EpShark

Sbohem, liberalismus vs. konzervatismus

Začátkem října zaslal American Principles Project list pro The Washington Post (WP) podepsaný 37 konzervativními osobnostmi (včetně mě), ve kterých žádali noviny, aby přestaly označovat komentátorku Jennifer Rubin jako konzervativní. Do dnešního dne WP na žádost nereagoval. Navzdory tomuto tichu však list vyvolal zajímavou rozpravu v různých skupinách o tom, co znamená ve věku Trumpa být „konzervativním“.

Minulý týden Ross Douthat v článku pro New York Times poznamenal, že „důležitá skupina »NikdyTrump«, která se dříve identifikovala jako pravice“ v několika konkrétních tématech, jako je volný obchod a jestřábí zahraniční politika nesouhlasilia s konzervativci, kteří v jeho vítězném tažení Trumpa podporovali. Tato skupina se začala stále více ocitat v rozporu se svými bývalými politickými spojenci. Dále tvrdil, že tato skupina, do které zahrnul Rubinovou, jejího kolegu z WP, komentátora Maxe Boota a neúspěšného kandidáta v prezidentských volbách 2016 Evana McMullina, „s velkou pravděpodobností tak brzy nezačne s obnovou konzervatismu bez ohledu na to, jak Trumpova vláda skončí“.

Boot později odpověděl na některá tvrzení Douthat tak, že pokud ne dnes, tak v minulosti jeho vlastní podpora pro „omezenou vládu, fiskální disciplínu, reformu nároků, volný obchod, silné výdaje na obranu a zachování současných amerických vojenských závazků“ z něj udělala konzervativce. Také napsal „je lákavé říci, že jsem »skutečný« konzervativec a ti, kteří uctívají Trumpa, jsou podvodníci.“

Avšak při všech těchto bojích nad tím, jaký soubor konkrétních politických pozic nyní označí někoho jako konzervativního, hrozí, že nepostřehneme v americké politice a kultuře větší posun paradigmatu — ten, který pravděpodobně dělá z tradičního konfliktu „liberálové proti konzervativcům“ zastaralou záležitost.

Katalyzátorem tohoto posunu byl nárůst současného progresivismu, ideologie, která vidí všechny dříve akceptované prvky našeho společenského řádu (lidské bytosti stvořeny jako muži a ženy, manželství jako svazek mužů a žen, rodina jako základní instituce zdravé společnosti) za nespravedlivé umělé konstrukty a překážky pokroku. Navíc, na rozdíl od starého amerického liberalismu, progresivci nevěří ve svobodu pro své protivníky, kteří mají jiný pohled na náboženství, potraty či vlastnění zbraní. Namísto toho se progresivní levice obrátila k totalitnímu, falešně mesiášskému postoji, který se stále méně stará o to, zda Američané mohou svobodně dělat to, co si přejí a místo toho se zaměřují na zajištění toho, aby se neprogresivcům zamezilo dělat to, co si přejí.

Problém není jen to, že tato ideologie jde radikálně dále proti předchozím postojům americké levice — progresivismus je v podstatě protikladný americkým základním principům. Deklarace nezávislosti například považuje za samozřejmé, že lidské bytosti existují podle přirozeného řádu: existují „přírodní zákony“ a my jsme „stvořeni“ rovni a „obdařeni určitými nezcizitelnými právy“, které nám byly dány. Navíc Otcové zakladatelé měli hluboké pochopení pro lidské slabosti, což je v konečném důsledku vedlo k vytvoření Ústavy s institucemi (Sbor volitelů, Senát, Nejvyšší soud), jejichž cílem bylo raději zmařit radikální změnu, než ji podporovat. Je tedy nějaké překvapení, že právě tyto stejné instituce jsou dnes napadené progresivní levicí?

To představuje zcela nový konflikt v dějinách naší země. Zatímco liberálové a konzervativci bojovali, někdy velmi intenzivně, v předchozím půlstoletí v různých politických agendách, mohli se obvykle alespoň dohodnout na výsledném cíli: zachování a další pokrok ideálů, na nichž byla Amerika založena. Tento cíl nejen definoval konzervativní pohnutky, ale i liberální — ženské volební právo, New Deal, hnutí za občanská práva a jiné. Dnes to však je stále více jiný případ. Progresivci, kteří nesouhlasí s otázkou nejvyššího společenského dobra, často vidí své protivníky nejen jako žijící v omylu, ale také v podstatě nespravedlivé a nemorální a začínají s nimi i takto zacházet.

Jak jsem již dříve argumentoval, reakci na tuto změnu bychom měli vidět ve volbě prezidenta Trumpa a hnutí, které vybudovat. Progresivci ve snaze o revoluční společenskou změnu obsadili, zkorumpovali a použili jako zbraň téměř každou významnou instituci americké kultury — tisk, zábavní průmysl, akademickou obec, velké podniky atd. — aby pokračovaly ve své vizi a marginalizovali všechny, kteří jsou proti ní. Trump se stal proti-progresivní, lidovou odpovědí na toto elitářské, progresivní převzetí moci a vítězstvím při obsazení Bílého domu pevně ukotvil v politice nové paradigma „anti-progresivci proti progresivcům“.

Takže pro politické pozorovatele, kteří se stále snaží interpretovat současné změny prostřednictvím staré konzervativně-liberální optiky, je čas se probudit a jít s proudem. Vstoupili jsme do nové éry americké politiky, kde již není rozdíl v podpoře „fiskální disciplíny“ nebo „volného obchodu“, ale spíše v chápání samotné Ameriky.

Zdroj: Townhall

Předkládá SlobodnýVýber.sk

Článek vyšel na svobodny-svet.cz