EpShark

Během noci narazilo na Azurové pobřeží sto lodí přeplněných vystěhovalci. Přicházejí hledat naději. Vzbuzují lítost. Jsou slabí jako jedinci a zároveň nesmírně silní. Jejich úděsná síla spočívá v bezmezném množství…

Použít sílu proti slabým a bezbranným?

Popisem úmyslného ztroskotání vysloužilých parníků s lidským nákladem začíná dystopický román francouzského spisovatele Jean Raspaila Le Camp des Saints, který je k dostání v českém překladu pod titulem Tábor svatých. (K objednání napište paní Zuzaně Adamsonové) Měl by být povinnou četbou v každé rodině. Existenciální otázky, které položil před téměř padesáti lety, kdy vyšel poprvé, připadaly tehdy fiktivní. Pro nás jsou dnes skutečnou a bezprostřední výzvou, k níž se musíme postavit čelem.

Román předjímá možnou hrozbu, jejíž eventualita se už nikomu nezdá nepravděpodobnou: mírumilovnou invazi Třetího světa, který se stal nespočetným davem, do Francie, posléze celého Západu. Na všech úrovních, všeobecného vědomí, vlád, rovnováhy civilizací a zvláště každý u sebe si ale příliš pozdě klade otázku: Co dělat?

Co dělat, když se nikdo nedokáže zříci svojí důstojnosti člověka za cenu souhlasem s rasismem? Co dělat, když každý člověk ― a každý národ ― má současně svaté právo ochraňovat své rozdílnosti a svoji identitu ve jménu budoucnosti a ve jménu své minulosti?

Co dělat, když už jsou zde, a jak je uvítáme? Jako uprchlíky před hladem a bídou? Poskytneme jim útočiště jsouce si vědomi, že tím povzbudíme další miliony, aby opustily domovy a vydaly se k nám? Celá Evropa je ohrožena.

Co dělat? Poslat je zpět, ale jak? Zavřít je do táborů za ostnaté dráty? To není lidské, a stejně ― co pak? Použít sílu proti slabým a bezbranným?

V románu se vládnoucí elita zabývá těmito životně důležitými otázkami příliš pozdě. Pro nás okénko možnosti čelit výzvě africké imigrace zůstává ještě otevřeno. Ale ne na dlouho, varují demografové. Neustále rychlejší nárůst obyvatelstva v subsaharské Africe představuje časovanou bombu pro starý kontinent.

Před šedesáti lety byla porodnost v Evropě a černé Africe vyrovnaná. Dnes je poměr sedm ku jedné. Sedm malých černoušků na jednoho bílého Evropánka. To samozřejmě bude stále silněji ovlivňovat vývoj vzájemných hospodářských, sociálních a politických vztahů obou kontinentů.

Demografové označují za zásobník vystěhovalectví skupinu mužů a žen ve věku 20–39 let. V roce 1950 jich v Africe bylo 51 milionů. O třicet roků později 104 milionů. Během let 1980–2010 se jejich počet zvýšil na 250 milionů. A v roce 2040 se mnozí čtenáři dožijí dne, kdy na druhé straně Středozemního moře bude víc jak půl miliardy mladých mužů a žen snít o lepší budoucnosti na jiném kontinentě.

Stručně řečeno, počet možných afrických vystěhovalců se od roku 1980 během každých třiceti let zdvojnásobuje. Tato tendence se zatím jeví jako setrvalá.

Můžete namítnout, že těch 500 milionů v roce 2040 je projekce. Ano, ale velice pravděpodobná. Jednak ženy, které budou mít v té době děti, se již narodily a jejich počet je znám. Jednak proto, že plodnost afrických žen se nemění.

Jedním z hlavních důvodů je omezený přístup ke kontracepčním prostředkům. Podle zjištění Populačního fondu OSN nespočetné miliony afrických žen ví, jaké možnosti existují. Problém spočívá v tom, jak se k nim dostat. Mnohým v tom brání jejich náboženské přesvědčení. Víc jak 15 % Afričanů jsou katolíky. Vatikán antikoncepci zatracuje a zakazuje. V tom mu pomáhali američtí prezidenti jako byl Reagan a oba Bushové. Tato nesvatá trojice po třicet let odpírala finanční podporu Populačnímu fondu s odůvodněním, že nebudou mrhat penězi amerických poplatníků na programy iniciativy, které se jich netýkají a které je nezajímají. Nedávno se k nim připojil pod jinou záminkou, ale ze stejných pohnutek Donald Trump. Ušetří tím letos 32,5 milionu dolarů, které by jinak mohly být vyplýtvány na antikoncepční pilulky a kondomy. Za to může koupit čtvrtinu jedné super stíhačky F-18.

Pro neúspěšné africké státy s miliony občanů odkázanými na potravinovou pomoc mezinárodního společenství je emigrace jejich příslušníků ulehčením břemena a finančním přínosem. Do subsaharské Afriky přišlo loni z Evropy v remitendách vystěhovalců téměř padesát miliard dolarů. Jsou vítanou manou pro obyvatele a přispívají nepřímo ke snížení státního sociálního rozpočtu. Která africká vláda by proto vřele neobjala imigrační plány Bruselu!

Známý britský historik skotského původu Neil Ferguson dochází k závěru, že Evropa udělala stejnou chybu jako římské impérium, když otevřelo brány přistěhovalcům, kteří toužili po jeho bohatství a nevzdali se víry svých předků. Byli to barbaři, ne Hunové, kteří zničili Řím, během jedné generace a ne během delší doby, jak se vykládá.

Nepřirozeně podobné procesy dnes ničí Evropskou unii, ačkoli málokdo je ochoten to připustit, tvrdí Ferguson, který přednáší na Harwardu a v Oxfordu. Co se skutečně děje je, že Evropa, stejně jako římské impérium zkraje pátého století, nechala svoji obranu padnout. Tato obrana spočívala v odhodlání použít své vojenské zdatnosti a ve věrnosti evropským hodnotám. Místo nich přijala za své multikulturní ideje, které způsobily, že je migračně vstřícná a propustná.

„Obyvatelstvo Nigérie v Africe čítá přibližně sedmdesát miliónů obyvatel, které tato země není schopna uživit, neboť věnuje více než padesát procent svých příjmů z nafty na nákup potravin,“ napsal v předmluvě ke své knize Jean Raspail. „Na úsvitu třetího tisíciletí bude Nigerijců sto milionů a nafta vyschlá. Ale hluchý a slepý měšťáček zůstává šaškem, aniž by o tom věděl. Ještě zázračně dobře zaopatřen na svých žírných luzích Západu křičí, šilhaje na svého nejbližšího souseda: „Ať platí bohatí!“ Ví jen, přece to musí vědět, že bohatý je právě on a že ten křik po spravedlnosti, ten křik všech revolt hulákaný miliardami hlasů je proti němu a proti němu samému se brzy pozvedne. To je celé téma Tábora Svatých.

Takže, co dělat:

Jsem autorem románů. Nemám teorii, systém ani ideologii, které bych navrhoval nebo obhajoval. Jenom se mi zdá, že máme před sebou jedinou alternativu: naučit se rezignované odvaze být chudými nebo znovu nalézt neoblomnou odvahu být bohatými. V obou případech se láska k bližnímu, řečená křesťanská, odhalí být bezmocnou. Budou to kruté časy.“

Raspailův román končí tragicky. Francouzský prezident posílá proti přistěhovalcům vojáky. Je jich málo a jsou demoralizovaní.

„Vím, že úkol, který vám ukládám, je nelidský“, ospravedlňuje se prezident v televizním projevu. „Zabíjet je těžké. Vědět proč, ještě těžší. Já to chápu, ale já nemám prst na spoušti a lidské tělo nešťastníka pár metrů ode mne… Moji drazí spoluobčané, ať se stane cokoli, kéž bůh nás ochraňuje… anebo nám promine“.

Uvědomuji si, že můj článek neodpovídá na opakovanou otázku, co dělat? Váhám to udělat proto, že je mi těžko radit, když nežiji v Čechách. Ale budiž, řeknu, co cítím a co bych jako Čech udělal.

Volil bych jenom ty strany a politiky, kteří upřednostňují národní zájmy a národní hodnoty.

Podporoval bych odpor proti hrozbám a vábení Bruselu, abychom pootevřeli vrátka ujídačům. To sami nezvládneme. Jedna možnost je udržet a upevnit jednotu Visegradské čtyřky. Její soudržnost a odhodlání ale nejsou dané. To znamená mít pojistku v případě, že společná fronta se prolomí.

Podpořil bych proto českého politika, který bude mít odvahu de Gaulla, aby udělal s Putinem za minulostí tlustou čáru.

Není jiné řešení. Neboť v konečné analýze nejde jenom o záchranu evropské civilizace, ale o přežití bílé rasy.

Píše pan Jan Vítek na Zvědavec.org

Článek vyšel na svobodny-svet.cz