EpShark

Uznal to nakonec i sám autor tohoto výroku. Jakmile začnete tento postoj rozebírat podrobně, ačkoli pro mnohé to zní na první poslech logicky a rozumně (řešíme společně problémy), dostanete jeho obhájce do problémů. Většinou to signalizuje kvazi argument, ke kterému jsou dříve nebo později nuceni se uchýlit. Spojené státy Evropské jsou prý potřebné proto, že je to nezbytné, protože roztříštěnou Evropu nikdo neposlouchá, takže musí mluvit jednohlasně a mít ministra zahraničí, který bude při vyjednávání s ostatními světovými mocnostmi reprezentovat Evropu jako celek s 500 miliony obyvatel. To je ale nahrávka na smeč, protože na této otázce se velmi jasně dokazuje, na jak pískových nohách stojí představa, že centralizace politik na úrovni EU může něco vyřešit.

Zvažte jako konkrétní příklad Sýrii, nejvíce diskutovanou zahraničně-politickou otázku z nedávné doby. Představte si, že dnes žijeme ve Spojených státech Evropských. Jaký by byl „jednotný“ evropský postoj k možnému zásahu v Sýrii? Ať by byl jakýkoliv, ať už ve prospěch nebo proti zásahu, samotný fakt existence „evropského“ ministra zahraničí se silnými pravomocemi by nic nezměnil na tom, že některé evropské země by v takových otázkách byly zásadně proti, jiné zásadně pro a ještě další by zachovávaly zdrženlivý postoj.

A „společný“ evropský postoj by buď tuto názorovou rozdílnost respektoval a nenaplnil by tak očekávání zbytku světa o jednotném hlasu Evropy, nebo by ji nerespektoval, přiklonil se k jedné z alternativ, čímž by zákonitě jedny sice potěšil, ale zároveň rozzlobil mnoho jiných. Nemluvě o tom, že Evropa mluvící ve světě jedním hlasem je spíše záležitostí některých intelektuálů než širšího obyvatelstva. V průzkumu názorů, které si nechal nedávno udělat Evropský parlament, se otázka vlivu EU na mezinárodní scéně dostala s pěti procenty na poslední místo v seznamu priorit.

Podobně můžeme rozebírat jednotlivou politiku za druhou, měnovou, rozpočtovou, daňovou, sociální, energetickou, průmyslovou atd. Není mi jasné, proč ti, kteří obhajují zásadu biodiverzity, popírají stejný princip, pokud jde o institucionální rozmanitost. Jinými slovy, pro pozitivní vývoj našich institucí je rozhodující jejich rozmanitost, ne umělé redukování na jeden druh. Krize eura ukázala mnoha lidem, že jedna měnová politika, jedna úroková sazba pro všechny, není dobrý nápad. Potřebujeme se na vlastní kůži přesvědčit, že stejně špatně musí skončit snaha mít stejné sazby daní pro všechny země, stejné sociální výhody, důchody, mzdy?

Před rizikem centralizace nedávno veřejně varoval Jürgen Stark, bývalý člen výkonné rady Evropské centrální banky. Neměli bychom to nechat jen na ostatních. Vzhledem k našim negativním zkušenostem s centrálním rozhodováním na nadnárodní úrovni by mělo být naší povinností i silné varování o jeho rizicích.

Ján Oravec

Článek vyšel na svobodny-svet.cz