EpShark

Evropská unie se nám nevyplácí ani finančně

25. 2. 2018



Je to zvláštní argument, kterým eurohujeři obhajují naše setrvání v Evropské unii a straší „nedozírnými následky“ pokud z Unie vystoupíme. Jsme prý čistými příjemci, dostáváme z Unie o 5 miliard víc, než Unii dáváme. Jenže to má háček, či spíše pořádný hák.

Do této balance za prvé nejsou započítány ztráty vzniklé tím, že Česká republika nevybírá celní poplatky za zboží k nám dovezené ze zemí mimo Unii, ty patří Unii.

Za druhé dotace z EU nás ve skutečnosti stojí miliardy korun. Dotace neplatí 100 procent nákladů dotovaných projektů a programů, obvykle je to mezi 50 a sedmdesáti procenty.

A ty projekty nejsou vždy v našem nejlepším zájmu, nepotřebujeme „Čapí hnízda“, akvaparky v každé vesnici a cyklostezky v každém městě. Ale polovinu jejich ceny musíme hradit my, náš stát, naše města a vesnice a naši podnikatelé. Nepotřebujeme pomáhat velkým a bohatým na úkor malých firem, které pomoc potřebují.

Náš rozpočet má dnes již asi 80 procent mandatorních výdajů, výdajů, které vláda musí hradit, ať chce, nebo ne. Mezi ně patří i naše příspěvky do Unie. Jen asi 20 procent z našeho rozpočtu může vláda vynaložit podle svého, na projekty a programy, které jsou (nebo by alespoň měly být) v našem nejlepším zájmu. A z těch musí zaplatit až polovinu nákladů na dotované projekty, aniž rozhoduje o tom, které to budou. O tom v konečné instanci rozhoduje Brusel.

Když tedy započítáme tyto náklady, jsme již dávno daleko většími plátci než příjemci, i když jsme přesvědčováni o opaku. A nejsme už pány svého rozpočtu. Tomu se říká „kreativní účetnictví“.

A nepočítám škody politické, ztrátu suverenity a peníze, z příspěvků evropských zemí, včetně ČR, utracené za programy, jako jsou na příklad ty na podporu Palestinců. Kdyby ty miliardy EUR, které již během posledních let dostali, byly využity v jejich skutečném zájmu, v jejich prospěch, mohla by už dávno Gaza být přepychovým rezortem a turistickou atrakcí a destinací. Dnes je zničeným městem rozvalin ovládaném teroristy a peníze z Evropy nejsou vynakládány na jeho obnovu a ve prospěch jeho obyvatel, ale na podporu teroristů, za zbraně a rakety odpalované na Izraelská města.

A podobně „účelně“ jsou utráceny další peníze, na financování problémů, které Unie a její vedoucí země způsobily a do kterých se lijí další a další prostředky. Jako problém migrace, o kterém nás sami představitelé Unie ujišťují, že poroste.

Jistě bude odchod z Unie něco stát. Ale nebude to zdaleka tolik, čím nám Unie a Eurohujeři vyhrožují. Ale na druhé straně cosi získáme, a nebude toho málo, když přestaneme Unii a její zbytečné programy platit. Hlubší a hlubší integrace znamená vyšší náklady EU a její větší kontrolu nad našimi rozpočty a další ztrátu suverenity.

A myslím, že je největší čas začít přemýšlet o tom, zda cena setrvání v Unii nebude daleko vyšší, než cena za odchod.

Tomáš Haas, FCB

Douška

Ve svém textu o nákladech setrvání v EU a vystoupením, jsem uvedl, že podstatnou část nákladu na naše členství tvoří ztráta příjmů z cel.

Bylo mi oponováno, že na clech nic netratíme

Zde je analýza příjmů z cel.

Zkráceně z cel za zboží, které do evropského celního prostoru vstoupí mimo maše území, nemáme nic. Clo zůstává z malé části zemi vstupu (asi 25 procent) a velká část „zbude“ na EU. Další pohyb zboží uvnitř evropského celního prostoru není zpoplatněn.

Česká republika má příjem jen ze zboží, které do Evropy vstoupilo u nás. Vzhledem k tomu, že přímo nesousedíme s žádnou nečlenskou zemí, a nemáme námořní přístavy, jedná se hlavně o zboží dopravené leteckými dopravci. Kolik ze cla, které naši celníci vyberou zůstane u nás a stane se částí příjmů státního rozpočtu, se dočtete v této analýze založené na údajích a číslech Ministerstva finací ČR.

Autorkou textu, ze kterého cituji, je Jana Urbanová, ŠKODA AUTO VYSOKÁ ŠKOLA, O.P.S.


Analýza příjmu cla do státního rozpočtu ČR

v letech 2002 až 2013

V době, kdy ještě ČR nebyla součástí EU, bylo clo na našem území vyměřováno na základě platných sazeb uvedených v celním sazebníku, který vydávala vláda ČR.

Způsob vybírání cla již v té době upravoval zákon č. 13/1993 Sb., Celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, spolu s prováděcími vyhláškami vydávanými Ministerstvem financí.

Suma cla vybraného na našem území připadala státnímu rozpočtu ve 100% výši až do roku 2003. Tuto skutečnost, spolu s vývojem v následujících letech znázorňuje tabulka č. 2. Z ní je také zřejmé, že rok 2004 byl vzhledem ke vstupu ČR do EU zlomový. Do dubna byla i nadále odváděna celá částka vybraného cla do rozpočtu ČR, od května se pak ČR začala dělit o vybrané clo s EU.

Samotný výběr cla zajišťují jménem EU její členské státy. Hospodaření s těmito nemalými příjmy však již spadá do kompetencí EU. Dle předpisů Evropské unie připadá 75 % z celkového objemu vybraného cla do rozpočtu EU, jako tzv. tradiční vlastní zdroj EU, a zbylých 25 % zůstává ve státním rozpočtu daného členského státu.

Vývoj odvádění vybraného cla v letech 2002 až 2013 do státního rozpočtu ČR a od května 2004 také do rozpočtu EU v konkrétních číslech znázorňuje níže zpracovaná tabulka č. 2. Z ní je patrné, že nejvyšší objem cla vybraného v ČR před vstupem do EU byl v roce 2003, konkrétně 10,2517 mld. Kč.

Po vstupu do EU se pak v roce 2008 promítl do výběru cla, který dosáhl výše 8,8148 mld. Kč, celosvětový ekonomický růst a sílící mezinárodní obchod s asijskými státy, především s Čínou. V této době však do státního rozpočtu ČR připadalo pouze již výše zmíněných 25 %, tzn. 2,2037 mld. Kč.

Celosvětová ekonomická krize, která v následujícím roce nastala, se odrazila také v poklesu výběru cla.

Dále je z této tabulky zřejmé, že se celková výše vybraného cla bezprostředně po vstupu ČR do EU snížila téměř na polovinu oproti létům do roku 2004.

Z porovnání celních příjmů vybraných do roku 2003 a po roce 2004 vyplývá, že vstup ČR do EU měl zásadní vliv na výši příjmů z cla.


Údaje uvedené v tabulce jsou zachyceny v následujícím grafu, který zobrazuje sumu vybraného cla v ČR (v mld. Kč) v letech 2002 až 2013, rozdělenou na část, která připadla státnímu rozpočtu ČR a na část, která byla odvedena do rozpočtu EU.

Konkrétně je výše cla, která je nyní odváděna do rozpočtu ČR v průměru o 84 % nižší oproti létům před vstupem do EU.

Lze tedy usuzovat, že význam cla, jako tradičního fiskálního příjmu do státního rozpočtu se výrazně snížil.

vybrane-clo-2002-2013.jpg (81,133 kiB) Vybrané CLO 2002-2013

Tomáš Haas , FCB

Tomáš Haas je politický konsultant a publicista. Narozen v Praze. Emigroval v roce 1969 do Kanady, kde studoval historii a politologii. Působil jako konsultant v Kanadě a USA. Mezi léty 1991 a 1996 působil v Praze jako poradce primátora Hlavního města Prahy, několika ministrů a Úřadu vlády. Svými radami, jak tvrdí zlé jazyky, pomohl několika významným politikům na pohřebiště dějin. Potom se na několik let vrátil do Kanady a USA, kde opět působil jako nezávislý konsultant. Do republiky se definitivně vrátil roku 2005 a mezi lety 2005 až 2008 byl interním poradcem presidenta republiky, v letech 2009 — 2010 byl poradcem tehdejších předsedů vlády — Topolánka a Fischera.

Článek vyšel na svobodny-svet.cz




Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
KOMENTÁŘ:

Jaroslav Tichý
2. 3. 2018 10:04
Podle starších údajů z r. 2011, která uváděl J. Paroubek ještě z doby své vlády, ze shora zmíněných položek šlo konkrétně o: a/ 6 mld. Kč zaplacených v cenách zboží b/ 19 mld. Kč náklady na kofinancování evropských projektů. Existují ale ještě další nákladové položky, které je třeba započítat. Jde o: c/ 10 mld. Kč na úředníky EU oficiálně. (skutečnou cenu obsluhy nikdo nezná či zná a tají). d/ 40 mld. Kč na plán EU do r. 2020, aby 40 % absolventů středních škol mělo vysokoškolský diplom. e/ 10 mld. Kč na biopaliva f/ 40 mld. na dotování solární a větrné elektřiny g/ 4 mld. Kč na posílení elektrické sítě (v souvislosti s dopravou el. energie do Rakouska a Německa, kterou hradíme my. Největší položkou jsou však každoročně vyváděné (vesměs nezdaněné) zisky, dividendy a úroky cizích firem u nás, které byly v r. 2011 uváděny ve výši 260 mld. Kč ročně (od té doby tato částka výrazně roste a za r. 2016 byla uváděna již ve výši 369 mld. Kč). Oproti tomu z podobného titulu přicházelo ze zahraničí do ČR 20 mld. Kč ročně. Oproti tomu z Bruselu můžeme v současném 8- letém období čerpat "až" 550 mld. Kč celkem. Když to zkalkulujeme, dostaneme se k poznání, že platíme zhruba 4x tolik, než "můžeme čerpat" (možnost čerpat nejsou ještě automaticky peníze), krom toho nám EU limituje investiční možnosti a navíc je musíme ještě kofinancovat. Takže abychom vůbec čerpali, stavíme rozhledny v údolí, akvaparky tam, kde není voda, oblíbené jsou i předražené cyklostezky. V těchto kalkulacích nejsou přitom zahrnuty kurzové ztráty ze záměrně podhodnocené koruny (podle parity kupní síly by měl být směnný kurs na rovni cca 1 EUR = 18,- Kč (místo oněch Kč 27,5 či nyní Kč 25,50 za EURo). Nejsou tam ani zahrnuty další ztráty z cen našich subdodávek často nuceně prodávaných prakticky za výrobní náklady. Ti, kdo se i touto kalkulací zabývali, se dostali na roční ztráty pro ČR až ve výši 1 bil. Kč. Až do r. 1989 jsme figurovali v mezinárodních statistikách jako středně rozvinutá průmyslová země. V loňském roce nás přeřadila renomovaná americká banka Goldman Sachs mezi rozvojovky. To je výsledek naší účasti v EU a dopad jejích omezení a předpisů na naši ekonomiku. A našeho postavení v rámci EU. Máme-li se pokusit znovu postavit ekonomicky a alespoň zčásti politicky opět na vlastní nohy, je třeba z EU neprodleně odejít. A netřeba mít obavy z úprku zahraničního kapitálu od nás, a to přinejmenším z těchto důvodů: 1/ stali jsme se krmníkem Evropy. Druhý takový Klondike jen tak někde nenajdou; 2/ výrobní podniky v provozu se jen tak neodstěhují, nejsme (na rozdíl od Anglie) mezinárodní finanční centrum, odkud se může kapitál stěhovat obratem; 3/ další účast těchto zahr. investorů v některých oborech (vodárny, obchodní řetězce a zčásti i banky) není pro nás žádoucí. Musíme pouze včas připravit k nim alternativu. Nejlépe tak, že ji v případě financování vůbec začneme hledat, a to nikoliv na Západě. Obchodní řetězce se zapojením našich vlastních zemědělců a výrobců spotřebního zboží (pokud ještě nějací zbyli) si můžeme vybudovat sami. Zatím je jen COOP, který má značné rezervy a nedostatky. A vodárny zvládneme sami. 4/ Mnohé zahraniční firmy, které u nás dnes vyrábějí kvůli záměrně podstřeleným mzdovým nákladům, začnou skutečně odcházet. Avšak nikoliv kvůli Czexitu, nýbrž proto, že v rámci 4. průmyslové revoluce budou nahrazovat lidskou práci roboty. Nejprve tam, kde ji mají zatím nejdražší. Tedy doma. A roboty mohou mít bez problémů doma (i v Evropě tak dojde postupně k obdobě amerického trendu "America first!".. A na tuto dobu se musí český stát včas připravit, mnoho času nemá. Jinak skutečně skončí jako doslova "vyžraná" země, se statisíci nezaměstnanými na krku a bez možnosti jim platit alespoň minimální garantovaný měsíční příjem ve životaschopné výši. Hodiny tikají, blíží se dvanáctá. Co uděláme?

Vložit komentář: