Výroba třídních nepřátel

13. 3. 2018



Pročítám si paměti mého dědečka. Včera jsem se dostal k 25. únoru 1948.

Za necelé tři roky od války děda postavil firmu o 150 zaměstnancích. Když mu ji znárodnili, neměl najednou ani na uhlí. Ale teprve postupně, s dalšími měsíci a roky, se začalo ukazovat, co to bylo za dějinný předěl.

„Musím zdůraznit, že náš stav po znárodnění jsme pokládali za dočasný, neboť se tehdy všeobecně věřilo, že ten abnormální stav po únoru 1948 je záležitost jen krátké doby, neboť náš národ s tradicí demokracie dlouho nebude trpět totalitářství cizího typu.“

Jako příběh o tom, jak rychle i plíživě se někdy dějí změny k horšímu, sdílím ve zkrácené formě roky 1947–51.

Pracoval jsem velmi intensivně. O nedělích, o svátcích, odpoledne i večer. Kolem mé kanceláře chodili lidé na Zboženské rybníky se koupat, ale já pracoval s vědomím, že tím dávám základ solidnímu závodu. Mým snem bylo s minimem zaměstnanců a maximem strojního zařízení docilovat vysoké obraty. Studoval jsem i v posteli doma zahraniční časopisy a hltal novinky ze světa stavebních strojů. Za války se tady hodně zaspalo a já čítal v časopisech, které jsem objednal a docházely pravidelně jako anglickéRoads and Streets, švýcarské Road and Road Contruction,Strasse und Verkehr a francouzskýL'Architecture d'Aujourd'hui. Kromě toho nám docházel Life a Das Ideale Heim.

V prosinci 1947 jsem podal nabídku na Štefánikovu ulici. Měl jsem konkurenty fy Lejsek a Soušek z Brna a stavební oddělení fy Baťa. Po otevření nabídek jsem se ukázal být nejlevnější, asi deset milionů Kčs byla moje nabídka. Nejdražší asi dvanáct milionů bylo stavební oddělení Baťa, n. p., kde ředitelem byl Dr. Ivan Holý (později zbavený funkce). Věděl jsem, že je to pro mě rozhodující moment, určující mojí další budoucnost. Potřeboval jsem nutně tuto velkou práci s ohledem na stav inventáře i množství pracovníků, jichž bylo již 150.

Ale tyto řeči mne tak nevzrušovaly, jako ta okolnost, že nedostanu-li tuto práci, budu muset omezit dočasně rozsah své firmy . Odborníci na popsání psychologického stavu člověka to nazývají mít srdce v kalhotách. Čtvrtý den jsem byl volán na stavební oddělení. Dostal jsem to zadáno. O zadání rozhodovaly čtyři strany Národní fronty, které tehdy byly representanty naší politické konstelace a to komunistická, soc. demokratická, lidová a národní socialistická. Bylo mně řečeno, že jsem zadání získal většinou tří hlasů.

Vánoce ten rok byly moc hezké. Čtyřměsíční Dagmar a již rozumu proti jednomu. Zase jednou jsem byl v životě šťasten a srdce se vrátilo do své původní polohy.

Dne 24. února jsem byl v Praze. Ulicemi procházely průvody. Jednou národních socialistů, podruhé komunistů. Řečníci řečnili na Václavském náměstí. Do nočních hodin byla Praha v kvasu. Dne 25. 2. se dozvídám, že se znárodňují všechny podniky mající přes padesát zaměstnanců. Je zřejmé, že do toho spadám. Vše šlo tak rychle a nepředvídaně, že prvek překvapení překryl i vznik nepříjemného duševního stavu. Alespoň u mě to tak bylo. Věděl jsem, že lkát nad rozlitým mlékem je zbytečné. Cítil jsem však, že se budu muset úplně oprostit od všech vazeb ke svému podniku, jednak proto, abych duševně netrpěl a dále proto, aby mi nebylo vytýkáno, že ve svém bývalém podniku provádím nedovolené machinace. Národním správce byl jmenován J. Hlupý z finančního oddělení fy Baťa.

Požádal jsem stavitele Heuslera, který tehdy byl vedoucím stavebního oddělení a naším sousedem v Prštném, zda bych nemohl nastoupit ve stavebním. Byl komunista a oceňoval to, že nechci ovlivňovat dění ve svém bývalém podniku, a proto mě přijali jako skupináře zemních pracích v onom stavebním oddělení fy Baťa, n. p., které jsem před několika týdny porazil v souboji o Štefánikovu ulici.

Od 1. 3. 1948 jsem již zaměstnancem a seznamuji se s novou problematikou pracovní i společenskou. Dostal jsem jistý úkol mimo rámec fy Baťa, n. p., abych totiž dále zajišťoval stavbu Štefanikovy — nyní Leninovy ulice.

A tak se stalo, že celý měsíc březen jsme prakticky neměli doma vlastních peněz a na uhlí, které nám v tom měsíci přišlo, jsme si museli vypůjčit. Stěžovat si nebylo kam a nejpřekvapivější na tom bylo to, že lidé, které člověk znal jako dobré spoluobčany, měli pro nás slova jako: když se kácí les, lítají třísky a podobné moudrosti, ale v podtónu jsme brzy zjistili, že jsme vlastně v době podnikání byli předmětem jejich závisti a teď konečně došlo u nich k uspokojení s mírným nádechem pocitu zadostiučinění. No budiž.

Nikdo si nemohl stěžovat na moje dosavadní jednání jak se zaměstnanci, tak s okolím. Mám smysl pro demokratické jednání a despotismus v každé podobně je mi protivný. Věřil jsem, že když budu slušný, nemůže mi být něco nepříjemného vytýkáno ani tehdy ani v budoucnu. Bylo to nakonec v intencích mého, v podstatě optimistického pojetí života.

V listopadových dnech 1949 došlo k zatčení Dvouletého a Blokši. Způsobilo to přirozeně neobyčejný rozruch, ale s ohledem na hochštaplerský život Dvouletého se to mohlo očekávat a dalo pochopit.

Bylo tu však něco zcela jiného, ve vzduchu visel nějaký mrak, něco nedefinovatelného. Netýkalo se to jen záležitosti podniků. Každý cítil, že stále kolem něho pracují nějací neviditelní jedinci, kteří stále slídí, jak ho přistihnout při nějakém, byť fiktivním přečinu. Po letech jsme mapovali onu dobu „léty padesátými“ a pod tímto pojmem si představujeme vyvrcholení bezprávního stavu se všemi surovostmi a uvolněním všech mravních zábran.

Rok 1950 skončil a já se kojil nadějí, že má souvislost s případem Dvouletý je vyřešena a že prostě se jednalo o omyl. Mýlil jsem se však já. Asi začátkem března 1951 jsem obdržel pozvání k soudu do Hradiště — ne jako svědek, ale jako obviněný. V advokátní poradně jsem požádal Dr. Lachmana o převzetí zastupování a seznámení mě s obsahem žaloby. Soudnictví tehdejší doby mělo své nesporné přednosti před dosavadním. Jak patrno obviněný se musel přičiňovat, aby se dozvěděl podklad svého nařčení. Rafinované.

Po týdnu ale mne přijal Lachman a tvářil se neobyčejně vážně. „Hlavní provinění u vás je sabotáž našeho hospodářství. To bývá od pěti let výše.“ Myslel jsem, že se jedná o omyl nebo špatný žert. Ano. Prý jsem se dohodl s Dvouletým na likvidaci většího množství zkaženého cementu ve Spitihněvi a já prý ho nechal hodit do Dřevnice na stavbě mostu a silnice do Slušovic. Začal jsem se usmívat, vždyť je to přece nesmyslné nařčení. A kromě toho o tom se mnou nikdo po celý rok vyšetřování nemluvil. Nevěděl jsem tehdy, že se tím připravuje monsterproces nejméně s dvaceti příslušníky inteligence, aby se dokumentovalo, jak tito lidé záměrně ničí naše socialistické hospodářství. A prý mám tam ještě nějaké pohoštění, které jsem povolil vyplatit na stavbě mostu přes Moštěnku, v částce asi 3000 Kčs. Ale to prý není rozhodující. Hlavní faux pas je spatřováno v tom cementu.

Doma jsem pobaveně mluvil o průběhu soudu, neboť jsem to stále pokládal za omyl, který se mým prvním slovem vyjasní. Ale to jsem si dal. Soudce stále dotíral, že jsem musel být o všem zpraven, prokurátor řval na mě, že zná takové bývalé podnikatele a já stále více poznával, že jsem u soudu pro to, že musím být odsouzen a ne pro to, aby se mi dokázala vina. Oponoval jsem, proč se netážou stavbyvedoucího ve Slušovicích Ing. Sytaře a dílem vedoucího Hrušky a proč se mám z něčeho zpovídat já, když jsem jako stavební správce měl přes padesát staveb. Logika patrně ale tu nehrála vedoucí roli a byl jsem umlčen, že souzen jsem já a nechť se nestarám o nikoho. Já ovšem nechtěl, aby oni byli souzeni, neboť jsem věděl, že nikdo do Dřevnice nic neházel, ale oni byli přímo na stavbě a věděli o všem. Prokurátor ovšem demagogicky tvrdil, že já viník akcí chci svalit vinu na ostatní.

Já, když jsem viděl svojí bezmocnost a celkovou snahu za každou cenu nás dostat na kolena, přestal jsem se usmívat a začal mít z celého procesu hrůzu. Měl jsem strach ráno vstát a znovu jet do Hradiště a třeba se už nevrátit. Co všechno se ještě může na mě vymyslet? Co všechno se může zfalšovat, aby každý z obžalovaných, hlavně těch, kteří byli civilními inženýry, dostal za vyučenou? Bylo mi jasné, že kolem ústředních postav Dvouletého a Blokši, lidí bezesporu vinných celou řadou podvodů, je proces uměle slepen z dalších téměř třiceti jedinců, kteří jsou naprosto nevinní, ale musí být odsouzeni — pro výstrahu. Byl jsem tedy, aniž bych si to tehdy uvědomoval, jedním z těch, kteří v padesátých letech byli vybrání za oběť zvůli a teroru a nebylo jich málo. Děkuji pěkně za tuto úlohu obětního beránka.

Toho sedmého dubna byl sál auditoria okresního soudu v Hradišti nabit k prasknutí. Byla to seance pro město. Je málo kdy vidět pohromadě tolik zločinných inženýrů včetně vysokoškolského profesora. Do poslední chvíle nikdo z nás nevěděl, jak se zaplete do kliček paragrafů, které určují vinu a výši trestu. Dramatické „Vstaňte, jménem republiky…“ zaznělo před půlnocí toho dne. Napřed bylo přečteno 17 nebo 20 osob, mezi nimi i já, … že jsou vinni…a teď začalo půl hodinové čtení, čím jsou vinní. Krevní tlak při takových příležitostech asi rapidně stoupá, než dospěje předseda k výměru výše trestu.

Dvouletý 15 let, Blokša 14 let … Rajnoha 14 měsíců, pak ti co mají po jednom roku a já — 2 měsíce nepodmínečně, zaplacení pohoštění na Moštěnce a zaplacení soudních výloh. Po zdůvodnění rozsudku vstal prokurátor a zvýšenou fistulkou prohlásil: „Žádám, aby osoby, odsouzené od jednoho roku výše, zůstaly rovnou ve vazbě.“ Soud s radostí vyhověl.

Vrátil jsem se domů až v ranních hodinách. Byl jsem vyčerpán a pln chmurných myšlenek. Mohu vůbec ještě pracovat s elánem jako dosud, když jsem u toho soudu viděl, jak každý náš čin posuzovaný z hlediska zaujatého nebo i nezaujatého soudce může být považován za přestupek, přečin nebo zločin? A soudce byl u nás zaujatý, neboť rozsudek v odůvodnění zněl „s přihlédnutím k jeho třídnímu původu“.

Teď jsem byl odsouzen, aniž bych se čehokoliv dopustil. A co když něco provedu v budoucnu jako člověk, který se může zmýlit? Podivný život, podivné soudnictví. Bylo třeba ale přestat takto uvažovat. Podal jsem odvolání, ačkoliv jsem věděl, že nadřízená instance obvykle zdvojnásobuje trest. Advokát mi napsal, že odvolání bude projednáváno asi na podzim. Dále jsem musel propočítat, jak splatím advokátovi 10 000 Kčs, soudní výlohy a náhradu za pohoštění 3 000 Kčs. Peníze za zlepšovací návrhy stačily vyrovnat disparitu mezi našimi příjmy a částkami na udržení střední životní úrovně.

S Růženou jsme se museli vyrovnat, neboť od znárodnění po dobu téměř dvou let jsme neměli možnost ji plně proplácet. A při jejím odchodu v září 1949 dostala proplaceno vše. Situaci jsme vyřešili půjčkou u známých a vrátili po proplacení zlepšovacích návrhů. Musím zdůraznit, že náš stav po znárodnění jsme pokládali za dočasný, neboť se tehdy všeobecně věřilo, že ten abnormální stav po únoru 1948 je záležitost jen krátké doby, neboť náš národ s tradicí demokracie dlouho nebude trpět totalitářství cizího typu.

Píše pan Filip Doušek na FCB

Článek vyšel na svobodny-svet.cz




Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Vložit komentář: