdou… Je to tak?

Do těchto věcí nesmí zasahovat stát podporou konkrétního průmyslu. Před časem mi v Košicích ukazovali průmyslovou zónu. Pokud by zájmům podniků nevyšli vstříc, odešly by o pár kilometrů dále na východ. I tak dost chudý kraj by hospodářsky padl. Mají tedy pracovní místa a zároveň jsou rukojmími fabrik. Škoda Volkswagen má zhruba čtyřprocentní podíl na HDP České republiky. Odchod „naší“ škodovky by tak české hospodářství zasáhl jako skutečně silná hospodářská krize.

Vládní podpora zahraničních investorů, kvůli které vzniknou gigantické konglomeráty s významnou politickou silou, rozumná není. Dobří investoři přijdou sami, pokud v zemi naleznou dobré podmínky pro podnikání: rozumné daňové prostředí, nízkou administrativní zátěž, schopné české pracovníky. Ostatně i během krize byla řada českých firem úspěšná, protože německé firmy zjistily, že umíme vyrábět stejně kvalitně a levněji než ony, a tak své dodavatele nahradily českými. Ideální odpovědí je tedy nechat vše na firmách a přestat jim házet klacky pod nohy. Jsme silná průmyslová ekonomika již od první republiky. Je to špatně? Já si to nemyslím. Špatná je pouze průmyslová politika. Český průmysl sám o sobě z nás rozhodně montovnu nedělá.

Říká paní Hana Lipovská pro PL

Článek vyšel na svobodny-svet.cz




Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Vložit komentář: